Poukazuje, že jeden z důvodů hloubky ekonomického propadu během velké deprese v třicátých letech minulého století byla příliš přísná měnová politika, která držela reálné sazby příliš vysoko.
Svět tehdy fungoval v režimu zlatého standardu, kde kurzy byly fixovány. Růst reálných sazeb v USA by vedl k odlivu zlatých rezerv. A to ostatní země (alespoň zpočátku) nechtěly. Proto reálné sazby rostly i v jiných zemích. Jinými slovy snaha udržet fixní kurz vedla k jednotné měnové politice. Nepřipomíná vám to něco?
Eurozónu? Kde země EMU mají mezi sebou zafixovaný kurz, což vedlo k jedné měnové politice bez ohledu na to, zda je to vhodné, či nikoliv. Zlatý standard fungoval dobře v období prosperity na přelomu 19. a 20. století. Euro taky prosperovalo před naší finanční krizí. Nyní se ale chyby přelévají z jedné země do druhé. Chyby v podobě nedodržování pravidel.
Tento týden bude na sebe pozornost poutat Evropská centrální banka, která po prosincové vlně zaplaví banky další likviditou. Často dostáváme otázky, jak je možné, že centrální banka je ochotna tolik peněz napumpovat do bank, vždyť před půl rokem říkala, že tohle je problém politiků, vždyť to musí vyvolat inflaci.
Bylo to čisté pragmatické rozhodnutí. V posledních měsících minulého roku se hroutil mezibankovní trh v eurozóně a vlna likvidity poskytnutá ECB vlastně jen zabránila jeho úplnému zhroucení. Zhroucení, které bychom mohli nazvat jako "lehmanovský moment", tedy podobný kolaps finančního systému jako po krachu Lehman Brothers v roce 2008.
Ano, ECB je protiinflačně vychýlená. Ale v prosinci se zachovala veskrze pragmaticky. Bez toho by v budoucnu nemusela již mít hrací pole pro svou protiinflační politiku.