Těžko uvěřit, že se v malé dílničce, která může mít nanejvýš pět krát pět metrů, rodí i takové věci jako desetimetrová stonožka. Helena Foltánová si ale nestěžuje, a to ani přesto, že tu docela běžně tráví dvanáct hodin denně. Mezi vlastnoručně vyrobenými hračkami, dekami a kabelkami, ale i kusy látek a střihů, je útulno.
Když auto potřebujete, ale nechcete. Sdílení začíná vydělávat |
Helena Foltánová si zakládá na tom, že každý výrobek prošel jejíma rukama. Jediného, koho ke svým hračkám pustí, je její nevlastní matka Zdena, která pomáhá s vystřihováním a předšíváním drobných součástí.
Pravda, nejstarší syn si vycpáváním hraček před lety vydělal na svůj první počítač. Občas přidá ruku k dílu manžel a nejmladší syn Jan se pustil do obchodu a marketingu.
„Synové si představovali, že tu jednou bude sedět pět švadlen a budou hrnout hračky, kasička se bude plnit a já na to budu jen dohlížet. To jsem je rychle vyvedla z omylu,“ říká Foltánová. „Nechci ztratit originalitu. Už jsem si párkrát zkusila nechat někoho ušít hračku, ale měla absolutně jiný výraz. Jsem workoholik a moc mě to baví,“ přiznává.
Hračky, které nikdo jiný nemá
V sortimentu rodinného podniku Heli vládnou různá zvířátka, postavičky, ale i hry, třeba kuželky. Ty dokonce získaly ocenění Správná hračka, kde mají rozhodující slovo nejen výtvarníci, ale především děti z mateřské školky.
Momentálně Foltánová pracuje na exotických zvířatech pro jihlavskou zoologickou zahradu, postavami s pirátskou tematikou zásobuje místní volnočasové centrum, těmi s čertovskou zase pohádkové peklo v Hlinsku.
Nově se nabídka rozšířila o látkové tašky. Firmy či kluby si u ní nechávají šít maskoty. Objednávky přicházejí i ze Slovenska a naposledy dokonce z Austrálie. Měsíčně v Heli vytvoří kolem čtyř stovek hraček, za loňský rok tu počítali obrat téměř půl milionu korun, letos se očekává dvojnásobek. Zakázková výroba momentálně vede. Zájemci si mohou vybrat buď již navržený výrobek v e-shopu, nebo přijít s vlastní představou.
„Přibývají zakázky od lidí, kteří chtějí pro své dítě hračku, jakou nikdo jiný nemá,“ říká Helena Foltánová. Jejím snem a vizí do budoucna je přitom šít hračky podle dětských kreseb. Zato se brání kopírování – nepřemluvili byste ji, aby vám vytvořila konkrétní pohádkovou postavu.
Vedle toho si lze výrobky Heli koupit v prodejnách v Telči, Českém Krumlově a Praze nebo na vybraných trzích. „Přijde mi, že se moje hračky nehodí do běžného hračkářství. Je na nich vidět, že to není průmyslově, pásově šitá hračka. Když dám dvě zebry vedle sebe, každá bude koukat jinam,“ míní.
Šály, čelenky, svetry. Ve firmě Kama si přejí tuhou zimu |
Pokud neobdrží Helena Foltánová jiný návrh, dostává prostor její fantazie. To je začátek každé hračky. Svou představu přenese na papír a podle této šablony vznikají střihy. Už na začátku se jí osvědčily látky, které používají firmy vyrábějící čalouněný nábytek, tedy potahy na sedačky povětšinou pocházející z České republiky.
Pochvaluje si nejen jejich originalitu, ale také to, že hodně vydrží a dobře se s nimi pracuje. Navíc v posledních letech disponují i širokou barevnou škálou. A ještě jednu obrovskou výhodu mají: jsou nezávadné. Hračky neobsahují žádné plastové součástky a i díky tomu jsou vhodné pro děti bez omezení věku.
„Máme certifikát o nezávadnosti, pro jehož získání musejí výrobky obstát v přísných testech. Hračky prošly trhacími stroji, jsou zkoušeny na sliny. Když je dítě žužlá, z látky se nesmí nic uvolňovat. I lepidlo je speciální,“ vyjmenovává Helena Foltánová.
Poslední šev ručně
Pak přichází na řadu poloprůmyslový šicí stroj: nejprve se na látku přišívají drobnější dekorace, posléze vzniká finální tvar. Ten se následně ručně vycpává polyesterovým rounem, které se používá například jako výplň sedaček. Poslední šev dělá autorka ručně.
„Je to taková moje značka. Každá hračka je zašitá v ruce a stehy jsou tam vidět. To mi můj tatínek hodně kritizoval a občas se nad tím někdo ze zákazníků pozastaví. Ale to je záměr. Jednak chci, aby byla na hračce vidět ruční práce, jednak bych chtěla, aby každá hračka trochu vypadala, jako když ji ušila máma svému dítěti,“ vysvětluje Helena Foltánová.
  |
Výroba menší hračky od vzetí střihu do ruky po poslední steh trvá zhruba hodinu, práce na velké hrací dece zabere i celý den.
Hotový produkt putuje hned ke svému majiteli, na sklad se Helena Foltánová snaží nevyrábět, chce se vyhnout i monotónnosti. „I když mám ušít třeba třicet žiraf, nejedu jednu po druhé, ale musím aktivity střídat,“ dodává. A tak když si chce mezi prací trochu odpočinout, bere do ruky některou ze svých oblíbených knih.
Jehlu neuměla vzít do ruky
Foltánová četla ráda odmala, celé prázdniny proležela v knížkách a zamýšlela, že se vydá na knihovnickou školu. Jenže ji nevzali a záložní variantu neměla. Zasáhli proto rodiče, kteří si pro svou dceru představovali něco praktického, a díky známostem ji popostrčili do prestižního učení v Třešti na pánskou krejčovou.
„Do té doby jsem nedržela jehlu v ruce. Nebyla jsem jako ostatní holky, které si na sebe už v patnácti letech šily oblečení,“ podotýká Foltánová.
Srovnávání s pivem nám sráží marže, říkají výrobci cideru |
Školu přežila jako protekční spratek, navíc ji nebavila. V podniku pak sice získala místo, ale na jejím vztahu k oboru se nic nezměnilo. Na popud mistra si po večerech dodělala oděvní průmyslovku a do toho se jí narodil první syn. Chvíli pak pracovala v pečovatelském domě a nakonec ještě dalších deset let v dětském výchovném ústavu.
Tam byly položeny prapůvodní základy jejího podnikání s hračkami – když měla vyrobit ceny do fotbalového turnaje. Využila svého koníčku – kreslení – a dovedností ze školy. Načrtla míče s velkým nosem, rukama i kopačkami a ušila je. „Překvapilo mě, jaký měly úspěch. Pro tamní děti je vyrábím dodnes,“ říká Foltánová.
Proč se tím neživíte?
Zlom přišel zanedlouho, když vyrobila látková zvířata do soutěží na rodinnou dovolenou. „Tehdy jsme připravovali odpoledne pro děti, hračky byly vystavené na verandě a šel kolem nějaký chlapík a obdivoval je: ‚To je na prodej? Já mám děti.‘ Řekla jsem mu, že je neprodávám, ale on se po chvíli vrátil a vyzvídal, jestli to dělám na kšeft. Pak pronesl památnou větu: ‚Ženská, vždyť to je tak pěkný, proč se tím neživíte?‘“ vzpomíná Foltánová.
Nakonec začali spolupracovat. Ona šila hračky, on je prodával. Pořídila si živnostenský list a ještě při zaměstnání vyráběla.
„Po roce jsem zjistila, že zájem je velký a že si musím vybrat. Zasedla rodinná rada a v roce 1996 jsem přicházela do tohoto domu,“ popisuje s tím, že nikdy svého rozhodnutí nelitovala, přestože si musela zažít i horší momenty.
„I když mi vždy velice pomáhal manžel, nakonec jsem si musela počkat, než dospěje nejmladší syn. Díky jeho pomoci se mohu věnovat výhradně výrobě hraček, všechny náležitosti kolem vyřizuje místo mě on,“ uzavírá.
