Všichni zaměstnanci jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější – konkrétně ti ve službách státu. Parafrází citátu George Orwella lze popsat situaci, kterou loni vytvořil rozšířený senát Nejvyššího soudu jedním rozhodnutím v pracovněprávní oblasti. Rozhodl totiž, že pokud státní zaměstnanec způsobil škodu, za kterou instituce dostala pokutu, nemusí ji zaměstnanec hradit. Soudci to zdůvodnili tím, že finance se jen přelily z jedné kapitoly státního rozpočtu do jiné. Tím podle expertů postavil zeď mezi „obyčejné“ zaměstnance a pracovníky státu.
Nejvyšší soud se zabýval případem vedoucího úředníka ministerstva obrany, který řešil agendu veřejných zakázek. V rámci jednoho stavebního tendru se ale dopustil prodlení s odesláním dokumentu o zrušení zadávacího řízení. Za tento správní delikt ministerstvo dostalo od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže třicetitisícovou pokutu. Ministerstvo zaměstnance potrestalo snížením osobního ohodnocení a na tři měsíce mu snížilo plat o pět tisíc korun.
Navíc ale podalo žalobu na náhradu škody, ve které žádalo nazpět třicet tisíc, které muselo kvůli jeho pochybení zaplatit.
Z jedné kapsy do druhé
Zaměstnanec namítal, že ministerstvu žádná škoda nevznikla, protože de facto šlo jen o finanční transakci mezi dvěma státními institucemi. A soud mu dal za pravdu: „Vzhledem k tomu, že ministerstvo vnitra zaplacením pokuty odvedlo peněžní prostředky zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu finančních prostředků uvnitř státu, avšak majetek se touto transakcí nezmenšil, a z toho důvodu ministerstvu (respektive státu) jako zaměstnavateli škoda nevznikla.“
Ke vzniku odpovědnosti za škodu zaměstnance je podle zákoníku práce nutné naplnit společně několik podmínek – porušení pracovních povinností, vznik škody, příčinná souvislost mezi těmito předpoklady a zavinění. V případě úředníka ministerstva vnitra ale podle soudu nevznikla škoda.
Soud o případu rozhodl loni na jaře, aniž by vyvolal jakýkoliv zájem médií. Podle zjištění LN ale verdikt „zvedl mandle“ většině pracovněprávních expertů. Rozhodnutí vnímají jako fatální exces s velkými dopady. „Nejvyšší soud vlastně vytváří nerovnost mezi zaměstnanci státu a zaměstnanci ostatních zaměstnavatelů. Státní zaměstnanci se stávají privilegovanou skupinou, protože nemusejí hradit způsobenou škodu,“ popsala LN Marie Janšová, partnerka advokátní kanceláře Legalité. Zákoník práce přitom naopak přisuzuje státním zaměstnancům vyšší míru odpovědnosti a přísnější povinnosti než zaměstnancům jiných zaměstnavatelů. Podle advokátky tak není logické, aby měli nižší odpovědnost.
Účetní versus úředník
V praxi může rozsudek rozevřít nůžky mezi státními zaměstnanci a pracovníky ve veřejném sektoru. Příkladem může být firma zaměstnávající účetní, která nepodá kontrolní hlášení. Pokud za to dostane pokutu od finančního úřadu, účetní bude muset firmě výši pokuty zaplatit jako náhradu škody. Pokud ale chybu udělá zaměstnanec státu, tak podle verdiktu soudu odpovědnost nemá.
„Lidsky si nedokážu odůvodnit, proč nemá mít státní úředník za své chyby stejnou odpovědnost jako zaměstnanec soukromé firmy, které by ve stejné situaci za škodu odpovídali až do čtyřapůlnásobku své mzdy,“ kritizuje rozsudek i Tomáš Procházka, partner advokátní kanceláře Dvořák, Hager & Partners. Dopad judikátu do praxe podle něj bude o to významnější, že jej vynesl rozšířený senát Nejvyššího soudu, který autoritativně rozhoduje o sporných otázkách.
Podle soudu škoda nevznikla
Nejvyšší soud však už ve verdiktu zdůraznil, že nerovnost mezi státními a ostatními zaměstnanci nezakládá: „Státní zaměstnanci nejsou povinni – stejně jako ostatní zaměstnanci – hradit újmu na majetku, která jejich zaměstnavateli ve skutečnosti vůbec nevznikla,“ vysvětluje soud. Podle něj došlo jen k přesunu peněz z jedné kapsy státu do druhé, a peníze tak de facto nikde nechybějí. Jeho argumentaci přitom přitakal Ladislav Smejkal, partner advokátní kanceláře Dentons: „Jestliže žádná škoda nevznikla, nemůže být ani reparována. Pokud vznikne povinnost jedné složky státu zaplatit nějakou částku jiné složce státu, o škodu se zkrátka nejedná.“
Právníci ale upozorňují, že rozhodnutí soudu je v rozporu s jeho předchozím rozhodováním. „Zejména jde o otázky skončení pracovního poměru a nároků na odstupné, respektive povinnost jeho vrácení v případě nástupu ke stejnému zaměstnavateli,“ uvádí Marie Janšová. V takovém případě jsou podle soudu organizační jednotky státu samostatnými zaměstnavateli.
Tomáš Procházka nastínil další možný problém, a to s výpovědi pro nadbytečnosti. „Propouštění úředníci by se tak mohli bránit tím, že nemohou být propuštěni, protože v jiné organizační složce je volné místo,“ doplnil advokát.
