Ten vyhasl přesně 15. září tohoto roku, kdy z výrobní linky v kanadském St. Thomasu sjel poslední kus. Ve své poslední generaci se vyráběla od roku 1998, pro veřejnost zmizela z ceníku automobilky už v polovině roku 2007, avšak pro vládní a firemní účely zůstala v nabídce. Není divu, že si jí v obou sférách velmi oblíbili, hlavně policejní složky a samozřejmě taxikáři. Může za to dostatečná prostornost, uspokojivé výkony a díky jednoduché konstrukci i levná údržba.
Popisem konstrukce by se daly zábavnou formou vyučovat hodiny dějepisu, především období pravěku. Dinosauří vlastnosti se projevují hned ve více bodech. Jednak svou primitivností, kdy jsou panely karoserie posazeny na rám a samonosnou karoserii byste pod nimi hledali jen stěží. Zadruhé svou dinosauří odolností, kvůli které jí americká policie tak ráda používá k bourání do ujíždějících aut.
Jak se na poslední pravověrný full-size sedan sluší a patří, samozřejmostí je pohon zadních kol a humpolácká čtyřstupňová automatická převodovka. Ta je spojena s už poněkud modernějším motorem. Nechybí mu elektronické vstřikování paliva a rozvod OHC. Když jsem listoval technickými údaji, na chvíli jsem se zarazil a nemohl se dopočítat, zda-li je vůbec možné, aby měl osmiválec jen 16 ventilů. Jimi může proudit (samozřejmě jen polovinou z nich) benzín i směs bioethanolu a benzínu E85.
Když pohlédnete dovnitř, všimnete si nevzhledných tvrdých plastů, falešného dřeva a nepříliš valného zpracování, snad jen s výjimkou sedadel, která působí luxusním dojmem soukromého tryskáče. Ergonomie ovládacích prvků je příjemně jednoduchá, poplatná době vzniku, kromě nešikovně umístěného přepínače palubního počítače na středové konzole. Potěší však jednoduché přepínání zobrazovaných údajů místo dnes moderních složitých měnu. Pokud mohu být trochu politicky nekorektní, nutno podotknout, že americký zákazník neměří luxus na základě hodnoty materiálů a řemeslného zpracování, ale podle toho, s jakou konfekční velikostí se pohodlně usadí a jak velký kelímek na Coca Colu se mu vejde do držáku.
Vlastně je tato výbava vzhledem k povaze provozu a atmosféře, ve které se tu jezdí, přímo nezbytná. Jízda vás uvalí do takové atmosféry naprosté zlenivělosti, že si k dosáhnutí na ovladače na ploché palubní desce nejlépe dopomůžete elektrickým nastavováním sedadel. Jen se přišoupnete, stisknete požadované tlačítko a opět se odsunete. Když chcete zkontrolovat realitu za vámi prostřednictvím levého zrcátka, které odráží jen její malou část a hodně zvětšuje, je mnohem pohodlnější místo neustálého naklánění se jen elektricky nastavovat zrcátko tam, kam zrovna chcete vidět. Celá jízda tak trochu připomíná sledování televize a vybízí k tomu, abyste si otevřeli pytlík s čokoládovými cookies a z držáku usrkávali kávu ze Starbucks.
Nejdříve se však musíte usadit do velmi pohodlné sedačky. Usadit se není přímo vhodné spojení. Spíše se vyvalit. Vlastně sedačky jsou také neadekvátním termínem. Když říkám sedačky, myslím tím sedačku z IKEA. Ne křeslo, ale sedačku, gauč, pohovku, jakkoliv tomu doma říkáte. Pro tři. Jen je v půlce rozdělená a každý má svou vlastní rozměrnou loketní opěrku a druhou do páru ve dveřích. Celý tento nábytek je vzhledem k podlaze auta ukotven celkem nízko, takže máte nohy natažené podobně, jako byste si je odložili na taburet.
Do auta se ale nastupuje příjemně vysoko, ale ne tak vysoko, jako do SUV. Jen lehce, elegantně vklouznete a pohodlně se uvelebíte. Elektricky ovládaným válendám chybí bederní opěrka, ale vzhledem k relaxačnímu posazu, který vás vybízí nastavit, jsou i na dlouhých cestách velmi pohodlné. Rozměrné jsou nejen do šířky, ale také do hloubky, takže i stehna Honzy Koubka by měla skvělou podporu.
PŘEČTĚTE SI: |
Celá procedura nastupování má takovou zvláštní příchuť luxusu, jako byste nastupovali do vozů, jimž proudí motorem modrý olej (a který nikdy nezčerná). Sedíte majestátně vysoko, ovladače máte trochu pod sebou jako své poddané, kterým jen ladným pohybem dáváte příkazy a oni je plní. Otočíte klíčkem, startér něco dlouze šeptá motoru a ten jen distingovaným hlasem věrného sluhy odpoví: „Jsem Vám k službám.“ Holí trčící ze sloupku řízení a o rozměrech prachovky francouzské pokojské jen přikážete D(opředu) a kočár se s lehkostí rozjede.
Když vyjíždím z podzemního parkoviště a kličkuji mezi všemi těmi sloupy a špatně zaparkovanými auty, na sedan gigantické rozměry jsou hodně znát. Pohyb po městě už je jednodušší. Pravdou také je, že americké velkoměsto je něco jiného než Praha. Nicméně celá koncepce auta a duch, který z něj vyzařuje, dodává i obyčejně jízdě po městě něco neobyčejného, neuchopitelného, ale velmi, velmi blaženého.
Zastavování na semaforech a pouštění nekonečné vlny chodců – jinak nezáživná a otravná činnost – nikdy nebyla tak poklidnou a odpočinkovou aktivitou. Pokaždé pak, když zaboříte plynový pedál do huňatého koberečku a celý obývák se s vámi zhoupne natolik, že vás do sedačky tlačí nikoliv dopředná síla, ale gravitace, se vám na jazyku seběhne takové zvláštní šimrání. Říká se tomu slast.
Akcelerace je velmi slušná a za každé situace dostačující. To i přes poněkud dlouhé zpřevodování – jedničku lze vytočit až k hranici 100 km/h. Vzhledem k dálničnímu limitu se rozpohybujete na cestovní rychlost za doprovodu líbivého soundtracku, počkáte si, až automat zařadí rychloběžnou čtyřku, aby se poté motor jen líně převaloval kolem půldruhého tisíce otáček, k čemuž mu vystačí benzínu si jen usrkávat. I za těchto okolností je ale zapotřebí občas korigovat směr, jelikož je řízení trochu nepřesné. Udržet rovnou stopu dá trochu práci a povely rozměrným kormidlem musí být zřetelnější.
ČTĚTE TAKÉ: |
Vlastně i jízda samotná je spíš plavbou. Auto se neustále pohupuje a drobné nerovnosti pohlcuje podvozek s grácií. Stačí však jen trochu větší nerovnost, především do zatáčky, a celé auto se zachvěje jako rozvrzaná kocábka v bouři a podobné duté zvuky se rozlehnou celým interiérem, a to silnice vůbec nemusí připomínat vlnobití. Moc důvěry to nevyvolává.
Ačkoliv tedy podvozek v prvním okamžiku působí díky měkkému odpružení komfortně (a na hladké silnici jím opravdu je), paradoxně na rozbité silnici funguje velmi laxně a první zatěžkávací zkouška, byť jen taková na rozehřátí, odhalí nedostatky. Nerovnosti v přímém směru žehlí podvozek tak, jak by to neuměl ani Horst Fuchs v televizní reklamě na napařovačku, ale pokud po něm požadujete nějaký výkon (a to se bavíme o rychlostech nižších, než limitních 65 mil za hod.), podvozek začne hodně nepříjemně odskakovat.
To už se blížím ke kalifornským kopcům, ale díky dostatečnému množství točivého momentu to převodovku nechává dále odpočívat a reálná spotřeba vykazuje dokonce menší hodnotu, než uvádí výrobce. Teprve v pořádných zatáčkách se plně projeví sice nepřesné a hodně přeposilované řízení, zato upovídané jak kabaretní řečník. Přes volant se k vašim rukám dostává tolik jemných vibrací, až máte místy pocit, že je jejich zdrojem proces dezintegrace jednotlivých podvozkových komponent. Stále vás nepřejde pocit, že ty mají za úkol spíše jen přichycení kol ke zbytku auta, než vedení přesnou stopou.
