Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Likérka Rudolf Jelínek je pro něj milované dítě. Ta značka má sílu, míní šéf firmy

Ekonomika

  6:00
PRAHA - Ambiciózní mladý manažer Pavel Dvořáček přišel před více než dvěma dekádami do likérky Rudolf Jelínek s jasným plánem uvadající továrnu opravit a s náležitým ziskem prodat. Jak říká, mnozí zaměstnanci likérky se mu dnes přiznávají, že jeho příchod považovali za konec legendární firmy. Nakonec ale vše dopadlo úplně jinak.

Pavel Dvořáček, generální ředitel likérky Rudolf Jelínek. foto: Jan SalačMAFRA

Dvořáček postavil společnost na nohy a postupně ji přivedl k prosperitě. Původní nápad na rychlý prodej společnosti se už dávno rozplynul, Dvořáček mluví o firmě jako o milovaném dítěti. A děti se neprodávají.

Pamatujete si ještě na první dojem, když jste poprvé vešel do továrny Rudolf Jelínek ve Vizovicích?
Poprvé jsem se tu objevil v roce 1994, když jsem ještě dokončoval vysokou školu. Firma šla do kuponové privatizace a já se na ni přijel podívat. Dojem, kterým to na mne působilo, se dá vyjádřit jedním slovem: socialisticky. Všichni tady chodili v takových těch typických papučích, případně dřevácích, vládl tu naprostý klid a pohoda. To bylo také v počátcích vůbec nejtěžší, změnit přístup lidí k práci a firmě. Bylo nesmírně důležité jít osobním příkladem. Aby lidé viděli, že když má firma problém, tak je prostě nutné v ní být od šesti ráno do deseti do večera.

Pavel Dvořáček

Vystudoval finance a podnikové hospodářství na pražské VŠE. V roce 1995 se poprvé zúčastnil valné hromady akciové společnosti Rudolf Jelínek, tehdy v pozici menšinového akcionáře. V roce 1996 se stal členem představenstva firmy, o dva roky později se postavil do jejího čela.

Když jste do firmy přišel, bylo vaším cílem ji restrukturalizovat a s co největším ziskem prodat. To se ale nakonec nestalo. Nelitujete toho někdy?
Určitě nelituji. Je pravda, že prvotní cíl byl jiný. Ale neměnily se jen cíle, ale i pozice, v níž firma byla. Na začátku jsme já a moji kolegové měli jen několik akcií, management měl přes 40 procent firmy a v podstatě v ní vládl. Tehdejší manažeři si založili další firmu na Slovensku, kam posílali zboží, ale odkud nepřicházely žádné peníze. To bylo i na poměry poloviny 90. let dost podivné, my jsme se na to neustále ptali, což vedení firmy naštvalo, a tak mne a mého kolegu odvolali z představenstva, respektive dozorčí rady. Byli jsme mladí a plní ambicí, a tak jsme to tak nenechali a zkusili jsme ve firmě získat majoritní podíl. To se nakonec podařilo a na počátku roku 1999 jsme převzali vedení firmy. Tehdy jsme skutečně měli v plánu s trochou nadsázky namalovat ploty, uhrabat trávníky a společnost za pár let se ziskem prodat.

Likérka Rudolf Jelínek.
Likérka Rudolf Jelínek.

Proč k tomu nedošlo?
Na tohle odpovím zeširoka, protože to souvisí s jedním moc pěkným příběhem. Když jsem v roce 1993 studoval v Londýně portfoliomanagement, tak jsem se tam seznámil se synem jednoho newyorského rabína. Ten o Evropě věděl tři věci. Že jejím hlavním městem je Londýn, věděl, že Londýn je na ostrově, a pak znal ještě jakýsi „árdželínek“. Mně hned nedošlo, o čem vlastně mluví. Dovtípil jsem se to, až když mi vyprávěl, jak se v pátek, před začátkem šábesu, sešla celá jejich rodina a každý z dospělých mužů postavil na stůl lahev „árdželínka“, oné slavné plum brandy. Tvrdil mi, že to jako dítě miloval, protože do hodiny a půl už se otcové neúčastnili debaty, za další hodinu šly spát i maminky a děti si až do sobotního dopoledne mohly dělat, co chtěly. I díky tomuto příběhu jsem si uvědomil, že značka Rudolf Jelínek je známější v zahraničí než v České republice. Uvědomil jsem si sílu, jakou značka má. I proto jsme se rozhodli, že bude mít smysl posunout firmu o nějaký kus dál, a začali jsme ve větším investovat.

Index LN.

S postupujícím časem jsem navíc na sobě samém viděl, že člověk už nemá ambici jenom vydělávat peníze, ale daleko víc mu záleží na tom, aby jeho práce měla nějaký smysl a aby ji dělal, co nejlépe to jde. A já jsem si společně s kolegy smysl ve výrobě ovocných destilátů skutečně našel.

No a samozřejmě ovlivnila historie rodiny Jelínků a vůbec všech židovských rodin, které tady ve Vizovicích vlastnily pálenice. Jejich osud byl strašný, ze 72 Židů, kteří tu před druhou světovou válkou žili, jich přežilo jen šest. Jsou to nesmírně silné příběhy a já jsem moc rád, že jsem do nich mohl nahlédnout. A jsem rád, že dnes máme v dozorčí radě Andrého Lenarda, prasynovce Rudolfa Jelínka, jehož jsme našli ve Francii.

Z té původně pragmatické investice se evidentně stala investice zatížená emocemi. Znamená to, že firmu neprodáte, ani kdyby přišla super nabídka?
Člověk si vždycky musí ujasnit, co by vlastně s těmi utrženými penězi dělal. Zda by pro ně našel lepší využití. Spousta super nabídek již přišla, ale já mám pořád se svými kolegy pocit, že víme, kam bychom měli firmu ještě dál posunout. Z tohoto pohledu nemám důvod společnost prodávat.

A kam byste tedy chtěl firmu ještě posunout?
Za necelých dvacet let jsme tady proinvestovali více než 750 milionů korun, což jsou pro nás opravdu velké peníze. Na druhou stranu ne všechny věci ve firmě, ať z technologického, či stavebního hlediska, jsou v žádoucím stavu. Plus tu máme některé další konkrétní projekty, kterým bychom rádi vdechli život. Aktuálně je to stavba pražského návštěvnického centra, což je vlastně budova, která by měla sloužit k bližšímu seznámení s historií naší firmy a obecně výrobou destilátů. Je to vůbec největší investice v historii firmy. Budu rád, když se zastavíme někde na dvě stě milionech. Ve Vizovicích bychom chtěli rozšířit některé naše technologické investice, můžeme třeba snížit podíl lidské práce. Také bychom rádi vybudovali v prostorách společnosti hotel, kde by bylo i stravovací zařízení pro hosty, kteří se sem jezdí z celého světa.

Když jste se stal ředitelem této firmy, byl jste velmi mladý.
Ano, bylo mi tehdy 26 let.

Neděsili se zaměstnanci, co jim to sem přišlo za „cucáka“?
Bezpochyby ano. Ale celé je to zapotřebí zasadit do kontextu. Měl jsem velké štěstí, že jsem se narodil do správné doby. Když byly 8. června roku 1990 první svobodné volby, tak mi právě bylo osmnáct let. Studoval jsem vysokou školu, ale již od osmnácti jsem také podnikal. Nejprve s otcem a od roku 1991 sám. Takže jsem do těch šestadvaceti stihl získat nesmírně hodně zkušeností. Navíc to bylo opravdu speciální období, v jiné době bych takové zkušenosti nezískal možná za celý život. Takže jsem zase takový cucák nebyl. Ale ano, dodnes někteří dlouholetí kolegové vzpomínají, že si s mým příchodem mysleli, že je to konec firmy.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!