Nechcete si nejdřív sníst ten oběd?
V pohodě, nebojte, klidně se ptejte.To je už stejně jenom nášup, měl jsem nějakej hlad.
Co vás bolí, když ráno vstáváte z postele?
Záda. Strašně. Já si nemůžu ani nandat ponožky. Manželka se mně směje. Ono se to po chvíli rozhýbe, mám to ale už tak dva roky. A je to, dá se říct, moje vina, protože na záda necvičím a měl bych. Ale teď fakt začnu, protože mě to už štve, že se začínám trochu rozpadat.
Ono to každý má dané jinak. Někdo makal celý život a je zdravý, a někdo jen lehce sportoval a má už obě kyčle odoperované. Já se ale cítím docela dobře – kromě těch zad. A když už jsem měl nějaký problém, zajel jsem za Pavlem Kolářem. „Hele, furt to samé. Máš kousnutý lýtka,“ řekl vždycky. Uvolnil mi je a během týdne to přešlo.
Někdy to bylo opravdu hodně těžké. Ale myslím, že žádné následky nebudou.
Byl to krásný život. Moc lidem se nepoštěstí živit se tím, co je baví. A mně se to povedlo. A ještě na takové úrovni.
Ale já jsem na nic takového nikdy nemyslel. Měl jsem vždycky rád sport a to všechno ostatní přišlo s tím. A že se moje jméno stalo značkou, byla souhra náhod. Jednak se mi povedlo v desetiboji vyhrávat zlaté medaile a dostat se hodně vysoko. Ale taky hrálo roli, že nejsem typ na nějaké aférky. Já jsem dost konzervativní typ. Moc se ven neotvírám, takže někdy působím možná i trochu odměřeně. Přátele mám už dlouho. A fakt jsem nejradši doma.
Stal jste se sportovní hvězdou, vaše jméno je obchodní značka – takových sportovců je málo. Přitom desetiboj moc fanoušků nemá, lidi většinou ani nechápou, jak se přepočítávají ty body. Je asi náročné dosáhnout v tak „malém“ sportu tak velké mediální pozornosti?
To víte, že se mi bude stýskat! Dokonce i po trénincích, i když někdy hodně bolely. Sedmnáct let to byl můj život, a kdyby to šlo, dělal bych to do smrti. Co mi chybět nebude? Určitě ty stavy před patnáctistovkou, před poslední disciplínou. Kdy jsem byl už strašně unavený fyzicky i psychicky, a přesto jsem ještě musel běžet na doraz a navíc si někoho ze soupeřů hlídat. To byly nejhorší chvíle v desetiboji.
Celý rozhovor s Romanem Šebrlem v zítřejším Pátku LN.
Je asi zbytečné se ptát, jestli se vám nebude stýskat. Je ale něco, na co z toho atletického cirkusu rád zapomenete?
Byl to hezký život s desetibojem?
Musel jste přece absolvovat obrovské tréninkové dávky, na hranici toho, co organismus vydrží. To nebude mít následky?
Oštěpaři mívají namožené rameno, běžci potíže s nohama – desetibojaře bolí všechno?
