Nedostatkové zboží nebo univerzální prostředek na všechno – kdysi Češi nakupovali toaletní papír Harmasan, krém Indulona nebo arašídové oplatky Horalky s jinými pocity než dnes. A řada lidí mladších 30 let už je ani za československé nepovažuje. „Slováci jsou naši nejoblíbenější sousedé a národ vůbec. Kladný vztah máme i k jejich značkám,“ míní marketingový konzultant Zdeněk Hašek.
Podle něj ale nelze slovenský původ některých značek přeceňovat, neboť se o své místo v českých regálech musí utkávat se spoustou jiného zboží ze zahraničí. „Indulonu, horalky nebo harmasan zná spíše starší generace. Mladší si nebudou jisti, odkud značka pochází, a jestli je česká nebo slovenská, moc řešit stejně nebudou,“ doplňuje Hašek.
„Je rozdíl v tom, zda se bavíme o slovenských značkách, které se u nás etablovaly ještě před rokem 1989, nebo o těch, které si do Česka našly cestu už ze samostatného Slovenska. A také i na tom, na koho cílí, zda na ty dříve narozené, nebo spotřebitele, kteří si společný stát vybaví tak maximálně díky hodinám dějepisu,“ souhlasí s Haškem odborník na maloobchod Petr Podlešák.
Jedna modrá tuba na všechno
Jednou ze slovenských značek, kterým se podařilo udržet se v českých domácnostech novodobé konkurenci navzdory, je nepochybně Indulona. Krém na ruce v tradiční modrobílé tubě, který se údajně vyrábí podle stejné receptury už od svého vzniku před 70 lety, byl ve své době pověstný především svou univerzálností.
Chudá nabídka v obchodech reálného socialismu ostatně tehdy zákazníky k univerzálnímu využívání téměř čehokoli vedla. Takže nepřekvapí, že muži indulonu používali na suché a popraskané ruce, starší ženy jako pleťovou výživu a matky jí mazaly své děti, nezřídka i jako ochranu před slunečními paprsky. A jiní jí zase s oblibou čistili a natírali své kožené kanady, polobotky i kopačky.
Na to všechno i mnoho jiného musela tehdy stačit jediná tuba základní modré Indulony. Dnes je portfolio značky přirozeně širší. Tuby různých barev jsou určené na tělo, ruce či výhradně na nohy. V 90. letech se pak řada univerzálního krému rozšířila i o výrobky s měsíčkem, rakytníkem či olivovým olejem, přibyl i repelentní krém. Loni se na českém i slovenském trhu prodala Indulona za 180 milionů korun, od začátku výroby pak své zákazníky našlo celkem více než 400 milionů tub.
Původně ale dal krému v roce 1948 vzniknout rozmáhající se průmysl, kdy bylo potřeba najít kosmetický produkt pro lidi zaměstnané ve strojírenství. Ti totiž trpěli podrážděnou a suchou kůží na rukou. Právě období industrializace dalo krému i jméno. Za vznikem její receptury stál slovenský dermatolog Eugen Hegyi, který ji vyrobil pro tehdejší národní podnik Slovakofarma.
Po revoluci většinu Slovakofarmy ovládla společnost Zentiva. Tu ale v roce 2009 zakoupila firma Sanofi a po čtyřech letech ji přeprodala společnosti Saneca. Zkraje letošního roku pak Indulona přešla do řeckých rukou, když ji za 216 milionů korun koupila skupina Sarantis. Ta patří na evropském trhu k významným výrobcům kosmetiky. Českému zákazníkovi je známá jako producent krémů Astrid nebo vůní Str8.
Ačkoli jména vlastníků se měnila, místo výroby zůstalo již od začátku stejné. V závodě ve slovenském Hlohovci s 22 tisíci obyvateli nedaleko Trnavy se indulona vyrábí dodnes.
„Společnost Sarantis vnímáme jako strategického partnera, který úspěšně naváže na sedmdesátiletou historii značky Indulona a má potenciál na rozšíření jejího záběru nejen z pohledu nových geografických trhů, ale i nových produktů, které byly připravované,“ uvedl po uzavření obchodu Boris Kostík, člen představenstva Saneca Trade.
První role v Československu
V českých koupelnách lze často najít ještě další slovenský produkt – toaletní papír Harmasan. Na rozdíl od krému Indulona ale musel pro udržení nových zákazníků své složení změnit. Ti starší totiž ještě mají v živé paměti jeho drsný povrch.
Harmanecké papírny ho poprvé vyrobily ve formě ruliček v roce 1972, původ zdejší výroby ale sahá ještě mnohem dál. Kupec František Zikmund Leicht totiž svou továrnu na ruční výrobu papíru založil již v roce 1829. Ta se až ve 20. století rozšířila o hygienické výrobky jako toaletní papír a papírové ubrousky, ale i dámské vložky nebo dětské pleny z buničité vaty.
V malé slovenské obci nedaleko Banské Bystrice tak vznikal toaletní papír, ještě pod názvem Hermandol, ve formě nařezaných ubrousků balených do jednoduchého papírového obalu. Republikový primát v podobě komfortních ruliček měkkého papíru přišel až později.
Jaký byl ale skutečný život v Československu, pokud došlo na toaletní papír, naznačuje třeba archivní reportáž tehdejší Československé televize. „Toaletní papír jsme měli naposledy minulý týden ve čtvrtek. Během dopoledne byl vyprodán,“ řekla v roce 1988 reportérovi prodavačka v nejmenované pražské prodejně. Záznam, který je dnes dostupný na kanálu YouTube, ukazuje, s čím se museli českoslovenští zákazníci potýkat. Dlouhé fronty čekajících na svou roličku vznikaly kvůli neschopnosti státu tehdejší poptávku uspokojit.
Trvalý nedostatek hygyenických výrobků pak v 80. letech ještě zhoršil požár Harmaneckých papíren. „Za devizové prostředky jsme z nesocialistických zemí přivezli tisíc tun toaletního papíru v objemu 12 milionů korun,“ tvrdí v dobové reportáži Jaroslav Martinec, tehdejší obchodní náměstek Obchodu průmyslovým zbožím Praha.
V roce 2002 se Harmanecké papírny přejmenovaly na SHP Group. V následujících letech změnil Harmasan přebal, tradiční labuť na něm vystřídal mýval. A před dvěma lety došlo i na zásadnější změny – materiál se změkčil a dostal obal, který má přilákat i mladší zákazníky.
Horalky, Goralki a Moments
O vztahu Čechů ke slovenským výrobkům má co říct i řetězec Lidl, který vzpomínky na společný stát prodává v pravidelné speciální akci již od roku 2015. „Svou úlohu tu jistě hraje právě nostalgie, se kterou člověk většinou rád vzpomíná na minulost,“ soudí mluvčí Lidlu Kateřina Jašková. Letos v březnu tak původem německý řetězec bude již posedmé prodávat 80 výrobků v retro obalech.
„Harmasan a indulona patří mezi stálice Retro týdne. Slovenský toaletní papír patří mezi vůbec nejprodávanější výrobky,“ říká Jašková.
Stálicí nejen ve speciálních prodejních akcích je i značka Sedita, která je na Slovensku výrobcem trvanlivých pochoutek Horalky, známé konkurence tuzemských tatranek. Jako mnoho dalších značek se ale slovenské sušenky vracejí do dob někdejšího Československa jen vizuálně. Kvůli změně technologických postupů a změně složení surovin se pod tradičním obalem nachází jiná cukrovinka.
Známou trvanlivou sušenku nyní vyrábějí sereďské pekárny, kde se na pásech míhají kromě arašídové pochoutky i mléčná mila či kávové řezy. Se symbolem modrofialových květů hořců se tu horalky vyrábějí od roku 1965. Dnes je vlastní společnost I.D.C. Holding, kterou na začátku 90. let založili dva podnikatelé, bývalý architekt Pavol Jakubec a učitel Štefan Kassay.
Těm se podařilo vyvézt slovenskou sušenku do celého světa. Kromě Čechů si na ní pochutnávají Poláci, u nichž se prodává pod jménem Goralki, a Maďaři, kteří je kupují pod značkou Moments. Znají je ale i jinde – ve Velké Británii, v Rusku, v USA, Austrálii či Singapuru. Jako knusprige waffeln (v překladu křupavé vafle) se horalky prodávají i v německých pobočkách řetězce Kaufland.
Obrat skupiny I.D.C. činí přes 112 milionů eur (v přepočtu asi 2,8 miliardy korun). Chod podniku, v němž je zaměstnáno na 1300 lidí, je závislý právě na sušence s hranami omočenými v čokoládové polevě. Ročně jich v Seredi vyrobí kolem 30 tisíc tun, což je polovina toho, co činí produkce sušenek Mila. Zatímco Slováci upřednostňují arašídový keks, Češi si raději pochutnají na mile vyráběné ze sušeného mléka. Ročně jich spořádají až 50 milionů kusů.
Horalkami, Indulonou a Harmasanem ale výčet oblíbených československých značek určitě nekončí. Nehledě na jejich nynější místo výroby, mnoho dalších potravin a produktů zůstalo Slovákům i Čechům v paměti jako vlastní. Ať už by to byla voda po holení Pitralon, limonáda Kofola, paštika Májka či mýdlo Jelen, určitou dávku nostalgie mají pro oba národy i čtvrt století po rozdělení.
