Titulek tohoto příspěvku je třeba brát s rezervou. Přesto právě postup reprezentace na fotbalový šampionát v Itálii v roce 1990 do jisté míry názorně dokumentuje radikální změnu poměrů v Československu. K přiblížení této změny je však třeba pomyslné časové smyčky:
ČTĚTE TAKÉ |
Je středa 15. listopadu večer a tým trenérů Jozefa Vengloše a Václava Ježka si po bezgólové remíze v Portugalsku definitivně zajistil účast na fotbalovém šampionátu v Itálii v roce 1990. Pouhé dva dny před vypuknutím sametové revoluce.
„Byli jsme pod neustálým tlakem soupeře, ale tlakem kontrolovaným…,“ raduje se svérázně z postupu Rudé právo na svých sportovních stránkách. Televizní komentátoři v nastalé euforii řeší těžký oříšek: jak skloubit ve vysílání dva sportovní vrcholy nadcházejícího léta: tedy mistrovství světa a spartakiádu?
PSALI JSME |
Obránce národního týmu Ján Kocián zase vysloví přání dostat v základní skupině tým NSR. Hraje totiž v tamní bundeslize. V Československu si odkopal své, je mu přes třicet, a tak ho soudruzi „milostivě“ pustili hrát na Západ.
Podobné výsadě se těší i další dva zasloužilí reprezentanti: bývalí sparťané Jozef Chovanec a František Straka. Ještě jsou tu dva „krajánci“, exslávisté Luboš Kubík a Ivo Knoflíček, ale jim jsou brány do „nároďáku“ zavřeny. Oni dva totiž na Západ emigrovali a to soudruzi naopak neodpouštějí. Přestože si třeba Kubík ještě před revolucí svůj pobyt v cizině zlegalizoval.
