Lidovky.cz

Farmy s exotikou se stávají hitem venkova. Co stojí český krokodýl?

Ekonomika

  12:32
Na českých pastvinách se už dávno neprohánějí jen krávy a ovce a v chlívcích nejsou jen čuníci. Evropští zemědělci hledají nové zdroje příjmů, a tak i v Česku jsou stovky lidí, kteří se snaží na farmách chovat jeleny, pštrosy či bizony. Česká republika je velmocí v chovu akvarijních ryb, podnikatelé se tu živí i chovem motýlů či žížal likvidujících odpady.

Kolik stojí český krokodýl. foto: Lidové noviny

V Česku existují přes dvě stovky farem, kde se chovají jeleni, daňci nebo mufloni. Někteří chovatelé vlastní i stovky kusů. Pštrosů u nás bylo loni podle Asociace chovatelů pštrosů přes 3,5 tisíce, desítky lidí si pořídily stáda bizonů, už není nic nenormálního, když na vás mezi ohradami vykoukne klokan nebo lama. V Lánech nedaleko Prahy se prohánějí pod širým nebem antilopy losí pocházející z afrických savan. 
 Velká potřeba sexu je u pštrosů běžná, tvrdí odborníci.

"Farmáři hledají nové zdroje příjmů. Odbyt masa nebo kůží například pštrosů není na úrovni, že by z toho mohl někdo zbohatnout, ale pštrosí farmy nejsou tak postiženy poklesem cen jako třeba chovy prasat," vysvětluje Renata Masopustová z České zemědělské univerzity. Často jde také o součást agroturistiky, snahu přitáhnout lidi na něco neobvyklého, třeba na pozorování jelenů či onoho hopkajícího klokana nebo na chov krokodýlů, jako je tomu ve Velkém Karlově na Moravě.

Exotika místo nadbytku
Tento trend mají na svědomí problémy evropského zemědělství, které produkuje nadbytek klasických potravin. Podporu chovu jelenů, lam a antilop ohlásila také Evropská komise. "Na druhé straně Češi jsou poměrně konzervativní. Nemilují experimenty, dají si raději to vepřové," tvrdí Masopustová. Ostatně podobně je na tom i zbytek Evropy. Na pštrosím nebo bizoním mase si tak pochutnáte spíše ve vybraných hotelích než ve venkovské hospodě.

Chovy exotických zvířat

Dobře to ilustruje i chov tilapie nilské, jejíž domovinou je Afrika. Společnost České rybářství ji chová pod širým nebem nedaleko Tisové na Sokolovsku. Využívá k tomu odpadní teplou vodu z elektrárny. Kdysi tady ročně produkovali 500 metráků této ryby, jejíž maso chuťově leží mezi candátem a pstruhem a která má stejně málo kostí jako okoun. Část šla na vývoz do Belgie a Itálie.

"Dnes produkce klesla na sto metráků," říká Miroslav Lehečka z chovného zařízení v Tisové. Po dosažení pětikilogramové hmotnosti míří ryby do Teska a Makra, 80 procent produkce se prodává přímo na místě. Kromě pár Čechů si pro tilapie jezdí hlavně Vietnamci.
Maso tilapie stojí v supermarketu pochopitelně více než kapr. Podobné je to třeba i s bizoním masem, které je pětkrát až desetkrát dražší než hovězí a kilo se v obchodech prodává až za 1800 korun.

 Kilo pštrosího masa zase stojí zhruba 300 korun, což je pětkrát více než kuřecí stehna. Koneckonců ani konzumace jelena nebo daňka, byť jde o zvíře téměř původní, není úplně levná záležitost. Kilo lepšího jeleního masa bez kosti stojí v obchodech přes 250 korun. Chovatelé exotických nebo netradičních zvířat se snaží zákazníky přesvědčit, že si za vyšší cenu kupují maso, které má méně tuků a je zdravější. Jak ale upozorňuje Renata Masopustová, není vždy pravda, že má třeba méně cholesterolu.

Zlatá léta devadesátá
Farmáři se v Česku vrhli na byznys s netradičními zvířaty v 90. letech a na konci století chovy farmových "exotů" dosáhly svého vrcholu. Na odbyt šla hlavně mláďata, protože další a další podnikatelé zakládali nová stáda a doufali, že konečně v zemědělství našli zlatý důl. Pak přišlo rozčarování a u netradičních zvířat zůstali pouze ti, kteří to berou jako doplněk pro agroturistiku nebo mají dobrý podnikatelský plán.

Farmáři poblíž sopky Eyjafjöll zahánějí dobytekUkázalo se, že mnohá zvířata nelze chovat jednotlivě a farmář musí vlastnit celé stádo nebo hejno. Chov jednotlivých kusů u stádových zvířat nefunguje a navíc se to prostě nevyplatí. "Musíte nejprve namnožit stádo na zhruba 60 kusů," vysvětluje Miroslav Bečvář ze společnosti Argročast v západočeském Částkově, která má zatím v ohradách přes 40 severoamerických bizonů. "Potřebujeme mít zásobu zvířat k porážce, aby zákazníci měli stálý přísun masa. Až rozmnožíme stádo, tak začneme dodávat maso do okolních lázeňských měst, jako jsou Mariánské Lázně nebo Karlovy Vary."

Podobně mluví i Miroslav Špička, ředitel Školního zemědělského podniku v Lánech, který chová antilopy losí. Cílem podniku je popularizovat jejich chov ve střední Evropě. "Existují u nás už malochovatelé, ale antilopy se vyplatí, až když máte zhruba stovku kusů," říká Špička. "Pak se můžete specializovat na dodávky masa třeba do luxusních hotelů. Chov pár kusů ale nemá smysl."

Konkurenci mám až v Africe

Ročně zpracujeme tisíc pštrosů, to je tak akorát, aby se nám to vyplatilo, říká majitel pštrosí farmy a jatek v Židovicích Lukáš Krejný. Chov pštrosů si bybral jako byznys vhodný pro menší farmu.
Chovatel Lukáš Krajný

LN: Jak jste přišel na to udělat si byznys z chovu pštrosů?
Byla to náhoda. Kamarád potřeboval jít někam na praxi. Říkal mi, že byl na pštrosí farmě, ale že ho tam nechtějí přijmout. Poprosil jsem ho, aby mě tam vzal, že se chci na pštrosy aspoň podívat. Hned se mi to tehdy zalíbilo. Vlastním padesát hektarů a to vás normálně neuživí. Tak jsem přemýšlel, co na ty pozemky dát, aby to bylo ekonomické. Rozhodl jsem se pro pštrosy, ale to jsem ještě nevěděl, jaké problémy s tím budou.

LN: Jaké problémy přišly?
Když jsem si vychoval jateční zvířata, nebylo je kde porazit. Po dvou letech jsem se proto rozhodl, že postavíme jatka. Chvíli jsme prodávali, ale pak velcí zákazníci z Evropy přešli na africké maso. Najednou nebyl odbyt. Museli jsem otevřít dva obchody a začali nabízet pštrosí maso obchodním řetězcům. Prodáváme také do restaurací. Máme zákazníky v Praze, v severních Čechách i v Německu. Takže jednou za týden si dám takovou okružní cestu a maso jim rozvezu. Naštěstí fungují farmářské trhy a tam také prodáváme.

LN: Maso z Afriky je asi levnější?
Vůbec ne, ale africké maso má svoje jméno: africký pštros, africké maso. Navíc je tam garance kvality a pravidelných dodávek. Já jsem ale také zákazníkům nikdy neřekl, že maso nemám, a nikdy jsem jim neprodal tuhé maso, protože porážíme jen mladé kusy.

LN: Kolik zvířat zpracujete?

Týdně prodáme 20 až 25 kusů a větší poptávku ani nehledáme. Jsme omezeni dodávkou zvířat. Zpočátku jsme poráželi dva tisíce kusů ročně, jezdili jsme pro ně až do Chorvatska. Ale museli jsme najmout spoustu zaměstnanců a nakonec se to nevyplatilo. Teď porážím s manželkou a jedním zaměstnancem přibližně tisíc pštrosů ročně.

LN: Ta jatka jsou jediná v republice. Proč jsou pro vás důležitá?

Je potřeba mít celý řetězec až k zákazníkovi. Když tam máte nějakého prostředníka, tak vás prostě okrade. Já jsem stavěl jatka vyloženě pro pštrosy. Nejde přitom jen o zařízení jatek, ale také o to, že to normální řezník pořádně neumí, protože se s tím příliš často nesetká. Teď mám svého řezníka. 

LN: Co se kromě masa dá z pštrosa použít? Prodáváte třeba pštrosí peří?
Peří je odpad. Z vnitřností se používá srdce, játra, žaludek. Tuk se zužitkovává na léky a doplňky stravy. Kůže byla dřív zlatý důl, používala se na luxusní oděvní doplňky. Nyní v době krize abyste to pomalu někomu nutil.

LN: Kolik stojí kilo pštrosího masa?

Kilogram steaku se prodá za 320 korun, velký filet za 450 korun kilo. To je cena za odblaněné, vakuově zabalené maso.

LN: Prodáváte také vejce?
Nevyplatí se to. Vejce se prodává za 300 korun, ale kuře pštrosa prodáte i za tři tisíce.

LN: Čím pštrosy krmíte?
Kupují se speciální granule pro pštrosy. Dělá se to třeba na Moravě nebo v Lounech. Dávám jim řezanou vojtěšku, oves, kupuji sóju.

LN: Napadli vás někdy?
Kopli mě už mnohokrát. Kopou do vás i pak na zemi. Pštros se ale dá chytit za křídla a za ocas. Pak začnou mít strach a zvládnete je. Zvyknete si. Já jsem se bál, i když jsem v roce 2001 kupoval první, asi metr vysoké. Teď už se nebojím ani dospělého zvířete. Mimochodem, pštrosi dokážou rozkopat i ohradu.

Dalším problémem pro nadšené chovatele exotických zvířat byl příchod zahraniční konkurence. Domácí pštrosí maso začalo vytlačovat z trhu maso z Afriky. Ne že by bylo levnější nebo kvalitnější, ale pštros z Afriky má lepší zvuk než pštros z Vysočiny. Pštrosí chovy sice přežily, ale australské dovozy zcela zastavily rozvoj chovu klokanů v Čechách. Neujal se ani chov zubra evropského. Konkurence z Polska, Běloruska a Ukrajiny prý byla pro české zemědělce příliš velká.

Tlak zahraniční konkurence však nepostihl jen produkci velkých zvířat. Skončily kvůli němu třeba i některé velkochovy cvrčků používaných jako krmení pro mazlíčky v domácích teráriích. "Peníze na investice do chovných hal v Čechách nejsou. Navíc velkovýroba musí být strojová, ve velkém nejde třeba ručně děrovat krabičky, aby se cvrčci neudusili," říká zástupce firmy Acheta, specializující se na prodej krmného hmyzu. "Levnější jsou cvrčci z Německa, kde je chovají ve velkém a najímají levné pracovníky ze zahraničí."

Stejně tak konkurence z ciziny zruinovala některé chovatele laboratorních zvířat, například myší a křečků. Jejich problémy umocnila i politika. Panika, která vznikla ve Spojených státech po teroristických útocích, vedla ke zpřísnění předpisů na dovoz a vývoz zvířat. Krokodýli zatím jen na "pokuk" chovatelům zvířat, která nejsou v českých a moravských chlívcích zabydlená, neprospěly ani některé místní předpisy.

V Evropské unii, a tudíž i v Česku je zakázáno porážet krokodýly na maso. Přes dvě stovky moravských krokodýlů Agrodružstva Jevišovice ve Velkém Karlově tak zatím slouží jako atrakce pro turisty a jako nástroj likvidace zbytků z chovu kuřat. Část kuřat v drůbežárně totiž nedoroste do takové velikosti, aby je bylo možné strojově zpracovat, a za jejich likvidaci v kafilérii musel podnik platit.

Na podobný problém dlouho narážel i chov jelenů a daňků na farmách. Zvířata bylo možné střílet pouze za zvláštních podmínek, v praxi je tak bylo nutné živá dovézt na jatka. Vzhledem k tomu, že šlo o polodivokou zvěř, bylo to dost obtížené a pro zvířata i chovatele stresující. Údajně za tím stála lobby myslivců, kteří chovají jelenovitá zvířata v lesích a oborách a konkurence farmářů se jim nelíbila. Zákon byl ale před dvěma lety zmírněn, a na desítkách či stovkách farem se tak už zvířata mohou porážet.


Při těchto problémech není divu, že podnikatele láká spíše chov domácích mazlíčků. V Česku funguje ve velkém odchov různých plazů i papoušků. Nejdůležitějším odvětvím však stále zůstávají akvarijní rybičky. Podle oficiálních statistik se jich loni z České republiky vyvezlo přes třicet tun za více než 300 milionů korun.
Pro srovnání, vývoz živých kaprů přinesl chovatelům jen o zhruba třicet milionů korun více.

Avšak zatímco statistika vývozu kaprů je poměrně přesná, vývoz akvarijních ryb je podhodnocen. Nejsou zachyceni malí vývozci a část přepravy zboží uvnitř Evropské unie. Vývoz je podle expertů pravděpodobně více než dvojnásobný oproti oficiální statistice a Češi jsou ve vývozu rybiček druzí až třetí na světě po zemích jihovýchodní Asie.

Češi milují rybičky

 "Češi mají k akvaristice tradičně vztah," vysvětluje Vladimír Brukner ze severočeské firmy Metop Aquarium, která patří mezi větší společnosti obchodující v Čechách s akvarijními rybkami. "Za komunismu to spousta lidí dělala jako hoby. Jen tady na Liberecku byly dva akvaristické kluby a každý měl stovku členů." Po revoluci se část z nich pustila do chovu ryb na prodej. Drtivá většina jich končí v západní Evropě.

Chov ryb se až do přelomu století rozšiřoval. Náklady na pracovní sílu byly v porovnání se Západem nízké, cena vody a elektřiny byla taková, že na ni nikdo příliš nehleděl. Výhodný pro vývozce byl i vysoký kurz marky a později eura.

Daněk

Čeští chovatelé se postupně profesionalizovali, začali krmit ryby speciálními granulemi, nakoupili si kvalitní vybavení pro akvária, osvojili si technologii převozu rybek k zákazníkovi. Mimochodem, právě přeprava rybiček je know-how, které si akvaristické firmy nejvíce cení. Pytlíky s rybami, které musí vydržet až 48hodinovou přepravu autem nebo letadlem, obchodníci nejen přifukují kyslíkem, ale také do vody přidávají různé chemikálie či listy rostlin. Rybky se tak zklidní a přečkají dopravu bez úhony. V některých případech se ryby vozí prý i uspané.

Před několika lety však přišla konkurence z Asie, které se podle některých chovatelů dá jen těžko odolávat. "Pracují tam za pár babek a svítí jim tam neustále sluníčko, kdežto my musíme draze svítit a topit," tvrdí jeden z chovatelů, který si nepřál být jmenován. Část chovatelů se totiž bojí vystoupit v médiích. Ze dvou důvodů: buď jim byznys příliš nejde, decimuje je asijská konkurence a nechtějí to prozradit. Nebo se naopak bojí toho, aby se neopakovala situace jako před několika lety. Televize Nova tehdy odvysílala reportáž o chovu rybiček, ze které vyplynulo, že jde o supervýhodný byznys s velkými zisky. Dodavatelé pak chtěli firmám zvýšit ceny a sousedé záviděli.

Pravda je taková, že i v chovu rybiček je velká konkurence jako všude jinde, že trh se pročistil, a že obchodování s rybičkami ovládá necelá dvacítka velkých firem. Těm své produkty dodávají stovky menších chovatelů. Přežili ti, kteří mají pečlivě spočítanou ekonomiku každého akvária – kolik rybiček odchovají a za kolik je prodají, kolik je stojí žrádlo, svícení, topení a práce. "Není to na zbohatnutí, ale je to hezká práce," říká Brukner. Pokud trvale neklesne kurz eura pod 24 korun, má Česká republika stále šanci zůstat akvaristickou velmocí.

Krokodýl mořský (ilustrační foto)

Zvířata jako popelnice

Kromě chovu zvířat pro potěšení a na maso mají v Česku perspektivu i zvířata užitečná netradičním způsobem. Například Pavel Holáň ze Sedlnic na Ostravsku chová tilapie nilské. Ale ne na rybí filé. "Pokud nemáte stálý odbyt, tak vás drobný prodej na maso neuživí. Prodávám je na čištění rybníků," vysvětluje. Tilapie totiž sežere řasy, kterými se jiné ryby neživí. Dokáže zkonzumovat hnědý a zelený žabinec, který v létě zamořuje rybníky a přehrady a činí koupání v nich téměř nemožným.

Navíc tilapie nepřežije nízké teploty, takže když na podzim teplota setrvale klesne, uhyne. Nehrozí tedy, že by zamořila českou krajinu a vytlačila jiné druhy zvířat, jako to dělají takzvané invazní druhy. "Prodávám je na jaře, když mají tak pět centimetrů," líčí Holáň. "Zákazníci je nasadí do rybníka a za pár měsíců je vyloví a zkonzumují. Nebo jim to vychcípá. Mezitím v nádrži fungují jako čistič. Tahle ryba má perspektivu," tvrdí.

Candát obecný.

Svoji perspektivu v oboru čističů vidí i chovatel Václav Fuchs, který v Českých Budějovicích chová žížaly druhu Dendrobaena veneta. Ty jsou původem z Kanady, ale žijí ve volné přírodě i na jihu Evropy. Fuchs jich s rodinou vyprodukuje ročně 15 tun a prodává je do obchodů pro rybáře jako návnady.

Na svém pozemku vysype do řádek jako na brambory krmení, které je jeho výrobním tajemstvím a nad kterým prý dlouho dumal. Za tři až čtyři měsíce už sbírá žížaly.


"Dělá se to ručně, najímám si na to brigádníky a je to něco jako sběr jahod," vysvětluje. Letos navíc začal své žížaly využívat také jako likvidátory odpadů z čistíren odpadních vod. Zpracuje takto zhruba polovinu odpadů z Českého Krumlova. Za několik měsíců zbude z odpadu kompost, který pak prodá další firmě. Je to výborné a ekologické řešení. "Jen mě mrzí, že se to nedá patentovat," říká Fuchs.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.