Z českých přehrad se Koláček do světa špičkového jachtingu vypracoval obrovskou pílí a chutí do práce. Sám si například v začátku své námořní kariéry postavil loď vlastníma rukama. Aby k tomu nabral zkušenosti, vypravil se na Nový Zéland do jedné loděnice, kde nějakou dobu pracoval a učil se. Lodě, se kterými ale závodí dnes, jsou mnohem náročnější a dražší, než ta jeho první. I proto je velkou částí jeho práce shánění peněz na to, aby vůbec mohl dál závodit.
LN: Co všechno musí vlastně jachtař umět?
Jachting je hodně komplexní sport, ten sólový oceánský je rozšířený ještě o to, že závodník musí být i dobrý manažer nejen sebe, ale celého toho projektu. Vše musí být dobře naplánováno, už od počátku sezóny a od přípravy a tréninků, podle toho, na co se chystáte. Je třeba řešit přípravu lodi, připravit sebe po fyzické, ale i psychické stránce, musíte se neustále vzdělávat.
  |
Závodník se nesoustředí jen na to, aby jel co nejrychleji, ale musí zvládnout i spoustu dalších věcí. Lodě jsou dnes čím dál složitější, platí to i pro jejich vybavení. A na moři tak je člověk krom jiného i sám sobě „ajťákem“, musí být schopen si opravit motor, plachtu, řešit hydrauliku. K tomu musíte rozumět meteorologii.
LN: Jak se vlastně elitní jachtař živí?
Když nejsou sponzoři a partneři, kteří můj projekt podpoří ze sta, nebo alespoň z osmdesáti procent, tak se nechávám najímat na různé závody. Tak například absolvuji většinu letošní sezóny, protože jsem se jinak věnoval projektu účasti na Vendée Globe 2020, což je hodně náročná, ale vlastně nevýdělečná záležitost.
S vlastní lodí přes oceánV roce 2009 si Milan Koláček postavil vlastní loď a vydal se s ní na závod přes Atlantik. |
Pracuji také pro jednotlivé týmy coby technická podpora. Pořád mě baví dělat okolo lodí i tu manuální práci, připravovat je, zrychlovat je. Tím se dá uživit, obzvláště ve Francii, kde je jachting populární a vznikl kolem něj velký byznys. Jen v oblasti okolo města Lorient, které je i mou základnou, představovala jachtařská ekonomika v roce 2016 asi 200 milionů eur. Takové oblasti ve Francii tři nebo čtyři. To samozřejmě v Česku není.
LN: Co v Česku jachtingu chybí?
Krom očividného deficitu, že nemáme moře, je škoda, že s jachtingem víc nepracují firmy. Je tu spousta výborných týmů a závodníků, kteří reprezentují Českou republiku a jachting je čistý sport. Myslím si, že loď jako taková je navíc super plovoucí reklama. Ve Francii to funguje, i když je tam zase velký přetlak závodníků, je tam velká konkurence.
U nás je závodníků méně, ale podpora ze strany firem je úplně minimální. Přitom by mohly využít toho, že je to výjimečný sport, ve kterém závodník nebo tým ukazují, že mají obrovskou výdrž, odhodlání a cíl, za kterým jdou a pro který dělají všechno. Myslím si, že dobrá zdravá firma reprezentuje stejné hodnoty: také má jasný cíl a dělá pro něj všechno, má plány, připravuje se.
LN: Lidé vnímají jachting jako drahý sport. Na vaší vrcholové úrovni to určitě tak je, ale platí to i v začátcích?
Podívejte se tady (povídáme si u cyklostezky u Vltavy pozn. red.), co kolem jezdí za kola. Loďku, se kterou můžete plachtit na Lipně, pořídíte v pohodě za cenu jízdního kola a vlastně záleží na tom, kolik se vám do toho chce investovat. Stejně jako do toho kola. S tím už klidně můžete začít závodit. Kdo se pak chce vydat třeba i do zahraničí a na moře, může si loď pronajmout.
Spousta závodů je koncipována tak, že organizátor závodníkům pronajme celou flotilu lodí. Týmy zaplatí startovné, třeba 50 000 korun, a v tom už je celá organizace závod, včetně té lodi. Vše je jinak zařízeno. Tým pak má vlastně týden aktivního sportovního vyžití v Chorvatsku za relativně dostupnou částku, když uvážíme, že takové týmy bývají parta třeba pěti až osmi lidí.
Celý rozhovor s Milanem Koláčkem si přečtěte v novém čísle magazínu Index LN, který vychází v pondělí 8. října v Lidových novinách.
