Podnikatel a mecenáš Kvido Štěpánek je člověk, který klame tělem. Šedesát let by tomuto šlachovitému chlapovi hádal jen málokdo. Když rázuje po své továrně Isolit-Bravo v Jablonném nad Orlicí, srší z něj energie jako z dvacetiletého kluka. Svým vzezřením a vystupováním ale klame i jinak – ačkoli řídí firmu s miliardovým obratem, neřídí auto za miliony a nechodí v drahých oblecích. Nemá to prý zapotřebí, říká skromně.
Kvido Štěpánek (60)
|
S tou samou skromností mluví i o své charitativní činnosti. A přitom by se s ní mohl chlubit, nebo dokonce dělat své firmě reklamu. Má totiž být na co pyšný. Na dobročinné a neziskové projekty už v tichosti rozdal desítky milionů korun. Jak říká, považuje to za svou morální povinnost. „Penězi, které jim dáte, jim pomůžete jen málo, ale kdybyste ani to málo neudělal, zač byste potom stál?“ vysvětluje Štěpánek.
Nebojí se pomáhat a angažovat ani tehdy, když mu to žádnou velkou popularitu nezíská, a v byznysu dokonce uškodí. A tak bez zaváhání posílá humanitární konvoje na Ukrajinu nebo si vyvěsí na továrně tibetskou vlajku. „Já si pořád myslím, že pravda musí zvítězit. K bezpráví není možné mlčet,“ říká Štěpánek.
Nedávno jsme si připomněli výročí konce druhé světové války. Vy jste byl pojmenován po svém strýci, který v roce 1945 zemřel na následky zranění, jež utrpěl v květnových bojích proti nacistům. Je to něco, co vás v životě ovlivnilo? Bylo to pro vás svým způsobem zavazující?
Určitě ano. Už odmalička jsem vždy sám sebe hodnotil a porovnával se se svým strýčkem. A po pravdě jsem nedopadal zrovna dobře. Strýček byl vynikající amatérský hudebník, o kterém místní farář říkal, že byl skvělým houslistou, jakého kostelní sbor už nikdy mít nebude. Vedle toho byl výborný sportovec, a ač byl Čech, tak také studoval v Německu. Když jsem si připomínal jeho vlastnosti, tak jsem si moc dobře uvědomoval své nedostatky a byl to pro mě závazek. Stejně jako to, že vzal do ruky zbraň a šel bojovat za vlast. Nikdo z nás neví, jak by se v takové situaci zachoval, a proto měl vždy můj obrovský obdiv. Byl jsem samozřejmě smutný, že jsem ho nezažil, říkal jsem si, že by mě třeba dotlačil více ke sportu nebo i k té hudbě. Pak jsem si ale uvědomil, že to, že mi nemohl dát výchovu, desetinásobně vynahradil tím, že mi dal příklad. Jsem rád, že se jmenuji po něm, a opravdu si toho vážím.
Kromě toho, že jste úspěšným podnikatelem, jste i známý filantrop. Co vás k tomu vede, že se o zisk vytvořený firmou tímto způsobem dělíte?
Já myslím, že to je morální povinnost. Když někdo může dát, tak ať dá. Když si představíte, že má někdo dítě, které je od malička postižené, rodina jezdí po doktorech a ono se to nelepší, muž to často nevydrží a rodinu opustí, to jsou strašné příběhy. Penězi, které jim dáte, jim pomůžete jen málo, ale kdybyste ani to málo neudělal, zač byste potom stál?
Na české poměry jste poměrně bohatý muž, nedáváte to ale nijak najevo. To jste vážně nikdy neměl touhu si koupit něco extravagantního?
Kdepak. Já to k životu nepotřebuji. Nikdy jsem po ničem drahém netoužil, takže jsem vlastně ani nemusel překonávat žádná pokušení.
Jste jako podnikatel poměrně hodně společensky angažovaný, připomenu jen známé případy, kdy jste vypravil konvoje s pomocí směřující na Ukrajinu, na své továrně jste vyvěsil i ukrajinskou vlajku, jindy zase vlajku tibetskou. Neubližuje vám taková angažovanost v podnikání?
Já myslím, že ano. Samozřejmě vám nikdo do očí neřekne, že vás nemá rád, protože jste posílal konvoje na Ukrajinu, ale bezesporu to byznysu ublížilo. Někdy jsem v náznacích i vycítil, že jsem někomu šlápl na kuří oko. Když mi sem třeba jezdily delegace z Číny, tak byly náznaky, že bych tu tibetskou vlajku měl sundat. To jsem ale vždycky odmítl. A na stranu druhou vám samozřejmě nikdo nedá zakázku a neuzavře s vámi obchod jen proto, že jste pomohl lidem na Ukrajině. To vše ale patří k životu.
A proč vlastně všechno tohle děláte? Co vás k takové angažovanosti vede?
Já si pořád myslím, že pravda musí zvítězit. K bezpráví není možné mlčet. Jak kdosi řekl, za druhé světové války se odehrávala taková zla nikoli proto, že bylo tolik zlých lidí, ale kvůli tomu, že tolik dobrých lidí mlčelo. Takže považuji za svou morální povinnost se k takovým věcem vyjadřovat. Přičemž platí, že každý se má vyjadřovat, jak může. Kdo má hlas maličký, ať jej zvedne třeba ve spolku včelařů, komu naslouchají novináři, ať mluví do novin. Navíc si myslím, že příklady táhnou. Třeba si lidé časem řeknou, že ten Štěpánek není takový hlupák, a sami se také k něčemu odhodlají.
Jednou jste řekl, že se stydíte a že vás mrzí, že jste se před rokem 1989 nepostavil otevřeně proti komunistům. Je to jeden z důvodů, proč se teď tolik veřejně angažujete?
Asi ano. Čas bohužel vrátit nemohu, disidentem se už nestanu, tak mohu udělat alespoň slabý odvar toho, co tito lidé za totality dělali, a třeba vyvěsit na továrnu tibetskou vlajku. Vždyť mi za to ostatně v této době v podstatě nic nehrozí.
Kvido Štěpánek začínal jako konstruktér a později technolog národního podniku OEZ Letohrad, k němuž byla přičleněna firma Isolit.
Jste známý nejen svou kritikou ruské okupace Krymu nebo stavu lidských práv v Číně, ale kritikou nešetříte ani na adresu Evropské unie. Pyšníte se ostatně tím, že jste nikdy nepřijal ani korunu dotací z EU. Jaký je vlastně váš vztah k Evropské unii?
Mám takové lapidární heslo. S Evropskou unií špatně a sami ještě hůř. Myslím, že by se nám mimo EU nevedlo. V poslední době mně ale strašně vadí oslavy dvoustého výročí narození Karla Marxe v Trevíru, jehož se účastnil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Napsal jsem mu kvůli tomu dokonce osobní dopis. Navíc jsem se dozvěděl, že jeho předchůdce José Manuel Barroso byl v mládí maoista, náš bývalý eurokomisař Štefan Füle byl zase komunista. Skutečnost, že celá EU je prolezlá komunisty, mě opravdu děsí a způsobuje, že mi EU vadí více, než mi dříve vadila. Nicméně nevidím žádnou jinou alternativu než v EU setrvat – a co je důležité, být jejím aktivním, konstruktivním a platným členem, nikoli nadávačem a polorozvracečem, jak to děláme nyní.
