Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Hřbitovy letadel skryté v pouštích. Některé stroje odsud vstanou z mrtvých

Ekonomika

  17:00
TUCSON/VICTORIAVILLE - V pouštích celého světa se nachází řada zvláštních letišť. Pasažéři sem nelétají, přesto tu podél ranvejí a na odstavných plochách stojí desítky, ba i stovky velkých letadel. Čekají tu tiše a bez hnutí, a za to, že tu takto stojí, někdo platí nemalé peníze.

Letiště v kaliforsnkém Victorville je jedním z mnoha civilních hřbitovů letadel foto: Luděk Vokáč, Lidovky.cz

Jsou to hřbitovy letadel. Pro turisty se stávají velikým lákadlem.

Soutěž o nejpopulárnější vojenskou leteckou základnu by nejspíš v internetovém hlasování vyhrála bájná Oblast 51. Utajovaná základna v nevadské poušti je opředena řadou mýtů a stala se doslova součástí popkultury.

Jenže pokud jde o skutečnou popularitu, která se měří návštěvností, pak je na tom tahle slavná základna bledě. Turisty sice láká, ale pokud nechtějí mít potíže s úřady, dostanou se nejspíš jen na míle daleko od ní, a to ještě pod dohledem armádního dronu.

Vojenská základna Davis-Monthan je největším hřbitovem letadel na světě.
Vojenská základna Davis-Monthan je největším hřbitovem letadel na světě.

To v arizonské poušti na okraji města Tucson se nachází pravý opak. Základnu Davis-Monthan by šlo jen těžko utajit, vždyť se nachází doslova na okraji města. A navíc vedle ní vyrostlo jedno z nejúžasnějších leteckých muzeí světa.

Pima Air & Space Museum je soukromá organizace, kde se na ploše přes 300 tisíc metrů čtverečních nachází přes 300 letounů, od historických kusů, přes hrdiny světových válek až třeba po nejnovější Boeing 787 Dreamliner, jehož gondoly motorů Rolls-Royce tu lze prozkoumat hezky z bezprostřední blízkosti. Mimochodem, jde o prototyp číslo 2.

Toto muzeum ale zároveň slouží jako veřejná brána k ještě mnohem více fascinujícímu místu. Právě tady si lze zakoupit lístek na prohlídku, která návštěvníka zavede za brány sousední letecké základny. Základny, která se v průběhu desítek let svého života stala největším hřbitovem letadel na světě.

Otevřená základna

Vstupenka se tu kupuje jen s dokladem totožnosti, a ten je potřeba předložit i při nástupu do autobusu, který nás zaveze za brány letecké základny. Při nástupu si nás průvodce Bob, samozřejmě vysloužilý voják, poctivě odškrtne a ptá se, odkud jsme. Česká republika ho nepřekvapí, odvětí, že i odtud tu návštěvníky mají. A chválí krásy Prahy, kterou před lety i navštívil.

Je všední den brzy odpoledne, přesto je autobus vyrážející na jednu z pravidelných prohlídek do posledního místa plný. Kromě domácích Američanů tvoří snad i více než polovinu osazenstva zahraniční turisté doslova ze všech koutů světa. Tak atraktivní základna pro cestovatele je.

Vojenská základna Davis-Monthan je největším hřbitovem letadel na světě.

Důvod? Více než čtyři tisíce letadel, které jen tak nikde jinde vidět nelze. Ať už jde o jedinečné samostatné kusy nebo o celé letky různorodých letounů, Davis-Monthan je asi tím jediným místem na světě, kde se k takové sestavě vojenské letecké techniky může civilista vůbec přiblížit.

Bob ještě před vjezdem do areálu základny připomíná, že armáda sem pouští turisty jen na základě dobré vůle a že například má právo autobus prohledat a cestující legitimovat. Nic takového ale nezažíváme, v běžném provozu nemají vojáci důvod turisty jakkoli vyrušovat.

„My jsme hodní na ně, oni jsou hodní na nás,“ vysvětluje Bob a připomíná, že za branami základny je ve většině míst zakázáno fotografovat. „Fotit se smí až v samotném prostoru hřbitova,“ vysvětluje, že tam si přes okno autobusu fotky pořídit smíme. Na to, že by ale autobus zastavil a vypustil cestující ven, můžeme rovnou zapomenout.

I tak je prohlídka jednoho z největších světových „parkovišť“ letadel opravdu ojedinělým zážitkem. Hned na začátku se nachází takzvaná Ulička hvězd (Celebrity row), kde jsou vystaveny ty nejzajímavější kusy dostupné techniky. Chybět tu nesmí třeba slavná „létající pevnost“ B52 nebo třeba kuriozita v podobě McDonell Douglas C-9 upraveného pro potřeby NASA pro nácvik v nulové gravitaci. Jsou tu legendární výcviková letadla americké armády a nechybí ani malý žert.

„Tady se ve vaší třetí hodině podívejte na vrchol našeho technického umu,“ ukazuje Bob směrem k místu, kde jsou na zemi tři kolečka a před nimi cedulka F-117 Nighthawk. „Neviditelný“ bombardér tu však chybí. „Nikdy ho tu ani mít nebudeme,“ říká s jistotou Bob. I když tohle letadlo bylo v roce 2008 vyřazeno ze služby, kvůli utajení některých konstrukčních prvků a vybavení nikdy neprošlo standardním procesem likvidace. Všech 52 zbývajících letounů je tak uskladněno na původní domovské základně Tonopah Test Range ve svých hangárech.

Záložní zbrojnice

I když tu tedy některé nejtajnější letouny chybí, je základna Davis-Monthan stále velmi úctyhodnou záložní zbrojnicí. Ne všechna letadla sem totiž míří k definitivnímu vyřazení. Ano, řada z nich je tu rozebrána a „vytěžené“ materiály jsou recyklovány, mnoho letadel tu stojí jen jako zásobárna náhradních dílů. A to nejen pro americkou armádu, ale i pro spojenecké útvary z celého světa. I díky tomu je mimochodem toto středisko v podstatě výdělečným podnikem.

„Šetříme americkým daňovým poplatníkům spousty peněz, dokonce je i vyděláváme,“ chlubí se Bob tím, že tento hřbitov letadel není jen bezednou dírou na peníze, jak by se mohlo zdát. Skladování letadel tu tedy dává ekonomický smysl. Jen hodnota uskladněných strojů je ohromující – přes 30 miliard dolarů.

Zhruba polovina uskladněných letounů je tu tak zakonzervována a čeká na své další využití. Tato letadla lze snadno poznat podle bílého zakrytování motorů, oken a všech dalších vstupních a těsnících otvorů a částí. Speciální materiál tu chrání letadla před hmyzem, vlhkostí a zabraňuje přehřívání vnitřku. Uskladněné letouny pak mají šanci, že se vrátí do služby.

Vojenská základna Davis-Monthan je největším hřbitovem letadel na světě.

Někdy jsou prodány spřáteleným armádám, jindy se ale vrací do služby té americké. Například snad stovky letounů F-4 Phantom II a F-16 tu čekají na svou přestavbu na bezpilotní letouny. Ty pak armáda využívá při nácviku bojových akcí jako cvičné létající cíle. Ano, jejich osudem je nakonec smrt, ale jiná než ta pomalá na ploše letiště.

Některé letouny se však mohou dočkat i svého návratu do skutečné aktivní služby amerického letectva. Důkazem je i tucet hrůzu nahánějících bombardérů B-52H, které doplňují ten jeden z počáteční uličky slávy. Bývalo jich tu třináct, ale v roce 2015 se letoun se sériovým číslem 61-1007 vrátil do služby. Nahradil totiž stroj, který byl zasažen požárem.

Zbývajících dvanáct kusů tu tak čeká na svou příležitost, kdy budou muset zaskočit při podobném incidentu. Americké letectvo totiž stále využívá 77 těchto letounů a sloužit mají údajně nejméně do roku 2040. Tento stroj poprvé vzlétl v roce 1952 a aktuální B-52H byly vyrobeny v letech 1961 až 1962. V předpokládané době vyřazení tak některé budou mít za sebou téměř 80 let aktivní služby.

Spásná poušť

Na základně Davis-Monthan se ovšem neskladují jen letadla. Najdeme tu například i části raketových systémů nebo třeba různé formy a nástroje na výrobu velmi specifických dílů pro všemožné stroje.

Je paradoxní, že právě nehostinné pouště jsou pro takové skladování velmi vhodným místem. Místní suché klima a minimu srážek představují nízké riziko koroze a tvrdý podklad znamená, že v řadě případů není třeba skladovací plochy asfaltovat. Smrtonosná poušť tak v podstatě letadlům dává šanci na život.

To pochopitelně platí i pro civilní letadla, i ta se skladují na pouštních letištích po celém světě. Zrovna v oblasti pouští Kalifornie, Nevady a Arizony je takových míst hned několik. Jedním z nich je například letiště zvané Southern California Logistics Airport u městečka Victorville jen asi pět kilometrů od dálnice I-15 mířící z Los Angeles do nevadského Las Vegas. Z Los Angeles je to sem jen něco přes hodinu cesty a cestovatel tu během asi 130 kilometrů zažije proměnu úrodné kalifornské nížiny v nehostinnou poušť na náhorní plošině a potká křížení vlakových tratí, kde nekonečné nákladní soupravy stoupají do okolních kopců. A vzít to lze i po historické Route 66.

Veřejnosti běžně letiště ve Victorville přístupné není, nicméně okolní pouštní cesty skýtají dostatek příležitostí k tomu si místní osazenstvo prohlédnout. Ve výbavy toho, kdo se sem vypraví by ale neměl chybět dalekohled nebo fotoaparát s teleobjektivem.

Letiště v kaliforsnkém Victorville je jedním z mnoha civilních hřbitovů letadel

Místní nenápadné letiště se skladováním letadel zabývá už řadu let, z hlediska zájmu leteckých nadšenců však nebylo až donedávna příliš důležité. Změna nastala někdy na přelomu let 2013 a 2014. V té době se totiž aerolinky začaly hromadně zbavovat letounů Boeing 747 Jumbo-Jet, které začaly nahrazovat modernějšími a mnohem úspornějšími stroji. Ať už šlo o menší Dreamlinery nebo obří konkurenční Airbusy A380, pro legendární 747, často i překvapivě mladého věku, nezbylo ve flotilách najednou místo. A desítky, ba stovky těchto letadel bylo třeba někam umístit.

Jedním z útočišť nechtěných Jumbo-Jetů se stalo i letiště ve Victorville. V lednu 2014 se nám tu tak při návštěvě naskytl opravdu neobvyklý pohled: desítky obřích letadel s charakteristickým „hrbem“ zde postávaly v poušti, jako by je tu někdo zapomněl. Letadla v barvách všemožných věhlasných leteckých společností, v osobních i nákladních konfiguracích, a někdy třeba jen deset let stará, tu stála v přesile oproti strojům, které si už důchod definitivně zasloužily. Společnost jumbům dělaly třeba Lockheed TriStar, McDonell Douglas DC-10 nebo třeba první vyrobený Boeing 767, který od roku 1982 sloužil u United Airlines. I odsud se letadla sem tam vrátí zpět k aktivnímu využití, ale nakonec je čeká rozebrání na náhradní díly a recyklace.

Pro aerolinky a další majitele letadel je takové vyřazení stroje vcelku nákladná činnost, měsíčně stojí „parkování“ takového stroje na odstavném letišti v poušti desítky tisíc dolarů. I přesto se to vyplatí více, než se starými stroji vyžadujícími větší servisní péči a více paliva než moderní letadla nadále létat. A logistická letiště, jako je to ve Victorville, mají ze současné situace samozřejmě velkou radost. Inkasují peníze nejen za uskladnění letadla, ale také za případný servis nebo jeho rozebrání.

A samozřejmě také mohou vydělávat na prodeji náhradních dílů z těchto letadel. Turbína motoru může podle logistické společnosti Flexport vyjít asi na dva miliony dolarů, což je zhruba polovina ceny nového dílu. Použitý podvozek letounu 747 má hodnotu asi 300 tisíc dolarů, jeden panel zasklení kokpitu stojí asi desetinu této částky. A jako kovový šrot má trup 747 hodnotu asi 55 tisíc dolarů.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...