Oblečení v módních řetězcích obsahuje podle odborníků stovky látek. „Textilie své chemické složení během nošení mění, protože řada potenciálně problémových sloučenin je vypratelná.
Určitě bych doporučil nejdříve nově zakoupené oblečení vyprat a výrazně tím snížit koncentraci chemických látek,“ říká Jakub Wiener z Textilní fakulty Technické univerzity v Liberci.
Při pestrém mixu chemikálií, jež se mohou v oblečení objevit, se nabízí otázka, zda by informace s podrobným složením neměla být podobně jako u potravin i u oděvů.
„O něco podobného usilovali už ve Švédsku. Výrobci se tomu ale brání, protože náklady by byly obrovské. Látek, které oblečení obsahuje, je velké množství, analýza by vyšla na stovky tisíc korun,“ řekl LN Petr Nasadil z Textilního zkušebního ústavu v Brně.
Vědci zároveň upozorňují na neprobádanost některých chemických látek, jež obsahuje zejména funkční oblečení. Konkrétně zmiňují látky na bázi teflonu, kterými jsou vybaveny nepromokavé textilie s membránou a jež jsou schopny hromadit se v lidském těle či mateřském mléce.
Módní řetězce maskují své potíže výrobou ekologického oblečení |
„Neví se, co jsou schopny udělat, protože potřebné dlouhodobé zdravotní studie nejsou dosud k dispozici,“ doplňuje Wiener. Navíc nezávislá věda a hygienické stanice nemohou podle něj otestovat vše, protože neobvyklé chování v organismech se může projevit až po několika letech.
Od roku 2006 reguluje Evropská unie obsah chemikálií v oděvech nařízením REACH, které má chránit zdraví člověka a životní prostředí. Určuje limity nebezpečných látek, omezuje jejich užití a prodej na trhu.
Ačkoli některé z těchto látek mohou být v textiliích přítomny jen v omezeném množství, mají schopnost kumulace, tedy hromadění v životním prostředí i v těle.
Správné označení materiálů a jejich údržbu kontroluje u oblečení Česká obchodní inspekce. Dohled nad látkami jako kadmium, nikl, olovo, azobarviva nebo šestimocný chrom, které mají být omezeny nařízením REACH, pak spadá pod dozor České inspekce životního prostředí.
„Otázkou je, co všechno by se mělo testovat a co je obecně zakázáno používat,“ doplňuje Nasadil. Jaké látky se v oblečení skutečně objevují a jak výroba oděvů probíhá, je skryto přímo v továrních halách. Produkce světových značek je však nepřehledná kvůli dodavatelským řetězcům, v nichž se zadávání zakázek uskutečňuje přes prostředníky.
Organizace Fashion Revolution (FR), jež usiluje o transparentnost a udržitelnost módního průmyslu, oslovila minulý rok 40 největších oděvních značek, aby zveřejnily informace o svých dodavatelích. Odpovědi se podařilo získat od deseti. Až tři čtvrtiny nevěděly, odkud pochází materiál na výrobu jejich oblečení.
Výrobci tak nemají pod kontrolou veškerý výrobní řetězec, který začíná již u získávání vlákna. K pěstování bavlny se využívají pesticidy a herbicidy, u přepravy a skladování zase asistují biocidy a fungicidy.
Výrobní řetězec pokračuje produkcí samotného vlákna a ošetřením textilie pro získání výjimečných vlastností – barvy, měkkosti, nemačkavosti, horší hořlavosti nebo nepromokavosti.
Podle FR se k výrobě oblečení použije asi dva tisíce druhů chemikálií, pouze 16 z nich hodnotí vládní americká Agentura pro ochranu životního prostředí jako nezávadné pro zdraví člověka.
K jedenácti nejškodlivějším látkám obsaženým v textiliích patří podle organizace Greenpeace alkylfenoly, ftaláty, brómované a chlorované zpomalovače hoření a další. Některé z nich se využívají ke změkčování materiálů nebo pro dobré barvicí schopnosti.
„S ohledem na nedávné události v Londýně (požár domu, při němž zahynuly desítky lidí – pozn. red.) je otázka retardérů hoření dobrý příklad. Nastává totiž otázka, čemu dát přednost, jestli akutnímu, nebo chronickému riziku,“ doplňuje Nasadil.
Greenpeace vede kampaň s názvem Detox Catwalk. Po světových oděvních řetězcích žádá, aby do roku 2020 snížily používání nebezpečných chemikálií a prokázaly informace o svých dodavatelích a chemických látkách, které k výrobě oblečení používají.
Látky pro gentlemany z Brna. Nová Mosilana tká pro Hugo Bosse i Versaceho |
Organizace komunikuje se 76 mezinárodními značkami, maloobchodníky a dodavateli. Na „očistný“ program podle Greenpeace nedbají Esprit nebo Nike, zároveň se debatě o používání chemikálií vyhýbají nejluxusnější módní značky jako Dolce&Gabbana, Hermes, Dior či Versace.
Mezi nejtransparentnější výrobce pak patří španělský Inditex, švédský H&M a italský Benetton. Nedávná vyšetřování holandské organizace Changing Markets Foundation (CMF) v Číně, Indonésii a Indii ale ukázala, že zveřejnění jmen dodavatelů není zárukou čistého přístupu k výrobě.
V okolí továren na viskózu trpí obyvatelé rakovinou a vrozenými dysfunkcemi. Hladiny řek tu mění barvu od bílé přes zelenou a černou, umírají v ní ryby a další vodní živočichové. Největšími odběrateli vyrobeného materiálu jsou tam nadnárodní řetězce H&M, Zara, Marks & Spencer, Tesco, ale i Levis nebo Asos.
K události, kterou popsal i server listu The Guardian, mluvčí řetězců uvedli, že o problému vědí a chtějí ho řešit. Podle CMF jsou nadnárodní firmy tak vlivné, že by dokázaly změnit přístup svých dodavatelů k používání chemikálií, namísto toho ale využívají laxní vztah místních zákonů k ochraně životního prostředí.
