Kdo viděl v Asii zacházení s odpadem, musí tušit, že se tam dějí zvěrstva, říká expert Tomáš Cajthaml
„Devět z jedenácti řek, které naprosto dominantně kontaminují oceány plastovým odpadem, se nachází v Asii, většina v Číně,“ říká v rozhovoru pro LN Tomáš Cajthaml.
| foto:
Petr Topič,
MAFRA
Premium
Rozhovor
Stále neznáme kompletní osud plastového odpadu, přitom je mimořádně nebezpečný. Naše spotřeba umělých hmot rapidně roste a bude to násobně horší, pokud nepřestaneme plasty nadužívat, varuje v rozhovoru pro LN Tomáš Cajthaml, ředitel Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
LN: Před časem se objevila zpráva, že se plasty vyskytují už i na dně Mariánského příkopu (nejhlubší známý podmořský příkop s hloubkou téměř 11 tisíc metrů v Tichém oceánu – pozn. red.), teď zase, že mikroplasty obsahuje i sníh v Arktidě. Existuje na Zemi ještě nějaké místo, kde by plast, potažmo mikroplast vůbec nebyl?
Teď už asi žádné takové místo není. Už právě proto, že se igelitový sáček od bonbonů objevil na dně Mariánského příkopu, a právě proto, že se analýzou sněhu v Arktidě prokázalo, že dochází k transportu mikroplastů vzduchem. Navíc jde o nejodlehlejší kout planety, sem ty mikroplasty putují nejdéle. Tamní ekosystém to zřejmě neohrozí, mnohem dřív dojde řada na naše rybníky, moře, potraviny.
LN: Původně jsem se chtěla ptát, zda a kdy bude Země plná mikroplastů, ale to už je tedy realita.
Je a bude. Když pohodíme plast, je vystaven mechanickému namáhání, UV záření, slunečnímu svitu, oxidativní atmosféře. Tím dochází k jeho rozpadu na menší a menší částice. Trvá to desetiletí. Dřív se na základních školách učilo, že kelímek od jogurtu či igelitový pytlík se rozkládají dvacet let. Přitom je to jen doba, během které se z plastu stane mikroplast. Znamená to tedy, že mikroplasty, jež dnes sledujeme, pocházejí z desítky let starého odpadu.
Jestli je spalování odpadů tou správnou cestou.
Za co by se lidé měli začít stydět.LN: Co to bude mít za důsledek?
Produkce plastů neustále stoupá, takže to, co dnes produkujeme, se nám vrátí až za desítky let a v obrovské míře. Polovinu veškerého objemu plastů jsme vyrobili v posledních dvaceti letech. Značná část světa nemá odpadové hospodářství. My Češi se kasáme, jací jsme skvělí recyklátoři. Jenže přestože slušně separujeme, otevřu popelnici a je tam spousta plastového odpadu. Plast je přitom opravdu nebezpečný, nesmí se dostat na skládku ani ilegálně do životního prostředí. Už teď jsme jím obklopeni. A bude to násobně horší.
LN: Je překvapením, že už teď je plast všude? Neočekávalo se, že k tomu dojde později?
Spíš to nikdo nevěděl, neuměl říct, že z plastů budou mikroplasty, které nás začnou obklopovat. Hlavní boom plastu nastal po druhé světové válce, od té doby jeho spotřeba extrémně roste. Ještě před několika lety se produkovalo dvě stě milionů tun ročně, letos už je to dvojnásobek. Technologie výroby je jednoduchá, produkty jsou laciné, plast je pro nás pohodlný. Spoustu věcí neumíme bez plastu vyrobit. Souvisí to tedy se zvyšováním životní úrovně lidí. Druhou věcí je, že se plast obrovským způsobem nadužívá. Až čtyřicet procent se používá pouze na obaly. Zákonitě jde přitom zejména o jednorázové výrobky.
LN: Co s tím dělat?
Je několik cest. Přestat s nadužíváním, protože když se něco používá ve velkém, vždycky dojde k úniku. A vychovat lidi, aby věděli, že plast je velmi nebezpečný, pokud se stává odpadem.
LN: Jak dlouho víme, že plasty představují vážný problém?
Ještě před rokem jedna ze státních institucí vydala zprávu, že mikroplasty nepředstavují problém. Teď už se nic takového neříká. Faktem je, že nevíme, jaký je to problém. Pokud se ale podíváme na mořské ekosystémy, kontaminovány jsou značně. Malé organismy žijící u pobřeží jsou plné plastů. O mikroplastech se ví relativně dlouho, asi 20 let. Jejich potenciální toxicita se však zkoumá teprve chvíli. Spolu s přibývajícími informacemi stoupá i počet studií; ty poslední ukazují, že plast může být toxický. Pokud jsou částice menší než jeden mikrometr, jsou významněji toxické než ty větší.
LN: Mluvíte o nebezpečí pro přírodu. K čemu může v důsledku působení mikroplastů dojít?
Nás lidí se to zatím netýká. Ale pokud jsou organismy vystaveny vlivu většího množství mikroplastů, je to toxické na buněčné úrovni. Způsobují oxidativní stres, což je brána do mnoha problémů a nemocí. Ryby a vodní organismy v důsledku požírání plastů nedorůstají, jsou menší, nemocné. U ryb se zjistilo, že jim mikroplast zalézá do jater, následkem mohou být i záněty.
Může být otázkou času, kdy se dosáhne nebezpečné koncentrace. Mikroplast je látka nepřirozená, je hydrofobní, tedy vodou nesmáčivá, a my nemáme mechanismy, jak se jí zbavit, vyloučit ji z těla. Nejspíš se tak bude v těle kumulovat. I když je koncentrace nízká, v organismu se usazuje po celý život – to může být problém.
LN: Je i otázkou času, než přijdeme na to, jak mikroplast z těla dostat?
Obávám se, že ne. PCB, tedy polychlorované bifenyly, se u nás nevyrábí od roku 1984, přesto tuto látku neustále detekujeme v mateřském mléku tuzemských rodiček. Světová zdravotnická organizace nyní vydala zprávu o plastech ve vodě, jenže je rozdíl v tom, jak to vidí vědci a jak novináři...
LN: Všimla jsem si, že titulky znějí v tom smyslu, že žádné zdravotní riziko není, dál se však dočtete, že se to vlastně neví. Jak to tedy je?
Ta zpráva je správná. Říká, že při současných znalostech a koncentracích, o kterých víme, zřejmě není žádné riziko. Má to přitom několik „ale“. Studie staré pět deset let jsou mimo, protože sledují jen velké částice plastu. Dnes se sledují částice o velikosti pod jeden mikrometr. Ve vodě se jich vyskytují stovky, ne čtyři, jak jsme si mysleli ještě před pár lety. Není důvod si myslet, že neexistují ještě menší částice, které neumíme měřit. A ty by mohly být problém; ukazuje se, že menších částic z těch současně měřitelných je ve vodě 80 až 90 procent. Není důvod k panice, ale je důvod k obavám.
LN: Můžeme správným čištěním vodu plastu zbavit?
Úpravou na vodu pitnou, která se používá dnes, se podaří odstranit až devadesát procent plastu.
LN: I tady ale platí, že nevíme nic o těch nejmenších částicích, že?
Přesně tak. Vezměte si, kolik se vyskytuje civilizačních chorob. Kde se vzaly, tu se vzaly... A přitom jíme zdravěji, máme lepší lékařskou péči. Všechno se to vysvětluje vyšším stresem a špatným životním prostředím. Co se za tím skrývá, už ale nikdo neřekne. Nakolik se na tom mohou podílet plasty, nikdo neví. Je před námi obrovské množství toxikologických studií, musí se při nich odhalit mechanismy působení.
LN: A co Izrael? Tam odsolují mořskou vodu, jež je víc kontaminovaná. Jsou na tom hůř?
Zřejmě ne, protože voda se odsoluje průchodem přes membrány; mikroplasty, jež známe, tudy neprojdou. Ve vyspělých zemích máme v současnosti docela kvalitní pitnou vodu. Vzhledem ke globálním klimatickým změnám a riziku možného ubývání zdrojů vody se veškerá kontaminace, ať už jde o mikroplasty, či o pesticidy, bude zřejmě ještě více koncentrovat.
LN: Když se mikroplast nedá dostat z těla, znamená to, že ho nedostaneme ani z půdy?
Nakonec se nějak rozloží vše, ale vzhledem k tomu, že mikroplasty vznikají za relativně dlouhou dobu a naše spotřeba plastu rapidně stoupá, spíš ještě budou dlouho přibývat. Kompletní osud plastového odpadu však stále neznáme. Malý plast se může obalit biofilmem a třeba v moři či v řece klesnout ke dnu; za nějakou dobu se odtud může uvolnit. Jak však putují všechny malé mikročásti, dosud nevíme. Víme jen, že se šíří. Překvapením byla právě zmíněná Arktida. Tušili jsme, že se mikroplasty šíří vzduchem, teď již máme důkaz, že doputují kamkoliv po celé planetě. Předpokládá se, že značná část toho, co se šíří vzduchem, pochází z pneumatik. Pak máme různé polyestery, tedy plastové tkaniny. Když vyperete mikinu, uvolní se z ní tisíce mikrovláken. To je horší než případ klasické PET lahve, která se vyrobí, zrecykluje či dobře zlikviduje. Mikroplasty šířící se vzduchem může spláchnout voda a buď v ní zůstanou, nebo se dostanou do půdy. To je další velká neznámá. Kolik je toho v půdách, nakolik je to stabilizované či zda se to může uvolňovat.
LN: Jak se nám za několik let vrátí současná produkce plastů?
Těžko to namodelovat, neboť se ani neví, kde všechny ty odpadky jsou. Máme představu o odpadovém hospodářství v Evropě, vůbec však netušíme, co se děje v Asii. Devět z jedenácti řek, které naprosto dominantně kontaminují oceány plastovým odpadem, se nachází v Asii, většina v Číně. Dvě jsou v Africe. Nikdo ale nespočítá, kolik se vysype ilegálního odpadu do oceánů. Uvádí se, že v mořích a oceánech skončí deset milionů tun. Troufám si tvrdit, že to je mnohem víc. Kdokoli byl v poslední době v Asii a viděl, jak tam zacházejí s odpadem, musí tušit, že se tam dějí zvěrstva. Kdy nás to dohoní, nevím. Ale je víc než pravděpodobné, že dohoní.
LN: Které státy recyklují v tomto ohledu dobře? Často se mluví o skandinávských zemích, jež jsou v odpadovém hospodářství na špici.
Ve Skandinávii recyklují nejvíce a je to hrozně důležité. V případě plastů je ale důležitá především separace. Není tak důležité, aby se všechno zrecyklovalo, ale aby plast neskončil na skládce či jako ilegální odpad. Některé materiály se sice recyklují dobře, jenže plast nikdy není jenom plast. Má v sobě spoustu různých aditiv, často jsou v nich zhášeče hoření (chemické látky zpomalující hoření – pozn. red.) a ty mohou být toxické. Některé jsou zakázané, přesto je plast v sobě pořád má, obsahují ho výrobky znovu a znovu recyklované, navíc už ve vyšších koncentracích.
Plast je ale kupříkladu výborné palivo, má tutéž výhřevnost jako ropa. Když je spalovna správně vybavená, jako třeba ta v Praze- -Malešicích, není to vůbec žádný problém.
LN: Je tedy spalování tou správnou cestou?
Neexistuje jedna univerzální cesta. Je potřeba mít komplexní řešení, která se budou vzájemně doplňovat. Nemůžeme všechno recyklovat. Nemusíme všechno spalovat. Ale je to rozhodně lepší řešení než skládkování či ilegální manipulace. Ruku v ruce s tím musí jít také environmentální výchova, aby se lidé začali stydět, když si koupí v supermarketu igelitku. Může se zdát, že plastová brčka nebo tyčinky na čistění uší jsou nepodstatná věc, ale není to pravda. Často slýchám argument, že my to nevytrhneme. Ano, Evropa má spotřebu a výrobu plastu zhruba dvacet procent z celkové produkce, navíc recykluje, separuje. Jenže stále kupujeme výrobky ze států, kde na odpadové hospodářství kašlou. Každý by se měl zamyslet, jestli koupí hračku z Polska, nebo z Číny. Za tou z Číny je obrovská environmentální stopa, která dostihne i nás.
LN: Jestli PET lahve nejsou tak špatné, pak tedy nemusím mít černé svědomí, když si koupím balenou minerálku?
Z plastů jsou nejlépe separované a nejlépe využívané. Umělé hmoty mají svoji nezastupitelnou úlohu, neumíme je nahradit třeba ve stavebnictví. Kde je alespoň částečně nahradit určitě můžeme, jsou zmíněné obaly.
LN: Zákaz jednorázových plastů v EU je tedy krok správným směrem?
Určitě.
LN: Je dostačující?
Ne. V tomto trendu by se mělo pokračovat. Už proto, že u většiny věcí platí, že je nepotřebujeme. Od roku 1990 se vyrobily tři čtvrtiny všech plastů. Nač? Na to, abychom mohli mít igelitové tašky? Třeba obal na jídlo z polystyrenu se na rozdíl od PET lahve recykluje špatně. Ať si každý vzpomene, kolikrát si nesl jídlo v polystyrenové krabičce. Přitom nevíme, kdy vlastně se polystyren rozloží.
LN: Vy sám se plastu vyhýbáte?
Snažím se. Pokud to jde, kupujeme domů věci s menším obalem či bez něj. Nebo ze zemí, u nichž víme, že mají odpadové hospodářství, tedy zejména z Evropy.
LN: Takže když moje teta bojkotuje nákup výrobků z Číny, pak zvolila jednu z nejlepších cest?
Dělá to dobře. Vůbec netušíme, co se tam děje. Předloni jsem se ocitl v Pekingu. Mají tam takový smog, že přes něj nevidíte slunce.
LN: Mikroplasty jsou obsaženy ve srážkovém dešti. Milovníci mořských plodů snědí za rok až 11 tisíc kusů plastu. V týdenní porci jídla sníme spolu s potravinami i množství umělé hmoty odpovídající jedné kreditní kartě, za měsíc zubní kartáček. Je to tak?
Mnohdy jsou to zavádějící čísla, neboť není jasné, jak velké plasty to jsou. A ty velké jsou v podstatě neškodné. Čímž to nechci bagatelizovat – určitě je dobré lidem říct, jak rychle snědí jednu kreditní kartu, aby si vše uvědomili. Pak však může přijít někdo, kdo řekne, že je to neškodné. I proto si myslím, že je potřeba uvádět, co z plastů je problematické.
LN: Když to celé shrnu, dá se říct, kolik toho vlastně víme?
Víme, že nevíme.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
