Normalizace české diplomacie

Jako důkaz použil politik, který se už už třese na premiérské křeslo, v televizních Otázkách Václava Moravce skutečnost, že místo „diletantského diplomata“ Alexandra Vondry bude unijní záležitosti řídit „špičkový“ diplomat Štefan Füle a ministerstvo zahraničí pak stejně ostřílený Jan Kohout.

Dárek k výročí
Přímočarost, s jakou Paroubek postavil do protikladu někdejšího disidenta Vondru a dva exkomunisty, je neomalená, ve svých důsledcích až nebezpečná. Vůči Vondrově jestřábí politice lze mít výhrady, v žádném případě ho ale nelze označovat za diletanta. Již jako poradce exprezidenta Václava Havla, první náměstek ministra zahraničí, velvyslanec v USA, zmocněnec pro přípravu summitu NATO a ministr zahraničí bohatě osvědčil své profesionální kvality, k nimž patří i kreativnost a současně zásadovost.

Füle a Kohout jsou z jiného hnízda. Kreativita a zásadovost je minuly obloukem, zato dokazují pevnost kariéristického úchopu. K němu v dobách totalitního režimu Gustáva Husáka vedle nezbytného členství v komunistické straně patřila i ochota projít kovárnou sovětských diplomatických kádrů, Moskevským státním institutem mezinárodních vztahů (MGIMO). Kohout se to v minulosti alespoň pokusil omluvit nutností kvalifikovat se na stáž v Paříži, zatímco „mgimák“ Füle se omezil na nepravdivé tvrzení, že v Moskvě studoval až v době takzvané perestrojky.

Plody husákovské normalizace se tak k letošnímu čtyřicátému výročí zahájení tohoto procesu morální devastace národa dočkaly hezkého ocenění. Spolu s designovaným premiérem Fischerem budou zemi vládnout hned tři husákovští kádři. A to dost možná, jak tvrdí novinář Jan Čulík ve své polemice s Lidovými novinami, za situace, kdy je „většině národa po dvaceti letech už jaksi jedno, že někdo studoval začátkem osmdesátých let v Moskvě“. Smutné.

Odstupující premiér Mirek Topolánek vyslovení nedůvěry své vládě glosoval slovy, že se „slavilo na Pražském hradě, slavilo se v Kremlu a na ruské ambasádě“. Nyní by mohl dodat, že šampaňským si mohou připít i lidé, které spojují nostalgické vzpomínky na totalitní režim. Ten nejenže vystavěl vysoké pece a vodní díla, ale ještě připravil „špičkové“ kádry pro demokracii. A nyní se tak již děje nikoliv proti Topolánkově vůli, ale za jeho přikyvování. „Pro mě je to odborník, který nám neudělá ostudu,“ řekl o Kohoutovi Lidovým novinám.Podobně se chovají i zelení, kteří vzdali boj o nestranického ministra zahraničí Karla Schwarzenberga se slovy „minulost nám vadí, ale s tím nic neuděláme“.

V politice bez charakterového ukotvení
Problém ovšem nespočívá v minulosti. Jde spíše o to, že se v politice výrazně uplatňují lidé, kteří postrádají charakterové ukotvení. Navíc je stmeluje vědomí nedávného společného ohrožení, které prožívali v letech po sametové revoluci. Nyní se jich mohou obávat lidé zcela jiného ražení. Příznačné je, že už před devíti lety, kdy Petruška Šustrová v LN kritizovala lustrační zákon, který nechal stranou právě „mgimáky“, jí údajně tehdejší pracovníci ministerstva zahraničí vyjadřovali podporu, nicméně nechtěli, aby je jmenovala. Dnes by to platilo dvojnásob – některé Moskvou proškolené diplomaty najdeme v křesle velvyslance, ředitele sekce či odboru.

Zákony stmelené smečky hájící své pozice neplatí vždy – sovětská zkušenost plodila i různice. Ještě za časů ministra Jiřího Dienstbiera se tradovalo, že rivalita dvou vysokých úředníků z řad „mgimáků“ (mimochodem profesionálně skutečně zdatných) pramení ze skutečnosti, že je naverbovaly konkurenční tajné služby (GRU a KGB). Pravdu měl i někdejší „mgimák“ a Dienstbierův generální sekretář Zdeněk Matějka, když v LN psal o profesních kvalitách moskevských absolventů včetně Rumunů ve službách tehdejšího diktátorského režimu. Jak však Matějka přesně uvedl – řemeslo nestačí. Důležitá je i osobnost, zaujetí a „netuctový přístup“. Tedy přesně to, co osvědčoval například Vondra, Schwarzenberg či jeho první náměstek, bývalý ředitel společnosti Člověk v tísni Tomáš Pojar.

Zvládnutí diplomatické práce je vhodným doporučením pro posty ve vládě, jejíž hlavní aspirací je správa země ve zmatené vnitropolitické konstelaci. Není náhodou, že i v úřednickém kabinetu Josefa Tošovského působili hned čtyři diplomaté, právě oni však byli oněmi kreativními osobnostmi. Oblíbenci šéfa ČSSD jimi nejsou ani zdaleka. Paroubkovská normalizace totiž staví na poslušnosti a osobní loajalitě. Tedy na funkční spolehlivosti šroubků, jimiž chce předpokládaný vítěz předčasných voleb zpevnit soukolí své osobní moci.