Lidovky.cz: Dlouho jste žil v Africe, po čem se vám stýská?
Provozoval jsem mimo jiné nákladní dopravu a často jsem jezdil místy, kam se normální smrtelníci nedostanou, což občas byla velká divočina. A po té se mi občas zasteskne.
Lidovky.cz: V Angole jste začínali s Tatrami 148. Proč zrovna tento veterán, který se začal vyrábět v roce 1972?
Vzhledem k místním cestám-necestám jsme potřebovali auto, které toho hodně vydrží. Měli jsme doporučení: hodně lidí nám říkalo, že je stará konstrukce, v podstatě jednoduchá „kovařina“, která umí jezdit i bez vzduchu a bez elektriky. Bonusem bylo, že jsme ji dokázali opravit sami.
  |
Lidovky.cz: Osvědčily se? Na některých fotkách se zdá, že Tatry měly fatální poruchy.
Autům jsme dělali to nejhorší, co se jim dá dělat: jezdily v extrémním terénu s obrovskou zátěží. Hned od začátku byla auta hodně unavená a závady nás postihovaly často, avšak byly řešitelné. Nikdy jsme žádné nepohřbili. Rozhýbali jsme i tatru naloženou třinácti tunami cementu, pod kterou se propadl most a skončila v řece.
Lidovky.cz: Jaký zvuk mají v Angole české značky?
Neuvěřitelný. V Česku studovalo hodně Angolanů na vysokých školách. Dodnes k nám vzhlížejí a mluví se zde o nás jako o vzdálené ekonomické velmoci, ze které přicházely špičkové věci. Je velmi smutné, že české firmy na to nejsou schopné navázat.
Lidovky.cz: Proč toho nejsme schopni využít?
Petr Holeček
|
Začali jsme do Angoly dovážet různé náhradní díly, postavili jsme si obchod a chtěli jsme spolupracovat s českými výrobci, ale nedařilo se. Chtěli jsme prodávat traktory značky Zetor. Ale firma s námi nechtěla komunikovat. Trvalo přibližně dva roky než s námi tehdejší obchodní zástupce pro Afriku začal vyjednávat a začali jsme prodávat tovární produkci.
Lidovky.cz: O jakém roce se bavíme?
To jsme v roce 2006-2007, tedy ještě před finanční krizí.
Lidovky.cz: Mlčící Zetor jste obešli?
Kupovali jsme staré traktory z českých bazarů, abychom v Angole uspokojili poptávku. S Tatrou to bylo velmi podobné. S prodejem v Angole nám pomáhali hlavně nadšenci uvnitř fabriky, jelikož továrna jako taková o prodej neprojevovala zájem. Na mé dotazy firmy často nereagovali, nebo říkaly, že neví, jak to celé uchopit a využít. To samé se mi stalo i s Jawou, která je pro africké podmínky ideální. Každý rok se v Angole koná veletrh, na který jsem české firma zval, aby tam propagovali svá vozidla. Všechna auta, která by tam dovezli jako exponáty, by prodali. Pánové z vládnoucí garnitury na výstavu přijdou a nakupují přímo na místě. České značky by jenom vydělaly, dobrou pověst v Angole mají. Dnes je Afrika zaplavená Čínou, takže místní lidé vědí, co je to nekvalitní výrobek.
Petr Holeček.
Lidovky.cz: Čínský ekonomický tlak v Africe roste. Jak se to projevovalo v Angole?
Do Angoly jsme přišli v roce 2003 a v tu dobu o Číně nebylo ani vidu, ani slechu. Pak se začaly objevovat články o spolupráci. Najednou přišli. Byla to obrovská lavina desítek tisíc Číňanů. Začali stavět školy, nemocnice, silnice. Rozbili tábor, do kterého naskládali 80 náklaďáků, 40 buldozerů a bagrů a pracovali. Reflektory svítily 24 hodin denně a za 3 měsíce byl postavený celý kompletní školní kampus.
Lidovky.cz: Jakou měli v Angole Číňané image? Ocenili jejich přístup?
“Hardware” byl Angolany vždycky vítán. Najednou mezi lidmi, kteří žijí pod hranicí chudoby a živí se vlastně autarkním zemědělstvím, “přistane” nová nemocnice, nebo silnice. To je sice hezké, ale Angolané se o to neumí starat. Silnice se po nějaké době rozpadaly, takže je lepší jet vedle nich.
Lidovky.cz: Neměla by být Angola díky nerostnému bohatství civilizovaná země?
Sociální rozdíly mezi lidmi jsou obrovské. Většina obyvatel žijí pod hranicí chudoby, což způsobila hlavně občanská válka, která trvala třicet let. Pak v Angole žije elita. To jsou lidé, kteří jezdí v nejdražších autech s tmavými okénky a jejich dámy létají do Lisabonu na otočku, aby si nechaly udělat nový účes. Pak tam najdeme slabou střední třídu, což jsou většinou lidé pracující pro stát.
Lidovky.cz: Mimochodem. Jak se díváte na uprchlickou krizi? Jak byste ji řešil?
Nejsem rozhodně vítač. Pomáhal bych na místě. Občas tento problém vztahuji na sebe, jelikož já jsem byl v Angole také imigrant. Avšak já jsem se snažil tu zem nějakým způsobem pozvednout. Líbilo by se mi, kdyby do Česka proudili migranti, kteří nám chtějí pomoci. Pozvednout naši zemi, naučit nás nové věci. To však není případ dnešních běženců mířících do Evropy, takže jsem zastánce plotů a kontrol. Nejtěžší je lidi podpořit na místě, aby nemuseli utíkat. Ale je vůbec možné přetransformovat jejich kleptokratické vlády? Zařídit, aby si pětiprocentní místní elita nerozebrala 90 % hrubého domácího produktu? To opravdu nevím.
Lidovky.cz: Podle některých cestovatelů, kteří jezdili po Africe, jsou prý bývalé portugalské kolonie jedny z nejpříjemnějších zemí. Platí to i o Angole?
Podle mně Angola nebyla příjemná nikdy a troufám si říct, že není doteď. S jednotlivci vyjdete a jsou hodně chápaví, ale na vládní úrovni se nedomluvíte. Angolský stát vás tam vlastně povolal, podepsal nejvyšší dohody s vaší zemí, ale hází vám klacky pod nohy. Jste pro byrozkracii jen “lovná zvěř”, neustále vymýšlí další a další problémy, za které vás postihují. Říkáte jim: „Vy víte, kdo jsem a co tu dělám!“ Na to vám odvětí: „Nemáš papír? Máš problém.“
Lidovky.cz: To jsou pro byznys nejhorší podmínky, ne?
Samozřejmě. Byrokracie se jim vymkla z ruky a to nahrává korupci. Vytváří problémy, aby vás mohli postihnout.
Lidovky.cz: Jak vypadá všední den šoféra kamionu, nebo kamionu v Africe?
V Angole jsme měli kamenný dům, který byl obchod a zároveň agentura pro klienty. Ti si objednávali materiály, které by chtěli dovézt. Zpravidla to byly tři komodity: štěrk, kámen, písek. Na místě nám nechali peníze, telefonní číslo a indikaci toho, kam to máme zhruba dovézt. Měl jsem plán, ve kterém jsem viděl předem nasmlouvané kšefty a podle toho jsem jezdil. Vyrazil jsem ráno za domorodci, kteří materiál kopou, případně vyrábí ručně. Lámou kámen, těží v řece písek, který se pak nosí na kopec, kde ho nakládají lopatami, dokud nenaplní celou korbu. Prostě čistě ruční práce- Do toho ale také řešíte věci, které jsou v Česku neslýchané. Třeba nehody, při kterých nesmíte nikomu pomáhat. Riskujete zlynčování.
Lidovky.cz: Je lepší ze způsobené nehody ujet?
Jedná se dokonce o oficiální nařízení - ujet a nepomáhat. Když vidí Angolané dopravní nehodu, tak neřeší, kdo ji zavinil, ale běží s mačetami a motykami k místu nehody a už to jede... Proto je oficiální nařízení policie zmizet co nejrychleji od nehody a na nejbližší stanici se udat a nechat se zavřít. Policejní cela vám zachrání život.
Lidovky.cz: Jak často jsou v Angole dopravní nehody?
V provincii, kde jsem žil, je míra nehodovosti opravdu obrovská. Auta tam začala být levná. I ti nejchudší vyměnili dva pytle brambor za peníze a kupovali si čínské motorky. Problém je v tom, že nikdy neměli řidičák. Na silnicích to vypadlo jako v džungli. Místní ještě k tomu konzumují alkohol ve velkém.
Lidovky.cz: Na co si musí dát šofér náklaďáku pozor? Kromě dopravního chaosu, zvířat, min?
Když jsem do Angoly jel, tak měla pověst nejzaminovanější zóny světa. Nepřipadalo v úvahu jezdit někde mimo vyznačené cesty. Také jsem musel dávat pozor na to, jak dobře mám připravené auto. Pak jsou nepříjemné nemoci, které tam na vás přijdou, a to v nejméně vhodnou dobu. Hlavně malárie, různé problémy zažívacího traktu, červi...
Lidovky.cz: V Angole jste začínal s rozvojovou pomocí. Co přesně jste dělali?
Do Angoly jsme jeli zakládat střední zemědělskou školu v místě. Provincie Bié leží ve vysokých nadmořských výškách a tím pádem v ní panuje unikátní klima stálého jara. Této provincii se říkalo obilnice Angoly. Pěstovalo se tam opravdu všechno možné, ale zabila to občanská válka a my v této oblasti chtěli znovu obnovit zemědělství. Škola fungovala pět let a vyšly z ní dvě řady absolventů. Vláda ale chtěla, abychom z Kuita školu přestěhovali do vedlejšího města Andulo, kde dřív ještě za dob Portugalců stávala zemědělská škola. Odmítli jsme, jelikož Andulo je “na Měsíci”, nebyla tam elektřina, chybělo dopravní spojení. Nakonec tam školu postavili Číňané a část naší školy se tam přesunula také. Někteří absolventi z Kuita šli dokonce studovat na vysokou školy u nás v Česku.
Lidovky.cz: Věří Angolané stále v magii a různá kouzla?
Napříč celou Afrikou lidé věří v magii. Za vším je feitiço – fetiš, ale ne v tom našem sexuálním pojetí, ale jako kouzlo, dílo feitiçeira – zlého šamana. Jakési magické cosi, co umí vše, co jste u jeho výrobce zadali. Přejete smrt sousedovi? Chcete víc peněz? Chcete víc manželek? Fetiš vše zařídí. Jsou to pozůstatky animismu. Pokud někdo umřel, tak ho někdo neměl rád, objednal si to u zlého šamana a ten kdo to byl, tak ho lidé musí najít a potrestat ho. Což je problém, jelikož Afričané jsou schopni v tomto případě zabíjet.
Lidovky.cz: Dokázal byste uvést konkrétní případ?
Když je někdo obviněně, tak je následně odvezen a tam mu šaman dá vypít číši lektvaru ve kterých je obvykle jed. Pokud po vypití obviněný umře, je považován za vinného, pokud je živý, tak se ospravedlní. Na vlastní oči jsem viděl muže, kterého vedla policie. Vypadal jako chodící mrtvola a já se ptal policie, co provedl. Byl prý usvědčen z toho, že očaroval duši své manželky, která mu byla nevěrná, když on nebyl doma, jelikož pracoval jako kopáč diamantů v jiné provincii. Obviněn byl na základě toho, že jí sebral kalhotky a její fotku.
Další příhoda se stala mé ženě, která v Angole spolupracovala s neziskovou organizací Člověk v tísni. Dělala účetnictví a dávala výplaty dělníkům, kteří pracovali na výstavbách různých škol. Jednou vyplácela skupinu pracujících a šéf té skupiny za ní přišel, že nějaký čas nebude moci pracovat. Byl obviněn a ukázal jí ruce, ve kterých měl vetknuté dlouhé železné tyče. Oficiálně proto, aby nemohl čarovat. Obvinila ho jeho skupina spolupracovníků, jelikož zpochybňovali, jak je v práci finančně oceňuje.
Lidovky.cz: Nebál jste se, že budete také obviněn?
Naopak, můj kolega Michael Špička Angolany vyzýval, aby ho za sto dolarů očarovali. Oni mu však řekli, že to je problém, jelikož na bílé to nefunguje.
Lidovky.cz: Ovlivňovala jejich víra v magii to, co jste se je snažili naučit v zemědělství?
Hodně. Snažil jsem se dětem vysvětlit, že Země je kulatá, ale tím jsem se dostával do střetu s jejich vírami. Kdo chtěl, tak to pochopil, ale většina to nepobrala. Například jsem se jim snažil vysvětlit, jak vzniká duha. Oni žijí v přesvědčení, že je nebezpečná. Ve třídě, kde jsem učil, jeden ze studentů líčil, že když šel se svou babičkou po poli, duhu uviděli. Babička pak v obranném rituálu musela mačetou useknout určitý druh stromu, aby z něj zbyl pařez. Ten pařez duhu následně “vsákl” a tím pádem jim zachránil život. Snažil jsem se jim to vysvětlit různými způsoby, ale na vše odpovídali: „Neakceptuji!“
Lidovky.cz: Jak to, že se v Angole tolik nedaří zemědělství, když v zemi panuje ideální podnebí a půda je úrodná?
Ze začátku jsme si mysleli to samé, avšak není to úplně tak pravda. Kdyby se s půdou dobře zacházelo a pravidelně se hnojilo, tak bylo by možné mít i několik sklizní do roka. Ale po válce tam došlo k rozpadu všeho. V dnešní době tam lidé hospodaří na úrovni pravěku. Na velkofarmy občas narazíte, ale stále jich je tam málo. To by podle mě byla správná cesta pro Angolu. Snažit se vyrábět sama na sebe, avšak stále tam narážíte na strop jejich správy. Byrokracie a inflace je v té zemi obrovská.
Lidovky.cz: Má to nějaké řešení?
Dlouhodobé vzdělávání. Trpělivě je učit a žijete-li tam s nimi, tak jít příkladem..
