Zhruba od osmdesátých let jsme svědky toho, jak globalizace vede k přesunu výroby z vyspělých ekonomik do rozvíjejících se ekonomik s nižšími náklady na práci. To vede k tlaku na mzdy nízkopříjmových skupin ve vyspělých ekonomikách, především dělníků.
Vposledních třiceti letech mzdy nízkopříjmových pracovníků stagnovaly. Naopak rychle rostly mzdy vysokopříjmových skupin, což dramaticky zvýšilo sociální nerovnost ve společnosti. Pokud by se nic nestalo, tak by tento vývoj vedl ke snížení růstu spotřeby ve vyspělých ekonomikách, či dokonce k jejímu poklesu. Ale to se nestalo.
Důvodem je, že vlády a centrální banky dělaly, co mohly, aby spotřebu udržely rostoucí. Centrální banky prostřednictvím nízkých sazeb, vlády pak posílením sociálního státu, růstem státního sektoru, tedy podílu mezd státních zaměstnanců na celku. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl podíl celkových mezd na HDP zhruba 50 %. Dnes se pohybuje kolem čísla 45 %.
A samozřejmě došlo k tzv. demokratizaci dluhu. Tedy ke snazšímu přístupu ke dluhu, a dokonce i ke zvýšení motivace k zadlužení. Výsledek je totožný, bez ohledu na to, zda se pohybujeme v USA nebo v EMU. Vysoké zadlužení ekonomik (tedy součet dluhu vlády, domácností a podniků)...
... a protože zde končí tento sloupek, tak je jasné, že "pokračování příště".