Do ruské pobočky firmy - která například pomáhá automobilovým dealerům reagovat na požadavky trhu – nastoupil na pozici ředitele služeb před dvěma lety. Michal Barč, původem z Ostravy, se musel v Moskvě naučit jednat s lidmi, kteří jsou od Čechů dost odlišní.
Ale není to jen těžké. „Rusové nás Čechy mají prostě rádi,“ říká osmatřicetiletý manažer Barč.
NOVÝ SERIÁL
|
Jak těžké je pro Čecha z vašeho oboru prosadit se v zahraničí?
Věřím, že pokud věci děláte rádi, s rozumem, máte v oboru určitý respekt a hlavně nemáte strach se postavit novým výzvám v cizím prostředí, pak to tak těžké není. Musíte však být odolní vůči neustálému tlaku a pořád podávat prvotřídní výkon, což se od zahraničního experta očekává. Stejně jako to, že odcházíte domů jako poslední. Ohromně mi v tomto směru pomáhá i má nesmírně tolerantní přítelkyně, díky které mám i v pracovně nevypjatějších obdobích možnost načerpat energii, relaxovat a která zajišťuje to tolik potřebné teplo domova. V Rusku mi navíc to, že jsem Čech, paradoxně pomáhá. Nejen díky snáze překonatelné jazykové bariéře, ale Rusové nás Čechy mají prostě rádi.
Čím se nejvíc liší tamní firemní kultura od té české?
Firemní kulturu musí udržovat a pěstovat management každé společnosti a ředitel každého oddělení, to v Rusku platí obzvláště. Jelikož jsme zahraniční firma, je vše velice podobné jako u obdobných IT firem jinde v Evropě. Zpočátku tomu tak ale nebylo. Rusové jsou hodně pracovití, uzavření, s ohromným respektem pro autority. Musíte tedy překonat jejich vrozený ostych a vytrvale se snažit bořit zažité bariéry.
Rusové vám málokdy dají přímou zpětnou vazbu a nebývá zde zvykem, že s nimi jako ředitel hovoříte. To je zpočátku uvadí do velikých rozpaků. Ale pokud vytrváte, dokonce se na Vás po čase i usmějí, zažertují, neutíkají z místnosti, do které právě vkročíte, i na to pivo s vámi zajdou. Jen to chvilku trvá.
Asi nejmarkantnější rozdíl je ve vnímaní hierarchie pracovního kolektivu. Více se dbá na řádné ocenění a trvalý růst. Není tomu tak jako u nás, kdy vnímáte svou odbornost, respekt kolegů a pochvalu nadřízeného, tedy něco, co se nedá podchytit v pracovní smlouvě. V Rusku se očekává, že růst znamená změnu pracovní pozice. A pokud k ní nedochází jednou, ideálně však dvakrát, do roka, pak něco není v pořádku a vaše pracovní kariéra zřejmě stagnuje nebo se blíží ke konci. Když jsem nastupoval, měl jsem v týmu kolem stovky kolegů a historicky zhruba 150 různých pracovních pozic. Navíc s úžasnými názvy. V našem oboru je obvyklé používat slova konzultant, vývojář. Když máte potřebu zdůraznit zkušenosti daného zaměstnance, používají se obvykle přídavky junior nebo senior. V ruské firmě na mě čekali konzultanti pomocní, vedoucí, první, druhé až páté kategorie a podobně.
Co si z vaší rodné země nejvíc přenášíte do své práce?
Při práci na projektech v našem oboru je nejdůležitější zachovat pozitivní přístup a dobrou náladu u všech členů týmu. To, že vše nejde vždy hladce a věci se komplikují, je v IT na denním pořádku. Jde jen o to, jak se k tomu postavíte a jakým způsobem komunikujete s okolím. Jakákoliv, byť jen lehká ztráta pozitivního a konstruktivního přístupu se v týmu lidí vždy strašidelně násobí. A právě náš český smysl pro humor mi ohromně pomáhá překonat i ty nejsložitější situace.
Profesně jsou to určitě mnohaleté zkušenosti z projektů různých velikostí, významů, oborů a poučení z chyb, kterých jsem se v minulosti dopustil. Jak říká jeden z mých bývalých kolegů: Udělal jsem v životě tolik chyb, že nikoho lepšího už prostě nenajdete.
Jací jsou vaši kolegové v porovnání s těmi českými?
Duše ruského kolegy je hluboká a složitá. Každý člen týmu má v sobě mnoho osobností, které se vzájemně prolínají. Musíte vždy správně odhadnout podle úkolu, aktuální hodiny a ročního období, která jeho osobnost má navrch. Pohybujete se mezi dvěma extrémy - stavem „voják“, kdy kolegové přesně udělají, co se jim řekne, nicméně bez jakékoliv vlastní iniciativy, a pokud se něco jakkoliv odchyluje od zadání, potřebují někoho s titulem
MICHAL BARČ
|
manažer, který rozhodne co a jak dál, jinak se vše zastaví. Druhým extrémem je stav „jaderný fyzik“, kdy kolegové díky své nezkrotné kreativitě místo bicyklu postaví raketoplán a klíče od něj uloží do nenápadné krabičky v kůlně své chalupy v rumunských horách pod heslem, které zapomenou.
A tohle všechno musíte při práci s Rusy umět vybalancovat a ještě dát pozor, aby jste nijak neranili jejich složitou duši. Vše má svůj proces a trvá i několik hodin, než vše řádně prodiskutujete, vysvětlíte a Rus to správně pochopí. A to vše ideálně s každým členem týmu zvlášť. To my v Čechách zajdeme společně do hospody, dáme si pár piv, vynadáme si společně do kreténů a jak to celé děláme špatně (my z Ostravska používáme poněkud rázovitější formulace) a za dvacet minut všichni víme, co jsme pokazili, jak to dělat lépe a radostněji. A je po problému.
Co vám v zahraničí přineslo úspěch?
Tím nejdůležitějším v mém oboru je se stále ptát stále „proč“ a správně porozumět potřebám našich zákazníků. V Rusku není moc zvykem se zákazníkem diskutovat, zda řešení, které si vymyslel, opravdu potřebuje a zda by to celé nešlo udělat trošku jinak a jednodušeji. Dalším prvkem je také myslet, jak se říká, za dva až čtyři rohy. Investice, které naší zákaznici dělají nákupem našeho řešení, nejsou krátkodobé. Obvykle jsou na pět až sedm let. Proto je důležité klást dotazy co nejdále do budoucnosti a trošku předvídat, jak nové technologie ovlivní fungovaní našeho zákazníka. Často ho tak donutíte opravdu zauvažovat o celkové koncepci a udělat některá strategická rozhodnutí. Díky tomu jsme na ruském trhu velice odlišní - je postavený na „rychlých penězích“. Toto nám pomáhá se v dlouhodobém horizontu prosadit.
Přejete si vrátit do Česka?
Když jsem do společnosti v Rusku nastoupil, bylo to velké dobrodružství. Firma rozhodně nepatřila mezi úspěšné firmy a dravce na trhu. Prošli jsme si velice složitými obdobími, která nás s kolegy stmelila. Nyní jsme na vzestupu, a i přes (nebo právě díky) probíhající krizi zaznamenáváme stále více a více dílčích úspěchů. Letošek ještě vnímáme jako přípravu na nejlepší rok v historii společnosti. Pokud tedy bude s mou prací vedení spokojeno, ještě bych v Rusku rád chvíli zůstal a byl při tom, až se úspěch dostaví.
Můj soukromý život je s Českem spojen, nemohu tedy odpovědět jinak než „samozřejmě ano“. Jsem však ještě mladý a mám dost prostoru pro to se zlepšovat a získávat nové zkušenosti a dovednosti. Pořád mě to baví, a dokud mi to bude má přítelkyně tolerovat, rád bych toho využil a v zahraničí zůstal.
Čeho se z vašeho nového života už nebudete chtít vzdát?
Díky své práci a častému cestování mám přátele v mnoha zemích a těch se rozhodně vzdávat nehodlám, ať už mě život zavane kamkoliv, či se jakkoliv změní. Jako malému klukovi z Ostravy mi přišlo neskutečné, že mám kamarády v exotických destinacích, jako je Hrádek ve Slezsku, Karviná či Baška. Dnes na přátele narazím od Nového Zélandu po Kolumbii. To je něco, co váš pohled na svět opravdu změní a čeho se ani nejde vzdát.
