LN: Podíváte-li se s odstupem oněch několika let zpět, byly dle vás intervence dobrým krokem?
Na nějaké absolutní hodnocení je brzo. Ukáže to až budoucnost, teprve až intervenční režim opustíme. S dnešními znalostmi si myslím, že to byl vzásadě správný krok. Banka čelila mimořádné výzvě, jak dál uvolnit měnovou politiku v ekonomice, která procházela již druhou recesí. A to jako jedna z mála ekonomik v regionu střední Evropy, který jinak patřil ktěm nejvíce prosperujícím. ČNB tehdy navíc byla už asi rok v režimu nulových úrokových sazeb a podle tehdejších prognóz to vypadalo, že nastane deflace. Situace byla složitá, ČNB měla velmi omezený výběr, co dál děla</CS>t.
LN: V čem?
Mohla začít experimentovat se zápornými sazbami. Jenže panuje shoda, že v našem prostředí, tedy ve více než likvidním bankovním sektoru, by záporné sazby stejně nic moc neřešily. Nějaké kvantitativní uvolňování také příliš nedávalo smysl, protože peněz bylo v ekonomice dost. Bylo tedy rozhodnuto, že se banka pokusí oživit inflační tlaky, povzbudit poptávku a pomoci exportérům prostřednictvím kurzu. Až na tu inflaci se to myslím podařilo.
LN: Proč to nevyšlo právě s inflací, kterou banka intervence zdůvodňovala nejvíce?
S inflací to bylo slabší, protože domácí tlaky, jež inflaci tlačily vzhůru, byly přebity zahraničními dezinflačními tlaky. Ty jsou do značné míry mimořádné, například onen pokles cen komodit. Když slyším všechnu tu kritiku a mudrování, říkám si, co jiného měla ČNB udělat. Jistě, mohla situaci nechat vyhnít. Pak by se ale po mém soudu česká ekonomika potýkala s krizí mnohem déle, mnohem hůře by se zní dostávala a ČNB by nakonec byla kritizována za pasivní a laxní politiku, která prodlužuje recesi.