‚Vaše pondělní exekuce se blíží.’ Exekutoři varují před podvodnými e-maily, chodí návštěvníkům jedné stránky |
Ministerstvo spravedlnosti sice zavedení teritoriality soudních exekutorů nepodporuje, samo však vyrukovalo s úmyslem předložit novelu, podle níž by měl v nově zahájených řízeních platit již zmíněný princip jeden dlužník – jeden exekutor, a to systémem spojování k nejstaršímu exekučnímu řízení, bez ohledu na to, který exekutor toto řízení již vede. Vezmeme-li v potaz, že toto pravidlo nebude dopadat na pět milionů starých exekucí, zůstává otázkou, čemu to vlastně pomůže?
Pokud by mělo dané pravidlo platit, pak bude rozhodující start nového systému. Velké exekutorské úřady (cca 30), pojmou přibližně 2/3 nově zahájených exekucí. Bez ohledu na to, u koho jsou exekuce zahajovány, zda u exekutora, či u soudu, jakým způsobem jsou nařizovány – usnesením, nebo pověřením – zda je tu soutěž či automatické přidělování případů, celostátní nebo krajská místní příslušnost exekutorů, přetrvává zájem státu na řádném výkonu exekutorského povolání a především zákonnosti provádění exekucí. V případě velkých exekutorských úřadů se o to nebojím. Na první dobrou bych řekl, že jsou moc vidět, snadno se do nich strefuje a dávají si velký pozor, aby neudělaly chybu. Zároveň je třeba jim přiznat, že by nikdy nebyly velké, kdyby svou práci nedělaly zodpovědně a dobře.
Jedno ale opravdu nemám rád – monopol. Je zcela nerozhodné, zda bude nastolen ovládnutím trhu jednotlivcem či skupinou, anebo legislativními opatřeními vedoucími k vyloučení soutěže. Výsledek je stejný. Monopol vylučuje soutěž a snahu o inovace, zvedá ceny služeb a zhoršuje jejich kvalitu i dostupnost.
Pokud v prvním roce velké exekutorské úřady pojmou 2/3 nového nápadu exekucí, pak další exekuce proti povinným v těchto řízeních budou napadat opět k nim, neboť začne fungovat tzv. houbový efekt.
Malí exekutoři nebudou mít práci a dříve či později budou muset ukončit svou činnost, přičemž po sobě zanechají exekutorské úřady s minimem starých exekucí. Z těch nejde přežívat věčně, buď jsou vymoženy, anebo jsou nedobytné, a nové exekuce takový úřad těžko dostane. To znamená, že ani nově jmenovaný exekutor si po novele pravděpodobně nebude moci zajistit nápad nových případů, naplno rozjet činnost úřadu a živit se z odměn.
Spojování exekucí pro něj bude neúprosné a výsledkem bude nárůst uvolněných a neobsazených exekutorských úřadů. Povinní s exekucemi u takového úřadu nebudou moci své exekuce zaplatit, zaplatí-li je, pak nedosáhnou uvolnění majetku. Totéž platí pro povinné, kteří budou usilovat o zastavení exekuce. Nebude zde pro ně totiž administrátor řízení, který by danou exekuci zastavil.
Dosavadní zkušenosti se zaniklými exekutorskými úřady ukazují, že institut zástupce soudního exekutora není v praxi úspěšný, o uvolněné úřady není zájem a soudy o změně exekutora rozhodují jen pomalu. Řešením by mohlo být rušení uvolněných exekutorských úřadů, ale tím se konkurence zužuje na stále nižší počet exekutorů, což povede k selhání soutěže a nastolení monopolu. Stávající exekutoři na velkých úřadech dříve či později zestárnou a nebude tu nikdo, kdo po nich bude moci převzít jimi uvolněné úřady. Je toto žádoucí stav, jehož nevýhody dokážou vyvážit údajné a praxí neprověřené výhody spojování exekucí?
