Její tvář je známější než její role. Marie Doležalová má půvabný porcelánový obličej rámovaný nazrzlými hustými vlasy. Děti ji nadšeně sledují v televizním dětském pořadu Planeta Yo, kde se vydrží hodinu bavit s kresleným mimozemšťanem.
Byla výrazná ve filmu Pusinky a zatím největší úspěch slavila jako Saša v televizním sitcomu Comeback. Vystupuje s hudební skupinou Olats Otesoc, kde zpívá i píše texty. V současnosti hraje na scéně divadla Na Fidlovačce. V jednom z rozhovorů však říkala, že do role Evy v tamním představení Eva tropí hlouposti neviděla její filmový originál.
Od léta minulého roku si osmadvacetiletá herečka vede blog Kafe a cigárko, kde každý týden sestřelí nějaký mýtus z hereckého nebe. Nejvíc si utahuje ze sebe a jako introvertní herečce se jí to velmi daří. Je tak vtipná a jazykově obratná, že každý, s kým o jejím blogu mluvím, nakonec vznese otázku, proč je vlastně herečkou? K rozhovoru musím dodat, že za každou odpovědí by se dalo do závorky napsat „směje se“.
LN: Proč si vytížená herečka začne psát blog?
Měla jsem pořád touhy psát a psala jsem si do počítače. Jednou jsme s přítelem seděli na večeři a já mu říkala, jak závidím blogerům, že můžou jít na večeři a pak o tom napsat. A že bych chtěla být foodblogerka. Pak jsme se na sebe podívali, protože bylo jasné, že já foodblogerka být nemůžu, když jídlu vůbec nerozumím a žádné restaurace neznám. Ale za pár dní se mi rozleželo v hlavě, že přece můžu psát o tom, co znám. Napsala jsem si několik článků, abych zjistila, jestli to nebyl jen výstřel do prázdna, jestli se o herectví vůbec dá psát. Založila jsem si blog a řekla si, že uvidím. Nevím, jestli a kdy se témata vyčerpají, ale zatím mě to hodně baví.
LN: K čemu se vztahuje název Kafe a cigárko?
Vymyslel to přítel, protože tvrdí, že je to pro nás herce typické. Sedíme nad kafem a cigárkem a sáhodlouze probíráme pocity.
LN: Co na to kolegové herci?
Jestli mě někdo podpořil v dalším psaní, tak to právě byli herci. Říkala jsem si, že to budou ignorovat nebo namítat, že přeháním. Ale kdykoliv mám pocit, že přeháním, řeknou mi, že je to přesné. Včetně textu o tom, jak v rozhovorech herečky vykládají, jak jí bio a špaldu. Všechny kamarádky herečky mi potvrdily, že to tak taky mají. Článek se jmenuje „Jím biošpaldu, jsem spontánní a oblékám se francouzsky aneb Co všechno nakecáme v rozhovorech do časopisu“.
  |
LN: Proč to vůbec herečky do těch časopisů vykládají?
Nejde o to, že by lhaly. Jenom prostě řeknou jinou a oficiální pravdu. To je, jako když se vás kolegové v práci zeptají, jaká byla rodinná oslava. řeknete jim: „Ale jó, fajn, měli jsme výbornej oběd“ a nebudete před nimi rozmazávat, že se strejda zase příšerně opil a hádal se s babičkou.
LN: Váš blog má úspěch, mluví se o jeho knižním vydání.
S knižním vydáním uvidíme, do prázdnin budu psát a pak se s nakladatelkou rozhodneme, kdy to vydáme. Mám velkou radost z reakcí lidí na blogu, evidentně je to baví. Ale nechci se zablokovat, čím víc lidí mi píše, tím víc si musím dávat pozor, abych si udržela svobodný tón. Nesmím mít pocit, že musím být hodně vtipná. Jsem kvartální bloger, dlouho nic a pak napíšu několik textů najednou. Čte je po mně můj přítel a říká mi k tomu poznámky. Už to se mnou umí, dříve jsem se ho vždycky zeptala: „Prosím tě, řekni mi, co tam nesedí.“ A když mi to řekl, tak jsem se příšerně urazila: „To tam přece musím nechat, vůbec tomu nerozumíš!“ Teď už mi říká, kde by to mohlo fungovat líp a co vyznívá zle. Nejsem bulvár, píšu o vlastních trapasech. Někdy se sebe ptám: „Dá mi ještě někdo práci?“ Možná ne, ale napsat to musím.
V magazínu Pátek LN také najdete:
- Kauza Peroutka. Redaktor LN Petr Zídek píše o tom, jaký byl doopravdy přední český meziválečný novinář.
- Hudba a peněženky. Jak obchodníci využívají hudbu k tomu, aby se nám snadněji otevíraly peněženky.
