Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kuponovka měla jen jednu chybu, říkal v rozhovoru jeden z jejích otců Ježek

Ekonomika

  16:29
PRAHA - Ve věku 77 let podlehl těžké nemoci bývalý ministr, ekonom a pedagog Tomáš Ježek. Spolu s Václavem Klausem a Dušanem Třískou bývá označován za jednoho z otců kuponové privatizace. Při této příležitosti přinášíme rozhovor, který vyšel v LN 14. srpna 2010.

Ekonom a někdejší ministr Tomáš Ježek foto: ČTK

Samotná kuponová privatizace proběhla neuvěřitelně dobře a přesně, tvrdí bývalý ministr pro privatizaci Tomáš Ježek. „Byla tu však jedna hrubá chyba, která potom způsobila všechny ty průšvihy.“ Příslušný zákon totiž nedokázal zabránit zakladatelům investičních privatizačních fondů nakládat se svěřeným majetkem jako se svým vlastním. Čistě z makroekonomického hlediska se ale prý nic tak zlého nestalo, protože majetek přesto přešel do rukou lidí, kteří s ním dokázali nakládat.

Zemřel jeden z ‚otců privatizace‘, exministr Tomáš Ježek. Bylo mu 77 let

LN: Do jakých akcií jste investoval svoji kuponovou knížku a jak nakonec dopadly?
Dal jsem je do Staveb silnic a železnic, které si později vedly docela slušně. Všech 50 akcií jsem ale věnoval svému synovi, když se ženil. A ten je pak prodal v momentě, kdy byly úplně nejníže. Ještě hůře dopadla moje žena a lidé kolem mě. Těm jsem poradil, ať knížku vloží do fondu Creditanstalt, který byl později rozkraden.

LN: Takže i ministr privatizace se někdy utne.
Já jsem investoval úplně standardně, měl jsem strach, abych neupadl do podezření, že vím něco speciálního. Zato moje babička, která nevěděla vůbec nic, si jen tak vybrala investiční fond Komerční banky a velmi slušně na tom vydělala. Jí jsem vůbec neradil.

LN: V roce 2011 uplyne dvacet let od zahájení privatizace, znamená pro vás něco tohle výročí?
Jistě, znamená. I když jde o to, co počítáme za zahájení. Pro mě to byl červenec 1991, kdy se publikovaly seznamy privatizovaných společností a vyhlásili jsme konkrétní termíny. Václav Klaus původně zahájení tlačil už na 1. ledna. To ale nebylo možné stihnout. Na posouzení projektů by nám pak zbývalo deset dnů, což nebylo technicky možné. Navíc bychom pořádně naštvali soukromé podnikatele, kteří nechtěli akcie, ale chtěli si koupit majetek (podnikatelé mohli podávat vlastní privatizační návrhy, díky kterým mohli získat celou společnost mimo kuponovou privatizaci; pozn. red.). Ministerstvo financí prosazovalo, aby všechno šlo přes kuponovou privatizaci, a o to byl ohromný spor. V té lednové lhůtě bychom podnikatelské návrhy prostě nestihli posoudit.

LN: Nakonec jste Klause zjevně přemluvil.
Hlasovalo se o tom na vládě a bylo to vůbec první hlasování ovlivněné stranicky. Tehdy to byla opravdu dobrá vláda, slušná. Rozhodovalo se věcně a odborně, v tomto případě to ale bylo poprvé stranické hlasování. Celá ODS byla pro lednový termín, Uhde, Stránský, Dyba... Naštěstí to hlasování prohráli, ale i kdyby ne, stejně by to nešlo. Je to totéž, jako kdyby odhlasovali, že první letní den bude v prosinci. Stejně nebude. Nemohli jsme podnikatelům nejdřív říct, ať podávají své projekty, a pak ať si trhnou nohou.

Výročí privatizace. České banky jsou stabilnější, míní experti

LN: Nestáli jste při přípravě kuponovky trochu nad zákonem? Pokud vím, nebylo například možné vaše rozhodnutí soudně napadnout.
Ano, tak to bylo. Bylo to pragmatické opatření, které mělo zabránit nekonečným tahanicím. Privatizační zákony byly jednoúčelové. Dnes už neplatí, byly to předpisy dělané čistě na ten proces. Kromě úžasné vstřícnosti parlamentu byli ale důležití i soudci. Když jsme potřebovali přeměnit státní podniky na akciové společnosti, musely to krajské soudy potvrdit a zapisovat do obchodního rejstříku. Jeden den měli schůzku všichni krajští soudci a já jsem se rozhodl, že k nim o přestávce promluvím. Bylo to dost delikátní, protože oni jsou šíleně hákliví na to, aby jim nějaký státní úředník zasahoval do nezávislosti. Pronesl jsem k nim řeč, aby byli tak hodní a společnosti zapsali. A oni to udělali.

LN: Proč se vlastně tak pospíchalo?
Měli jsme strach, protože v roce 1990 ještě nebylo jasné, jestli se to nezvrtne zpátky. Když by vlastnická práva byla už zapsaná a potvrzená, tak by byl pohyb zpět daleko těžší, ne-li nemožný.

LN: V té době nicméně obecně chyběla potřebná legislativa.
Legislativa nechyběla, ale byla vadná. Třeba obchodní zákoník ještě neobsahoval ochranu minoritního akcionáře a podobně. Byla tu však jedna hrubá chyba, která potom způsobila všechny ty průšvihy po skončení kuponové privatizace.

Ta chyba byla o to smutnější, že se nemusela stát. Příprava kuponové privatizace a účasti investičních fondů se dělala podle provizorního předpisu. Ten sestavil Ivan Mikloš (tehdejší poradce místopředsedy Slovenské vlády; pozn. red.) a ten byl udělaný dobře. V definitivním zákoně z něj však zmizelo jedno osudové ustanovení. Bylo to vymyšleno tak, že jakmile se do prázdných investičních fondů nalijí akcie občanů, zakladatelé vycouvají a jako akcionáři zůstanou jen občané.

To se ale do federálního zákona nedostalo, takže zakladatel nakládal s celým majetkem jako se svým. Vezměte si třeba pana Kocába, nynějšího ochránce lidských práv. Ten svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho.

LN: Tehdy to ale bylo legální.
Na rozvinutých trzích platí kanonické pravidlo, že majetek správce musí být oddělený od spravovaného majetku. To zákon nedodržel a správce se k majetku choval jako k vlastnímu. Zde je potřeba přiznat plus velkým bankám, jako je Komerční banka nebo Česká spořitelna, které o tom pravidlu věděly a interně si to samy oddělily.

LN: Investiční a Poštovní banka se tím však neřídila.
Samozřejmě. V IPB to byli zločinci, vysloveně lotři.

LN: Nemyslíte, že bylo chybou zapojit investiční fondy?
Ne, myšlenka byla dobrá. Chyba byla jen ve zmíněném bodu.

LN: Viníte za to někoho konkrétního?
No jistě, to je jednoznačné. Byli to ti tři lidé z federálního ministerstva financí: Václav Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák. Naše lidi odháněli a byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech ministerstva se vědělo, že je to špatně.

LN: Neříkal jste si pak, že jste třeba měl někde víc zatlačit?
Tohle se dělo v květnu 1992 a já v červnu po volbách na ministerstvu končil. Pořád jsem spoléhal na to, že to udělají dobře. Celou dobu jsem jim věřil.

Archiv kuponových knížek: Tajné místo, které odhalí tajemství privatizace

LN: Nemáte rád slovo tunel, proč?
Já radši říkám krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna.

LN: Jak vnímáte onu negativní konotaci, která se k privatizaci později přidala?
Ukradlo se 50 miliard, což se ví, a to na privatizaci vrhlo stín. Je to moje trauma, moje životní zklamání, že jsem s tím nutně spojován, protože jsem u toho byl. Lidé z ulice vědí prdlajs, kdo ten zákon psal a kdo ho nepsal.

LN: Musel jste to třeba vysvětlovat sousedům?
To ani ne. Potýkal jsem se s jinými problémy, byla to spíš taková legrace. Takové ty představy, že při privatizaci se kradlo, a ten Ježek si určitě taky nakradl. Takže když si tady v Benátkách jeden zubař postavil na kopci vilu, hned se říkalo, že to je Ježkova vila. Nedaleko v Uhlířských Janovicích zase někdo otevřel vinárnu Ježek a hned všichni vědí, že to je moje. Ale to se všechno časem srovnalo.

LN: Jak tedy dnes celkově hodnotíte privatizaci?
Kuponová privatizace v úzkém slova smyslu, tedy výměna kuponů za akcie a distribuce akcií jednotlivcům a fondům, proběhla neuvěřitelně dobře a přesně. To, co se stalo těsně potom, je ta skvrna. Čistě z makroekonomického hlediska se nic moc zlého nestalo, protože majetek převážně přešel do rukou lidí, kteří s ním pak nakládali dobře. Zůstává však pravdou, že k němu nepřišli poctivě. Jen kvůli té chybě.

LN: V čem spočívaly vaše neshody s Václavem Klausem? Jaký máte dnes vztah?
Například nesouhlasil s restitucemi, vynadal mi za ně. Stejně tak když jsem usiloval o vznik Komise pro cenné papíry. Byla to série konfliktů. Letos v březnu mi ale napsal krásný dopis k sedmdesátým narozeninám. Napsal v něm, že o něm někdy nemluvím moc dobře.

LN: Zajímavou kapitolou bylo i chystané znárodnění slovenských podílů v českých podnicích po rozpadu Československa.
Bylo to ohromné riziko. V tom byl také namočený Klaus, který pak naštěstí otočil. Nejvíc na to tlačila ODA, kde jsem měl obrovský interní konflikt, byl jsem úplně sám. Všichni říkali: nevydávat akcie Slovákům. Já jsem tenkrát úplně řval. Byl by strašlivý průser začít privatizaci znárodněním. Ti lidé dostali majetek, a sotva jej měli v ruce, tak by se jim zase sebral.

LN: Jak moc to hrozilo?
Velmi. Reálně to už bylo připraveno a jednalo se o tom na vládě. Kabinet se naštěstí nakonec rozhodl akcie vydat.

LN: Je pravda, že jste kvůli svému postoji byl i zažalován?
To už byla sranda, takový folklor. Nějaký chlap, který neměl ani psací stroj a psal všechno rukou, si spočítal, že jsem vydáním akcií Slovákům jeho rodinu připravil o 10 nebo 20 tisíc korun. Já je samozřejmě nevydával, rozhodovala o tom vláda. A soudy místo aby to hodily do koše, si to posílaly mezi sebou.

Česká privatizace byla lepší, tvrdí vězeň Chodorkovskij

Běželo to dost dlouho. Žalob jsem měl ale na sobě víc. Žalovali mě nějací zelení aktivisté, že jsem privatizoval Rybářství Třeboň. Že na rybníku hnízdí nějací ptáci a že tam žádné ryby být nesmí. Potom jsem ale jednou na Štědrý den šel koupit kapra a na Staroměstském náměstí prodávalo Rybářství Třeboň. A když jsem si vystál frontu, tak ten prodavač říká: pane Ježku, vy ho dostanete zadarmo.

LN: Už v souvislosti s kuponovou privatizací se vedla i debata o důchodové reformě.
To je další zajímavá věc a další konflikt s Klausem. Kuponovou privatizaci jsem využil celkem ke třem finančním kouzlům. Vytvořil se Restituční investiční fond, kam šla tři procenta akcií z privatizovaných firem. Z nich se platily náhrady restituentů a šetřil se tak státní rozpočet. Když pak fond měl valnou hromadu, tak mně tam jeden člověk chtěl dát sádrou na ruce přes hlavu.

Protože lidé sice dostávali náhrady v podobě tisícikorunových akcií, v té době byla ale jejich tržní hodnota proti nominální poloviční. Tehdy řvali, že jsme je okradli, a já jsem je prosil, ať mají trpělivost, že je to jen dočasné a akcie stoupnou. A jenom jsem doufal, že to bude pravda. Za dva roky skutečně stouply a jejich hodnota byla až 1300 korun. Tak jsem potom žertoval, jestli ty tři stovky nechtějí zase vrátit.

LN: A ta další dvě „kouzla“?
Další bylo využití privatizace k posílení neziskového sektoru, založil se Nadační investiční fond, kam putovalo jedno procento akcií. Klaus už to nenáviděl.

Třetí myšlenka, na kterou už jsme dávali stranou akcie, bylo vytvářet kapitál na důchodovou reformu. Tam zůstalo jen u myšlenky a vyčleněné akcie pak Klausova vláda prodala. To byla daň za to mé krátké funkční období, kdybych dostal ještě rok, tak by to bylo.

LN: Vidíte v tom i kořeny současných problémů důchodového systému?
Důchodová reforma by dnes byla snáze proveditelná. Byl by zde kapitál na přechodové období.

Staré privatizace: podniky za babku nesou miliardy

LN: Sledoval jste i osud zahraničních klonů české privatizace?
Osobně už ne, ale kolega Jaroslav Muroň, skvělý právník, který má obrovské zásluhy o českou privatizaci, byl na Ukrajině, Balkáně a v Rusku, které se také námi inspirovalo. V Rusku udělali jedinou chybu, kterou jsme my neudělali. Bylo nám vytýkáno, že jsme nedovolili obchodovat s kuponovými knížkami, mohl to prý být zárodek obchodování s cennými papíry. Já jsem trval na tom, že je to jen technický prostředek a obchodování teprve přijde. V Rusku to udělali a nadělali si šílené problémy, začalo se s tím kšeftovat a švindlovat. Jsem rád, že my jsme se tomu vyhnuli.

LN: Sledujete i aktuální ekonomickou situaci?
Třeba to, co nyní dělá Barack Obama, myslím tím hlavně jeho reformu finančního sektoru, je velmi dobré. Fandím mu, protože jsem byl v téže situaci, když jsem bojoval za vznik Komise pro cenné papíry. Tím se na náš kapitálový trh skutečně vnesl klid. Bankéři samozřejmě brblali. Oni prostě nechtěli, aby jim bylo vidět na prsty. To je věc kultury a minulosti, protože ve státních podnicích bylo zakázáno i fotit na dvoře. Byli zvyklí utajovat všechno, a najednou se měli svlékat do trenýrek.

Autor: