Zatímco v 80. a 90. letech minulého století pocházelo kolem 60 procent všech účinných složek z Evropy, po roce 2010 se situace zcela obrátila ve prospěch Číny a Indie, které jsou teď společně odpovědné až za 60 procent celkové produkce.
Krize způsobená pandemií covid -19 se stala pro evropské vlády „budíčkem“, který dal zdejší společnosti jasně najevo naléhavou potřebu omezit závislost ekonomiky a zdravotnictví na zbytku světa.
Vláda by měla hledat úspory, myslí si opozice. Aktuální schodek značí podle nich ekonomický rozklad |
Francouzský prezident Emmanuel Macron volá po evropské a národní suverenitě a úplné nezávislosti určitých segmentů trhu se zdravotnickým vybavením. Další politici, nepochybně inspirovaní japonskými finančními pobídkami, které mají pomoci tamním firmám přesunout výrobu z Číny zpět do Japonska, zašli v této oblasti ještě dál.Jejich cílem prosazování evropské průmyslové politiky, která by směřovala k přesídlení maximálního možného objemu ekonomických aktivit zpět do Evropy.
Příznivců přibývá
Reshoring hodnototvorných řetězců, tedy jejich návrat na domácí půdu, není nijak převratná myšlenka. Naopak, je stará jako globalizace sama. V posledních letech se však znovu dostává do módy kvůli sílícímu protekcionismu – a v posledních měsících získává kvůli pandemii nové příznivce.
Ať už jde o kampaň Donalda Trumpa z roku 2016, nebo kampaň britských výrobců za agresivní reshoring dodavatelských řetězců zpět do Británie. Základní myšlenkou je, že pokud se bude více produktů a zboží vyrábět na domácí půdě, bude to mít pozitivní dopady na ekonomiku.
Teoreticky je takové stěhování velice atraktivní. Mělo by přinést spoustu výhod: opětovnou industrializaci, nová pracovní místa, omezení problémů v dodavatelských řetězcích v případě nového externího šoku podobného současnému viru a zejména environmentální udržitelnost.
Chuť by byla, co reálné možnosti?
Otázkou ovšem je, zda má Evropa dostatek prostředků, aby své ambice realizovala a stala se soběstačnější.
Podívejme se na obchodní bilanci eurozóny. Ta ukazuje rozdíl mezi zahraničními nákupy a prodeji a používá se k hodnocení relativní závislosti na zbytku světa, pokud jde o import a export.
Ekonomika USA se kvůli pandemii propadla nejhlouběji od roku 1947, odkdy existují záznamy |
Pro eurozónu jsou typické masivní přebytky. Zejména kvůli Německu, které mělo za 12 měsíců končících březnem 2020 přebytek 338 miliard eur. Tedy zhruba 2,8 procenta HDP celé eurozóny. Jedná se o druhý největší obchodní přebytek na světě a výš už je na žebříčku pouze Čína.
Chronicky závislí na exportu
Evropané tedy v zahraničí (mimo EU) víc prodávají, než nakupují. Režim volného obchodu EU se tak vyznačuje velkou závislostí na exportu a menší závislostí na importu. To znamená, že je EU celkem vzato soběstačná, zejména pokud jde o většinu hlavních zemědělských komodit.
Navzdory tomu je třeba se ptát: Může znovu získat autonomii tam, kde zatím soběstačná není? Ať už jde o zdravotnické vybavení, nebo o plošné spoje, bez nichž se chytré telefony a počítače neobejdou? To je poměrně nejisté.
I kdyby Evropa dokázala znovu získat autonomii, není stěhování výroby na domácí půdu zdaleka tím nejjednodušším řešením, za něž ho mnozí prohlašují.
Vize bodují, realita je jinde
Vyžaduje kromě jiného prostředky, dovednosti, vůdčí schopnosti a toleranci vyšších nákladů. Navíc by se zřejmě neobešlo bez čínských odvetných opatření.
Návrat výroby domů navíc vyžaduje kvalifikované pracovní síly a know-how pro výrobu mnoha produktů a zboží, což mnohé země nemají. Vybudování plně životaschopné průmyslové základny vyžaduje dlouhodobou vizi, politické vedení a schopnost úzce spolupracovat se soukromým sektorem.
Stěhování výroby nelze nařídit ze dne na den, na to je potřeba čas. Zahrnuje dlouhé a riskantní procesy – včetně reorganizace hodnototvorných řetězců – a může trvat celé roky.
Kdo to zaplatí, je jasné
A jak všichni víme, v ekonomii prostě není nic zadarmo. Reshoring zpravidla vede ke zvýšení podnikových nákladů, které se téměř vždy přenáší na spotřebitele.
Čínská ekonomika oživila z koronavirového šoku. Ve druhém čtvrtletí vzrostla o 3,2 % |
Proto je nezbytné zaujmout koordinovaný celoevropský postoj k budování úspor z rozsahu. A také v maximální možné míře omezit inherentní náklady spojené s návratem průmyslu domů. A přiznejme si, že Evropa tímto směrem zatím rozhodně nemíří.
V kontextu projednávání sedmiletého finančního rámce (Mutual Finacial Fund – MFF , pozn. red.) a instrumentu zvaného „EU příští generace“
navrhla Evropská komise podpořit již existující program Horizont Evropa (Horizone Europe). Ten je zaměřený mj. také na posilování autonomie v oblasti strategických hodnototvorných řetězců.
Pokud to Evropská rada schválí, může celkový objem prostředků v období 2021-2027 dosáhnout 94,4 miliardy eur, zatímco původně mělo jít o 80,9 miliardy.Balíček určený k omezení závislosti EU na obchodování s vnějším světem by tedy představoval přinejlepším 0,08 procenta unijního HDP ročně.
I po zohlednění dalších programů, například těch, které se zaměřují na boj s důsledky klimatických změn a rozvoj nových průmyslových klastrů, jde jen o pouhou kapku v moři. Ambice EU dosáhnout větší soběstačnosti tedy nejsou nic než prázdné sliby.
