Lidovky.cz

Americký sen? Bratři ve firmě začínali jako řidiči, nyní Strážnické brambůrky vedou

Ekonomika

  16:00
Strážnice - První bramborové lupínky smažil Petr Hobža ještě před revolucí doma na pánvi, tehdy mu stačilo šest kilo brambor. Dnes jeho synové pokračují v rodinné tradici za pomoci nejmodernější výrobní linky a denně spotřebují kolem 40 tun základní suroviny.

Chipsy (ilustrační foto) foto: Shutterstock

Když před sedmi lety vyšel v novinách velký nezávislý test slaných pochutin, v jehož závěru autorka negativně poukazovala na to, že Strážnické brambůrky nechutnají jako chipsy, bratry Hobžovi, kteří se o rodinný podnik starají, to zdravě rozčílilo. „My přece nejsme žádné chipsy!“ říká hned na úvod Libor Hobža, starší ze sourozenců. Aspoň ale díky tomu vznikl dlouho hledaný slogan. Chytlavou znělku nezná z tv reklam jen málokdo. „Často jí v brzkých ranních hodinách končí řada telefonátů od zákazníků,“ dodává starší Hobža.

Abyste totiž rozuměli: na baleních, která jsou navíc zčásti průhledná, zřetelně figuruje telefonní číslo, na němž zájemci mohou majitele přímo kontaktovat. „Snažíme se před lidmi nic neskrývat. Navíc, slané pochutiny jsou často spotřebiteli nejhůře hodnocené kvůli velikosti balení vůči malému obsahu,“ vysvětluje Petr Hobža mladší.

A jaký je tedy rozdíl mezi Strážnickými brambůrkami a klasickými chipsy? „Než se chipsy smaží, po nakrájení se plátky brambor nejprve vaří, čímž se vypláchne přebytkový škrob a sníží se množství cukru, který by jinak zkaramelizoval. Jenže bramboru tvoří právě cukr a škrob, a pokud je z ní vyvaříte, zbavujete ji typické chuti. Oproti tomu my prodáváme usmaženou bramboru s doprovodnou chutí. Její chuť nemusíme nijak nahrazovat,“ popisuje Petr Hobža, z bratrů ten upovídanější.

Technologický zázrak

Než se z brambory stane Strážnický brambůrek, trvá to přesně sedm minut. Potíž je v tom, že to nemůže být brambora ledajaká. Na výrobu brambůrek se hodí pouze šest odrůd oproti 25 použitelným na chipsy. Každá se navíc chová jinak i podle ročního období.

Do města s více než 5000 obyvateli nejčastěji míří plodiny z tuzemska, ale zastoupeno je i Německo, Belgie či Maďarsko. „Od českých farmářů pochází zhruba 70 procent brambor a tento poměr se snažíme stále navyšovat. Limitováni jsme ale právě odrůdami,“ vysvětluje Petr Hobža.

Bratři Petr (vlevo) a Libor Hobžovi začali v rodinném podniku pracovat jako řidiči, prošli i výrobou. Nyní firmu vedou.

Zásilky putují podle dlouhodobých objednávek a přesného rozpisu. Petr Hobža přiznává, že odhadnout, co bude za dva roky, je trochu sázka do loterie. Navíc než jsou nové brambory přijaty, procházejí „smažícím“ testem kvality. Pak se tu ale dlouho neohřejí, kvůli kazivosti musí být zpracovány do 48 hodin. Denně tu spotřebují na 40 tun brambor.

Ačkoliv linka, která je přeměňuje na smažené brambůrky, zabírá spoustu místa, jedná se o malý technologický zázrak. Vývoj takového výrobního procesu, který by splňoval představy a požadavky bratrů Hobžových, trval dlouhé roky. Nakonec vznikla linka, na níž se podílelo osm různých dodavatelů z osmi různých zemí světa, kteří se ovšem nikdy nepotkali.

„Samozřejmě můžete koupit výrobní technologii od A do Z, ale my jsme objeli všechny výrobce a od každého jsme vybrali tu část, která se nám líbila nejvíce. Každý byl totiž expert na něco jiného,“ nastiňuje Hobža. Čtyři roky starý stroj dosud spolkl 6,5 milionu eur s tím, že investice se s jeho inovacemi neustále navyšují.

Časy, kdy Petr Hobža starší, otec bratrů a zakladatel podniku, smažil lupínky doma na pánvi, zatímco jeho manželka brambory krájela, jsou dávno pryč. Dnes téměř všechnu práci obstará technika. „Ale počet míst na úkor automatizace nesnižujeme,“ podotýká Hobža mladší. Zaměstnává 35 lidí.

Důvěřuj, ale prověřuj

Nejprve se brambory musí separovat od kamenů a také příliš malé kousky končí na kompostu. Pokud je brambora naopak moc velká, stroj to zaregistruje a přepůlí ji. Jako obrovská škrabka funguje válec s abrazivním povrchem, načež jeden ze zaměstnanců ještě kontroluje černé fleky, které případně odkrojí. Naporcovány musí být brambory na stejné plátky, to zajišťuje osm nožů seřízených na setiny milimetru. Nelze je brousit a měnit se musí každé čtyři hodiny.

Následuje dvojí mytí a redukce vlhkosti. „Je to podobné jako doma. Když dáte něco mokrého do oleje, prská to. Ale jde až o sekundární efekt, primárně se zvedá peroxidové číslo oleje a ten se stává nekvalitním,“ vysvětluje Petr Hobža.

Často tu čelí dotazům, co se děje s přepáleným olejem. Je to snadné: žádný nevzniká. Řepkový olej, který se pro smažení ukázal jako nejvhodnější, je totiž přes výměník nahříván olejem termickým, a nikdy tak nepřesáhne teplotu 240 stupňů. K tomu se smažící olej dvakrát do minuty filtruje a periodicky vyměňuje, neboť každý lupínek obsahuje kolem třiceti procent oleje a je třeba jej neustále doplňovat na plných 25 hektolitrů.

Pokud je linka v provozu, stává se strážnická továrna díky rekuperaci tepla z ohřívání oleje energeticky soběstačnou. Zároveň tu mají vlastní čistírnu odpadních vod, a tak mohou již jednou použitou vodu použít znovu na předmytí brambor.

Usmažený lupínek čelí optickému třídiči, kdy jej vyfotí trichromatická kamera, která detekuje dobrou, respektive zelenou, hnědou a černou barvu a kazové kousky vyřadí. Jen pár měsíců starý laser si pak posvítí na to, zda nejsou brambůrky slepené nebo nedosmažené. A pro jistotu na to vše ještě dohlíží lidské oko. Nechybí ani detektor kovu. „Důvěřuj, ale prověřuj. Už se nám jednou stalo, že jsme objevili brok. Nejspíš z toho, jak myslivci stříleli na poli zajíce, trefili bramboru a brok do ní zarostl,“ vzpomíná Petr Hobža na kuriozitu.

Horké brambůrky se musí zchladit, teprve pak k nim může být přidána příchuť. Stroj opět pohlídá, aby se tak stalo rovnoměrně. Načež má za úkol ideálně pospojovat misky kombinačních vah tak, aby bylo dosaženo kýžené hmotnosti. Zvládne až 560 sáčků za minutu. Nicméně plná kapacita linky není zatím využívána, aktuálně se za hodinu vyrobí deset tisíc sáčků. Balicí stroj má pojistku v průběžné kontrole svaru na základě tlaku, znovu ověřována je i hmotnost. Až poté sáček skončí v kartonu, připraven k expedici. Strážnici ale opustí až po úspěšné ochutnávce probíhající každou hodinu.

Zodpovědnost vůči rodičům

Když to vše Petr Hobža mladší osvětluje, je zřejmé, že ho jeho práce pohlcuje a že se v moderních technologiích vyžívá. Nejenže je možné v případě problému dohledat, kdy a kde nastal, ale všechny systémy může sledovat online odkudkoliv na světě. Pravda, moc často toho nevyužívá, přiznává, že je workoholik, který si patnáct let nevypnul telefon.

„Někdo si řekne, že si plníme americký sen, určitě ano, ale je to velmi časově náročné. Pokud člověk podniká sám na sebe, neexistuje žádné volno,“ říká Hobža. „Navíc jsme stále fyzická osoba a plně ručíme za své závazky,“ dodává s tím, že návrhy investorů rezolutně odmítají.

Oba bratři si nedovedli představit, že by na práci svých rodičů nenavázali. Začínali přitom v roce 2000 a 2005 od píky. Než se dostali do vedení, pracovali jako řidiči, prošli si jednotlivými fázemi výroby. Dnes mají jasně rozdělené kompetence, a pokud se výjimečně neshodnou, zamíří pro radu k otci.

„Cítíme vůči rodičům velkou zodpovědnost. Znám spoustu lidí, kterým se mezigenerační nástup nepovedl a firma skončila. Na jednu stranu rozumím tomu, že rodiče, kteří vyrůstali za socialismu, chtějí svým dětem dopřát život, jaký oni neměli, ale z hlediska manažera fabriky je to špatně,“ soudí Petr Hobža. Dobře si pamatuje začátky svého otce, který v roce 1988 usmažil první várku brambůrků ve svém bufetu u letního kina, a jak improvizovaná výroba později ukrajovala prostor v malém bytě.

Co se za ta léta nezměnilo, je, že veškerý výdělek se vrací zpět do firmy. I když už se Hobžovi dávno pohybují v docela jiných číslech, než když otec pořizoval starou pánev ze školní jídelny za 156 československých korun. První úvěr na profesionální fritézu si vzal až v roce 1993.

Posledních šest let rostou Strážnické brambůrky meziročně o pět až deset procent, v roce 2015 počítaly tržby ve výši 160 milionů korun. Příští rok oslaví 30 let existence. Ale byly tu i černější momenty, třeba když se stavěl původní sklad, objednávky spadly, na účtu nula, a přitom bylo třeba platit faktury. „Vždy jde udělat krizový scénář a zvládli jsme to. Nikdy bych z firmy neutekl,“ říká Petr Hobža mladší.

Jen pod vlastní značkou

Když Hobžovi začínali své zboží rozvážet do samoobsluh v okolí, bylo to snadné: přivezli tři krabice, dostali zaplaceno a zase odjeli. S nástupem do prvních řetězců v roce 1996 se museli za pochodu učit obchodování i preciznímu řízení výroby. Dnes byste Strážnické brambůrky našli ve všech sítích. Ale výhradně pod vlastní značkou.

„Jsme tlačeni i do privátních značek, ale bráníme se. Jde sice o jednoduché navýšení tržeb i způsob, jak se dostat na zahraniční trhy, ale je to velmi rizikové. Kontrakty jsou na rok a pak přijde tlak na cenu. Navíc máme své jméno a není naší cestou, aby stejný výrobek skončil v jiné fólii,“ mají jasno Hobžovi. I za cenu toho, že zůstanou pouze v Česku, na Slovensku a okrajově v Polsku.

Druhou věc jsou příchutě. Zatímco chipsy jich mají širokou škálu, u Hobžových najdete jen klasiku v podobě nejoblíbenější soli, pepře, česneku a slaniny. Ani ty nesolené, představující třeba alternativu pro matky s dětmi, tolik netáhnou. „Nechceme je rozšiřovat. Vždy je pár tahounů a ty doprovodné jen zvyšují jejich cenu,“ uzavírá Petr Hobža s tím, že na vývoji novinek se přesto pracuje.

Autorka je spolupracovnice redakce.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.