Letošní léto patřilo Pokémonům. Nová mobilní hra Pokémon GO, uvedená na první trhy 6. července, se stala globálním fenoménem. Počet jejích hráčů již v prvních týdnech překročil počty uživatelů zavedených sociálních sítí jako Twitter nebo Tinder.
Hra využívá princip takzvané rozšířené reality. Hráči v reálném světě chytají virtuální postavičky - Pokémony. Detailní pravidla hry, která nemá jasné zakončení, a dá se tedy hrát měsíce či roky, nejsou pro tento článek příliš podstatné. Důležité je, že za Pokémony je nutné chodit pěšky a k jejich „odchycení“ je nutné navštěvovat také místa, které jsou pozoruhodná nějakou reálnou pamětihodností.
ZÍDEK: Sundejte ty burkiny, madame |
Na podobných principech jako Pokémon GO již od roku 2000 existuje Geocaching, celosvětová hra, při níž hráči – je jich podle Wikipedie na šest milionů – pomocí satelitní navigace odhalují různé druhy schránek s poklady – cílem je tu najít jich co nejvíce.
Hledání Pokémonů je pouze jedním malým příkladem propojení reálného světa, zobrazeného pomocí mapové aplikace, a virtuálního obsahu. Způsob, kterým používáme mapy, se za posledních deset, patnáct proměnil k nepoznání. „Velká mapová revoluce“ změnila turistiku, cestování i to, jak vnímáme krajinu a prostor kolem sebe.
Není od věci si přibalit buzolu
Stěhování map do počítačů a telefonů dělá vrásky vydavatelům map tištěných. Jejich prodej klesá, i když přesná čísla o kolik nejsou k dispozici. Dá se předpokládat, že papírové mapy jsou dnes stejně ohrožené jako papírové noviny. Zároveň se ale vytrácí i něco, co by se dalo nazvat mapovou gramotností.
Podle nedávného průzkumu 44 procent Britů nemá ani tušení, co znamenají běžné kartografické značky a 40 procent poddaných Jejího Veličenstva nedokáže na běžné mapě najít Londýn a neuvěřitelných 85 procent druhé největší město, Birmingham.
Připomeňme si, co bylo ještě v druhé polovině 90. let nutné k zorganizování rodinného či přátelského výletu. Nejdříve bylo potřeba zakoupit si mapu a s její pomocí naplánovat trasu. Kdo chtěl jet vlakem, musel si v tištěném jízdním řádu vyhledat vyhovující spojení, zavolat na informace Českých drah, případně zajít na nádraží (jediným pokrokem 90. let oproti předchozím desetiletím byla možností koupit si jízdní řád také na disketě).
Kdo jel na více dní, musel v nějakém tištěném průvodci či telefonním seznamu nejprve nalézt kontakt na hotel či penzion a pak udělat telefonní rezervaci. Aktuální předpověď počasí se zjišťovala ráno na telefonu 116, ale nikdo vám nezaručil, že se dovoláte. Česko sice již tehdy mělo nejhustší síť značených turistických cest na světě, ale co když jsme z ní náhodou sešli? – Nikdy nebylo od věci přibalit do batohu i buzolu.
