Na první pohled je vidět, že tenhle chlap je k sobě dost tvrdý a jen tak ho něco nerozhází. Navzdory tomu, že už mu táhne na dvaasedmdesátý rok, stále chodí každý den do práce a svůj podnik řídí pevnou rukou. A úspěšně, ne nadarmo byl ostatně v roce 2014 vyhlášen českým podnikatelem roku. Do minulosti se však Bříza příliš neohlíží, dívá se opačným směrem. Jak tvrdí, když nemáte vizi, kde bude vaše firma za pár let, děláte svou práci špatně.
LN: Je vám 71 let, což je věk, v němž si naprostá většina lidí užívá důchodu. To pro vás ale rozhodně neplatí. Co vás pohání a motivuje? Je pro vás podnikání svým způsobem droga?
Já myslím, že ano. Určitě nepodnikám pro to, abych měl peníze. Podnikám kvůli tomu, aby šla firma dál, něčeho dosáhla. Abych realizoval své vize. Možná mi nebudete věřit, ale kdybych dnes neměl vizi, jak by měla firma vypadat a kam by měla směřovat, na nějakých patnáct až dvacet let dopředu, tak by to bylo velmi špatně.
LN: To vás vážně neláká dát si nohy na stůl a užít si peníze, které jste za život vydělal? Vždyť jste relativně bohatý člověk, mohl byste si dělat, co chcete.
No tak ono je otázkou, co to vlastně znamená být bohatý člověk. Já bych si po pravdě přál být spíš bohatý duchem než penězi. Ale máte asi pravdu, že bych si teď mohl dovolit v podstatě všechno. Jenže když jste zvyklý celý život pracovat, tak s tím jen tak přestat nejde. Z takového vlaku je velmi těžké vystoupit.
LN: Je nicméně jasné, že jednoho dne síly dojdou a budete muset firmu předat následovníkům. Jak těžký je to krok?
Já mám poměrně velké štěstí, protože mí synové i synovec jsou vzdělaní, umějí jazyky, takže mají dobrý základ. Ve firmě spolupracujeme již nyní, byť je to samozřejmě složité, jak pro ně, tak i pro mě. Přece jen jsou to synové, takže si mi dovolí občas říct něco, co by si nikdo jiný nedovolil. Takže někdy skřípu zuby. Se synovcem je to jemnější, ten si přece jen tolik nedovolí (směje se). Jenže na druhou stranu je to přece nádherná zpětná vazba. Každopádně ve firmě platí, že velet může jen jeden. Jakmile se tohle pravidlo poruší, tak je to špatně. Každý syn má jednu divizi, které se věnuje, je mnou kontrolovaný, takže to předávání je postupné. Ale přirozeně je mně jasné, že už by se chovali a řídili firmu poněkud jinak než já. Ten náš hlavní spor je, jak známo, ve vyplácení dividend. Zatímco oni by si je vyplatili, já to odmítám.
LN: Vzpomenete si ještě na to, jak jste prvně do Koh-i-nooru přišel?
No jistěže! Žena měla stipendium v nemocnici v Českých Budějovicích, kam musela nastoupit, protože jsme neměli peníze na její vyplacení. Já sám jsem se na vysoké škole zabýval hlavně spalovacími motory, na takové místo mě ale v Budějovicích nevzali. Tak jsem zklamaně chodil po městě a hledal, kde že to žena vlastně bydlí, byl jsem tam tehdy poprvé v životě a samozřejmě jsem zabloudil. Najednou zvednu hlavu a vidím před sebou most a na něm napsáno Koh-i-noor. Tak jsem si řekl, že tam zkusím štěstí a šel jsem se zeptat, zda by mě vzali jako konstruktéra. A oni mě opravdu vzali. Na to nikdy nezapomenu.
