První je spojen s přilnavostí. V každém oboru najdeme dobré experty a špatné experty. Ekonomie je „kecací“ disciplínou, má nízkou exaktnost a měřitelnost výsledků. K takovému oboru tak přilne více špatných expertů, kteří mohou být i úspěšní. Stačí být přesvědčivý „kecátor“. Experimenty dokonce ukazují, že stačí mít nálepku „expert“, abych byl brán vážně, ačkoliv mé výsledky jsou objektivně špatné.
Dále, svět se nevyvíjí lineárně, ale skokově. Krize přicházejí pomaleji, než bychom čekali. A jejich průběh je zase rychlejší, než bychom se nadáli. Zkusme si vzít například eurozónu. V době jejího vzniku (1999) mnoho ekonomů tvrdilo, že EMU je umělý projekt, který bude směřovat ke krizi.
ČTĚTE TAKÉ |
Trvalo deset let, než se jejich slova naplnila. Mnoho z těchto ekonomů je zapomenuto. Deset let poslouchat o tom, že něco skončí špatně, a přitom se nic špatného neděje, nevydrží sledovat mnoho z nás. Kolik let musíme čekat, abychom uvěřili eurooptimistům, že oni měli pravdu?A třetí důvod je spojen s rozptýlenou odpovědností. Vroce 1964 byla ubodána Kitty Genoveseová. Přitom této vraždě přihlíželo 38 svědků. A nikdo z nich nezavolal policii ani nepřišel na pomoc.
Jak je to možné? Psychologové přišli na to, že když jsou lidé ve skupině, tak je odpovědnost rozptýlená. Každý má pocit, že pokud by bylo něco špatně, tak by přece ti ostatní něco udělali. A protože nic nedělají, tak asi nic špatně není. A tudíž žádná krize nehrozí.
