Nepříliš dobrý návrh směrnice, na jaře odmítnutý a na podzim přijatý Evropským parlamentem nyní směřuje do trialogu Evropské komise, Parlamentu a Rady, který má být završen příští pondělí (21.1.2019). Terčem kritiky jsou především dvě oblasti.
Licence za využití tiskových publikací na internetu
V článku 11 je upraveno právo vydavatelů k digitálnímu užití jejich tiskových publikací, ke kterému bude nutné získat od nich zvláštní licenci. To vyvolává obavy z omezování svobody informací na internetu a omezování informačního obsahu, jako se stalo ve Španělsku po kauze Google News. Evropský parlament proto do návrhu doplnil výjimky pro soukromé a nekomerční využití publikací a prosté internetové odkazy na ně (hyperlinky). Spor je nyní veden, zda lze odkazy doplňovat dalším obsahem, například slovy z názvů. Shoda panuje na potřebě omezení doby trvání práv vydavatelů. Evropský parlament však navrhuje z 20 na 5 let, zatímco Rada jen jeden rok.
Nové povinnosti při sdílení obsahu
Asi nejvíce je diskutován článek 13, který zavádí nové povinnosti poskytovatelům služeb ukládání a zpřístupňování obsahu na internetu pro širokou veřejnost. Zatímco Evropský parlament navrhuje některé poskytovatele služeb z článku 13 vyloučit, Rada se zaměřila na stanovení obecných podmínek, za kterých je odpovědnost za obsah nahraný uživateli vyloučena, tzv. „safe harbour 2.0“. Ten v sobě ukrývá aktivní dohled nad obsahem nahrávaným uživateli internetu, skrytý za povinnost přijetí „účinných a přiměřených opatření“ pro vyloučení odpovědnosti za uživatelský obsah. Rada se tak v podstatě rozhodla obejít zákaz aktivního dohledu nad cizím uživatelským obsahem, jak stanoví nejenom platná legislativa, ale i konstantní judikatura Soudního dvora EU. Vyjasnění otázky, jaké konkrétní opatření lze považovat za „účinné a přiměřené“, návrh směrnice nepodává.
Faktické zavedení aktivního dohledu Radou tak stojí v kontrastu k návrhu Evropského parlamentu, který navrhuje, aby poskytovatelé služeb pouze spolupracovali s nositeli práv na odstraňování protiprávního obsahu. Ani tato spolupráce však není blíže vymezena, taktéž nejsou stanoveny žádné sankce za nespolupráci. I v tomto případě se tak setkáváme s nejasností, která bude místo unifikace ochrany autorského práva online vést k další roztříštěnosti v celé EU.
Závěr
Finální znění směrnice zatím neznáme a představy jednotlivých aktérů zůstávají nejednotné v řadě oblastí. Důsledkem toho je, že text návrhu obsahuje směs nesouvisejících novinek a příliš obecných formulací s velkým polem působnosti pro členské státy. To může v konečném důsledku vést k rozdrobenosti právní úpravy napříč EU, ať už jde o vymezení obsahu nutné spolupráce nositelů práv a poskytovatelů služeb (může se opět jednat např. o zastřenou povinnost aktivního dohledu) a hrozby případné sankce za nespolupráci podle návrhu Parlamentu, nebo povinnost zavedení „účinných a přiměřených opatření“, které navrhuje Rada. Výsledkem transpozice směrnice na národní úrovni tak bude jiná úprava a jiná praxe v každém členském státu, což je u služeb na internetu, které neznají hranice, přesně to, co nikdo nechce.
Na konci dne se vkrádá otázka, zda nová úprava nepovede ke změně sídla poskytovatelů služeb, zejména větších, ve snaze vyhnout se nejasné a pro ně rizikové evropské regulaci. Poskytovatelé, kteří si nemohou stěhování dovolit, budou v komparativní nevýhodě vůči zahraničním konkurentům. Navrhovaná směrnice tak může ve finále znamenat dražší služby pro zákazníky a méně dohledu nad protiprávním obsahem na internetu, než dnes.
