Andrej Babiš, Antonín Koláček nebo Martin Roman, těm všem se za Grossovy éry zázračně dařilo.
Grossův vesmír. Politici a podnikatelé kolem bývalého premiéra Stanislava Grosse. (grafika LN)
A někteří z nich dodnes roztáčejí kola tuzemské ekonomiky i celé společnosti. Nikdy přitom nebylo žádným tajemstvím, že Gross, který podlehl v noci na čvtrtek těžké nemoci, v politice působil jako spojnice mezi světem byznysu a politiky.
Příběh pohádkového zbohatnutíHistorie transakce, v níž se Gross stal multimilionářem, se začala psát v roce 1999. Tehdy Třinecké železárny miliardáře Tomáše Chrenka založily spolu s obchodníkem s elektřinou Czechpolem elektrárenskou společnost Moravia Energo. Czechpol krátce nato odprodal 26 procent akcií Robertu Sýkorovi za 300 tisíc korun. Sýkora byl klíčovým spojencem Stanislava Grosse, který v této době vedl poslanecký klub sociální demokracie. Sýkora s Chrenkem se ovšem po čase rozkmotřili a v roce 2007 se rozhodl Sýkora firmu opustit. Chrenek chtěl jeho tehdy už 31procentní podíl vykoupit za 26 milionů. Sýkora se ale rozhodl „uskromnit“ a o pět milionů levněji akcie postoupil svému kamarádovi z dob politické kariéry Grossovi. Ten tak hned musel vysvětlovat, kde na obchod vzal. Nakonec se jako tajemný „sponzor“ jeho výletu do akciových obchodů „vyloupla“ do té doby neznámá společnost Key Investments. Firma, jež později proslula tím, že kvůli ní prodělaly stamiliony radnice tří pražských městských částí, Grossovi na nákup půjčila přes 13 milionů, pár milionů měl Gross z prodeje pozemků. Přesně po půl roce se pak našel kupec, jenž byl významně štědřejší než Chrenek, který chtěl Moravii Energo ovládnout celou. Společnost Arca Capital slovenského miliardáře Pavla Krúpy zaplatila expremiérovi za jeho podíl 110 milionů korun. Půlrok byl důležitý. To byla v roce 2007 podmínka pro to, aby se prodejce při transakci s akciemi vyhnul placení daně z příjmu. Kruh se pak uzavřel, když akcie nakonec vykoupila firma z Chrenkova portfolia, a to za 150 milionů. Dva roky po Grossově obchodu Moravia Energo skončila v konkurzu kvůli riskantním obchodům s elektřinou. Zbývalo zodpovědět, jak je možné, že „dva kamarádi z socdem mládeže“ Gross se Sýkorou uměli obchodovat lépe než protřelí byznysmeni typu Tomáše Chrenka. Okolnosti Grossovy transakce šetřila protikorupční policie. Hned na počátku roku 2008 ovšem dospěla k závěru, že se v ní nic nekalého nestalo. Tím byl navždy Grossův majetek včetně luxusního bytu na Floridě očištěn. Adam Junek |
„Ano, s panem Babišem se znám. Občas si telefonujeme,“ řekl Gross v roce 2004 týdeníku Respekt. Prý spolu občas zašli na tenis. Gross přitom z pozice člena vlády a později premiéra spolurozhodoval o řadě státních investic, které se dnešního ministra financí podstatně dotýkaly.
Dvě kola privatizace
Zemanova vláda, v níž Gross působil jako ministr vnitra, například na přelomu tisíciletí po tvrdém jednání vycouvala z koupě Aliachemu, nejcennější části zkrachovalého Chemapolu. Hlavně díky tomu v něm získal podstatný vliv právě Babiš. Stejný kabinet přiklepl v ostře sledované privatizaci Babišovu Agrofertu státní podnik Unipetrol. Miliardář z obchodu později odstoupil a za rok ji státu „vrátil“.
Přesto byl vpuštěn do druhé privatizace, tentokrát řízené Grossovou vládou. Zvítězila sice polská PKN Orlen, nicméně s notnou pomocí Agrofertu, který byl smluvně vázaný Polákům s privatizací pomoci. Agrofert mezitím sponzorsky přispíval na aktivity Šárky Grossové.
Nebyl v tom ale sám. Nitky se sbíhaly v umělecké agentuře GOJA, kterou spoluzaložili Karel Gott a František Janeček, další Grossův přítel. Právě pro ni jeho žena Šárka tehdy sháněla sponzorské dary. A byla více než úspěšná. Kromě Agrofertu patřily mezi největší dárce také Mostecká uhelná společnost (MUS) nebo Třinecké železárny.
První z nich jistě není třeba připomínat. Rozplétání privatizace MUS u švýcarské justice skončilo nepravomocným odsouzením jejích manažerů v čele s Antonínem Koláčkem. Ten měl s Grossem v jeho éře výborné styky.
Poprask způsobila hlavně jejich privátní schůzka ze září roku 2004, kdy se rozhodovalo o privatizaci Severočeských dolů. O ně měla Koláčkova skupina velký zájem, nakonec ale nenabídla dostatečně vysokou cenu. Před čtyřmi lety přišla MF Dnes se zjištěním, že část provizí z privatizace MUS skončila u lidí z Grossova okolí.
Uhlobaron i manažer
Spojení bývalého premiéra a Třineckých železáren ovládaných magnátem Tomášem Chrenkem je samostatným příběhem (viz box Příběh pohádkového zbohatnutí). Dodejme jen, že na přelomu tisíciletí byl Gross častým návštěvníkem tamějších hutí. Na ministra vnitra zvláštní koníček.
Doprovod mu dělal jeho kamarád Robert Sýkora, který působil jako Grossova spojka na ministerstvu průmyslu a obchodu. Právě s pomocí tohoto pracovitého náměstka se Grossovi podařilo akcelerovat už tehdy rostoucí vliv Martina Romana (mimochodem do té doby manažera Koláčkova Appianu), když ho pomohl prosadit do křesla šéfa ČEZ. Po Grossově pádu v roce 2005 ale Roman bleskově dokázal otočit politické kormidlo doprava.
S nostalgií by měl vzpomínat i Zdeněk Bakala. Je třeba říct, že nemáme absolutně žádné indicie o jeho případných stycích se Stanislavem Grossem. Byla to ale jeho vláda, která schválila prodej menšinového podílu v OKD společnosti Karbon Invest za 4,1 miliardy korun, což podle kritiků představovalo rozhodně nízkou částku. Karbon Invest krátce poté Bakala ovládl a v několika tazích vybudoval své uhelné impérium.
