Jiří Kraus (31)
Chevrolet BelAir, 1954 
„K amerikám jsem se dostal teprve před čtyřmi lety,“ říká Jiří Kraus před obrovskou halou v Brandýse nad Labem, nacpanou americkými veterány k prasknutí. Hned u vrat stojí zelený model Chevrolet BelAir, jehož dvojníka na českých silnicích neuvidíte. Kromě tohoto korábu silnic s rozměry menší jachty má další tři „ameriky“ a chce si koupit pátý model.
Pokud si někdo chce pořídit starobylý vůz z USA, musí si podle něj sednout na internet a hledat dlouhé hodiny. Ne že by byly nedostatkovým zbožím, ale najít takové, které splňuje estetické i jízdní požadavky, nějaký čas zabere. „Člověk se může obrátit i na klub nebo spolehlivého člověka, který se na trhu orientuje,“ říká Jiří Kraus, jenž svá vozidla pronajímá do filmu či reklamy. Jako devadesát procent milovníků veteránů si nejvíc vychutnává projížďky v létě na koupaliště nebo po pražském centru. A když už potká policisty, zastaví ho maximálně proto, aby mu jeho historický kousek omrkli.
Jaroslav Zvonař (31)
Cadillac Convertible, 1961
Zápal pro americké veterány zdědil po otci. Sběratelstvím se zabývá už patnáct let a
v několika garážích má naskládaných už čtyřicet amerických historických aut různých karosérií. Ani jedno prý neupřednostňuje před druhým: „Každé má svou historii a ke každému se váže nějaká vzpomínka, takže nemůžu říct, které z nich mám nejradši.“
Panu Zvonařovi se stal jeho koníček obživou. Vozy pronajímá producentům reklam a filmovým štábům (Edith Piaf, James Bond, Pojišťovna štěstí) a nebrání se půjčit je na svatby, večírky a nejrůznější party ve stylu 60. let. Mezi svými sběratelskými kolegy je znám i tím, že je schopen sehnat jakéhokoli veterána. Proč ho ale odmalička fascinují právě ameriky? „Oproti těm moderním se na nich dá obdivovat ten správný relax při jízdě a s trochou fantazie s nimi zažíváte momenty, kdy se vracíte zpátky do šedesátek.“
Pavel Kopecký (52)
Cadillac Convertible 1969
Vůz zakoupil před čtyřmi lety přes inzerát. To ale neznamená, že by po něm netoužil několik let, jen si na něj musel ušetřit. Pořídil ho ve zbídačeném stavu, a tak ho dával do kupy celé dva roky – auto mělo vše prorezlé a motor se musel vyměnit celý. Díky členství v Cadillac Clubu ČR si vytvořil kontakty s lidmi stejného zájmu, na opravy měl tedy pomocníky, kteří mu pomohli s novou střechou, čalouněním, lakem, tlumiči i výfukem.
„Jezdit v tomhle autě je pro mě úžasný relax a životní osvěžení,“ vypráví nadšeně. „Ve třicetistupňovém vedru stáhnete střechu, zajedete k mekáči na zmrzlinu a pak už jen v klidu jedete krajinou. Hned se mi rozjasní duše a splíny jsou pryč.“ A nejezdí sám, auto používá jako rodinný dopravní prostředek, kam kromě přítelkyně a dvou dětí nacpe i psa. Anebo dvacet roztleskávaček na srazu amerických veteránů. Jak říká: „Do cadillaku se vejde všechno.“
Darek Haumer (38)
2x Cadillac, 1959
Editor časopisu ChromPlameny svou vášeň ke starým americkým kárám nezapře.
Hned na začátku, když domlouváme focení, se dušuje, že nechce snímek něčeho tak krásného kazit svým zjevem, a přemluvit ho chvíli trvá. U svého domu v Pohořelicích pak nastylizoval své dva bílé skvosty – přes šest metrů dlouhý cadillac z roku 1959, jemuž familiérně přezdívá pokojík, a Cadillac Eldorado Bierritz s modrým koženým interiérem ze stejného roku. O auta se zajímal vždy, ale sběratelství amerických veteránů se začal věnovat teprve před pěti lety. Jednou takhle odcházel s nákupem z brněnského Teska, když před ním spatřil sraz amerických veteránů. „Zásah blesku z čistého nebe přímo do srdce.“ Tak popisuje moment, kdy se na místě rozhodl, že musí také nějakého vlastnit. Nejlépe model s rokem výroby devětapadesát.
Pořídit si elegantního veterána prý může i člověk, jehož plat nedosahuje zrovna závratných výšek. Pojízdný cadillac se dá ve Státech bez problémů pořídit za osm tisíc dolarů. Samotný převoz z USA pak vyjde na padesát tisíc korun. Zbývá nákup náhradních dílů, ale díky stále se zvyšujícímu zájmu nadšenců se dají koupit za přijatelné částky nebo porůznu vyhandlovat. Snad jediným neduhem je vysoká spotřeba. „Na sto kilometrů dvacet až třicet litrů,“ říká pan Haumer. „Ale za tu jízdu to rozhodně stojí.“
Petr Landsmann (35)
Kabriolet Plymouth, 1970 
Bylo mu tehdy osm, když jeho otec zaparkoval na dvoře chevrolet z osmačtyřicátého roku. Velké prostorné auto pojalo celou rodinu a vyráželo se na dlouhé výlety. Pan Landsmann je tedy fandou do amerik už pětadvacet let.
„Ačkoli mě auta vždycky přitahovala, na žebříčku hodnot se řadila až za rodinu a práci,“ upřesňuje, že není žádný maniak. „Takže víc jsem se jim mohl začít věnovat až někdy před čtyřmi lety.“ Do té doby měl jen fotografie a sny. Postupem času si pořídil celkem čtyři veterány, vesměs ve velmi špatném stavu. V průběhu oprav se seznamoval i s jinými sběrateli, především z USA, od nichž získával bez větších problémů náhradní díly.
Ze všeho nejvíc pak pana Landsmanna baví odjet na sraz amerických bouráků všemožných značek, popíjet dobrý drink a jen tu nádheru okolo pozorovat.