Legendární Jeep Willys MB, proslulý především z druhé světové války, letos slaví 75. výročí od výroby prvního modelu v roce 1941. V Česku se jich vyskytuje pouze pár stovek. „Willys je nádherný. Dokonalé skloubení krásy a funkčnosti,“ říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz jeho majitel Radek Špicar, mimo jiné viceprezident Svazu průmyslu a dopravy.
Lidovky.cz: Vybavujete si svůj první kontakt s Willysem?
Byla to láska na první pohled. Nevím, kolik mi bylo, ale procházel jsem tehdy staré fotky rodičů, abych viděl, jak vypadali, když byli mladí, co dělali, s kým se scházeli a jak ta doba vypadala. U táty jsem narazil na stovky různých fotek, ale byla tam jedna, která mě fascinovala. Fotka táty s Willysem.
LIdovky.cz: Čím vás tak oslnila?
Pro mě je to auto esence designu. Willys je dokonalé skloubení krásy a funkčnosti. To auto je nádherné a zároveň neskutečně funkční. Bylo vyrobené, aby se vešlo do letadla, aby bylo lehké a projelo každým terénem, aby vydrželo a mohl si ho člověk opravit sám. K tomu jsem na té fotce viděl tátu, který tenkrát vypadal jako James Dean.
Lidovky.cz: Přišel jste tehdy za otcem kvůli tomu?
Ptal jsem se ho na to. Řekl mi jen, že s ním pár let jezdil, ale nic víc. Nebylo to tak, že bych se od té doby zabýval jen džípy a druhou světovou válku. Když jsem Willyse potom někde zahlédl na ulici, byl jsem rád, že vidím vůz, který měl táta, ale nijak zvlášť jsem se tím nezabýval. Někde se to ve mně ale usídlilo. Před čtyřmi lety jsem si na něj najednou vzpomněl a řekl si, že by bylo fajn, kdybych ho tátovi – a trochu i sobě, uznávám – koupil zase zpátky.
Radek Špicar ve svém džípu (dole) a jeho otec ve svém původním (nahoře).
Lidovky.cz: Co se s otcovým vozem stalo?
Otec to auto koupil se dvěma kamarády. Koupili ho, protože jim připadalo sexy. Amerika v komunistickém Československu. Chtěli na něj balit holky, jezdit krásným autem na čundry, trošku provokovat. Vyprávěl mi, že to bylo dobrodružné. Neměli peníze a tak přemýšleli, jak snižovat spotřebu. Benzín ředili naftou a různými oleji. Někdo jim taky poradil, ať do vzduchového filtru strkají naftalínové kuličky. Pořád ho sami opravovali, protože na něj nebyly žádné náhradní díly. Do toho je stále kontrolovala policie. Vydrželo jim to dost dlouho. Až někdy v sedmdesátých letech, než jsem se narodil já, si uvědomili, že už nejsou nejmladší. Zakládali rodiny, neměli tolik času ani peněz. Táta s mámou tenkrát žili v malém bytě. Když jsem se narodil, potřebovali peníze, aby koupili nový byt. Tak se s kamarády rozhodli, že auto prodají. Za kolik, už si táta nepamatuje. Ví jen, že ho kdysi koupili za čtyři tisíce.
Lidovky.cz: V jakým mezích se ta cena pohybuje nyní?
Dnes stojí kolem půl milionu. Cena se ale pochopitelně liší. Můžete koupit bourané za tři sta tisíc, ale koupíte i vůz za milion korun, když je vše v dokonalém stavu a originální.
Lidovky.cz: Jak na něj reagoval otec, když jste ho znovu pořídil?
Sháněl jsem ho čtyři roky. Celou tu dobu jsem o něm mluvil a říkal, že bych ho rád koupil. Nikdo v rodině mi ale nevěřil. Když jsem jednoho dne přišel, že jedu do Zlína a potřebuji si půjčit tahač od kamaráda, tak si mysleli, že si dělám legraci. Uvěřili tomu, až když jsem o půlnoci ze Zlína přijel na korbě s Willysem. S otcem nás hodně sblížil. S rodiči se sice pravidelně vídáme, ale mohlo by to být intenzivnější. Willys je bod, který nás zase spojil. Otec má radost, že se ho ptám na věci, které nevím, a které on zná. Čas od času do něj spolu sedneme a jedeme se projet. Hlavně proto jsem rád, že jsem to udělal.
Jeep Radka Špicara
|
Lidovky.cz: Říkal jste, že jste ho sháněl čtyři roky. Poměrně dlouhá doba.
Hodně jsem studoval, co se prodává, jakou mají ta auta historii, jestli se o ně jejich majitelé dobře starali nebo jestli jsou původní. V dnešní době musíte být opatrní, protože můžete koupit dokonalou repliku. Nejsem žádný odborník a měl jsem strach, abych nekoupil něco, co je vyrobené třeba na Filipínách. Potom by totiž mohl nastat problém při registraci ve veteránských klubech, kde se klade důraz na původnost. Tenhle průzkum mi trval docela dlouho.
Lidovky.cz: Kde jste nakonec uspěl?
Šel jsem za lidmi, kteří to nemají jako byznys, ale věnují se tomu jako koníčku. Narazil jsem na velmi šikovného člověka ze Zlína, který sám džípy vlastní, stejně jako jeho otec a bratr. Taková rodina, která tím žije. On mi tenkrát říkal: „Mám tady jednoho bouraného ze Skandinávie, opravím ho a bude Váš.“ Opravoval ho asi dva roky a pak se mi omluvil, že ho nakonec nechal bratrovi.
Lidovky.cz: Co vy na to?
Byl jsem pěkně naštvaný. Dva roky jsem na něj čekal, takže to nebylo moc příjemné. On z toho ale měl výčitky, takže mi slíbil, že přiveze další z Itálie, který bych po renovaci mohl koupit. Jel do Itálie, kde našel farmáře, který se svým Willysem kdysi oral a pak někdy v osmdesátých letech ho strčil do garáže a nechal zrezivět. Dojel tam, koupil od něj tu hromádku šrotu a začal na něm pracovat. Nevěřil jsem, co z něj dokázal udělat. Po dalším roce a půl, jsem ho pak od něj konečně koupil a přivezl domů. Když ale koupíte takové auto, sedmdesát let staré, tak koupíte auto, o které se musíte permanentně starat.
Lidovky.cz: Co péče o takový vůz obnáší?
Pokaždé, když do toho sednu, něco vyteče, ukáže se prasklina, něco zreziví. Menší věci si udělám sám, vyměním si listové pero, opravím si stěrače, blinkry, natřu si ho. Když se mi ale rozsype spojka nebo motor, tak mám kolem sebe síť lidí, kteří jsou na rozdíl ode mě mechanici a vyznají se v tom detailně. Zajedu za nimi a oni mi s tím pomohou. Je to pěkná komunita.
  |
Lidovky.cz: Jsou u nás náhradní díly dostupné?
Celkem ano. Džípů u nás po válce zůstalo dost, lidi si je poschovávali po garážích. V době komunismu s nimi moc nejezdili, protože především v období normalizace po nich policisté dost šli. Hodně se toho dá také dovést, například z Francie, Nizozemska, Velké Británie, nebo když to jinak nejde tak z USA. V replice se dá sehnat všechno za docela rozumné peníze. Za něco víc, s většími obtížemi, pak seženete původní díly po burzách.
Lidovky.cz: Zmiňoval jste komunitu. Mohl byste ji více přiblížit? Kolik těch Jeepu u nás vůbec je?
Jsou to lidi, kteří mají rádi ta auta kvůli technice, historii a jsou ochotní vám pomoci. Dají vám součástku, když ji sami nepotřebují. Lidé, co se v tom vyznají více než já, mi říkají, že je u nás pár stovek Jeepů v různé kondici. Některé už jsou nepojízdné, jiné zase skvěle upravené s originálními díly.
Lidovky.cz: Vy osobně lpíte na originálech?
Když jsem auto koupil, tak jsem moc fundamentalista nebyl. Věděl jsem, že místo šestipalcových kol jsou tam „šest a půlky“, že jsou tam disky z „gazíka“, byť spoustu jiných věcí bylo originálních, jako třeba motor Go Devil. Nějak jsem to neřešil. Ale čím dál víc jezdím a scházím se s těmi lidmi, tak do toho propadám a začíná mi na tom záležet. Jestli mám původní pneumatiky, jestli mám disky, co tam měly být. A protože se o to auto zajímá spousta lidí a chtějí si ho prohlédnout, mám trochu špatné svědomí, že jim ukazuji auto, které z části není původní. Chtěl bych jim ukázat, jak vypadal originál. Možná, že to skončí tak, že začnu s vojenskou helmou jezdit Plzní během oslav osvobození. (smích)
Lidovky.cz: Znamená to, že se žádných srazů neúčastníte?
Mně k tomu přivedla rodinná historie, láska k technice a autům. Nepatřím k těm, co se každý víkend obléknou do uniformy americké armády, setkají se s dalšími padesáti podobnými nadšenci a jezdí někde po městě. To mi moc neříká, byť historii mám rád. Jsem ale členem historického Car Clubu v Turnově, kde musím být registrovaný. Každý rok auto musí projít prohlídkou. Ale na srazy nejezdím, ani to neplánuji. Mám Willyse na ježdění s tátou a to mi stačí.
Lidovky.cz: Jezdíte s ním často?
Každý víkend. Mám ho v garáži na chalupě v Českém ráji. Je tam nádherná krajina, prázdné silnice, klid. To je ideální. Jezdit po Praze není úplně ideální. Párkrát jsem zastavil křižovatku, když mi auto vypovědělo poslušnost a nebyl to moc příjemný zážitek.
Lidovky.cz: Jak na něj reagují lidé kolem?
Je to kontaktní vůz, lidé jsou z něj nadšení. Jedu a oni salutují, zdraví. Lidé s dětmi si ho chtějí vyzkoušet, tak je vozím. Díky tomu autu se teď seznamuji se spoustou zajímavých lidí.
Lidovky.cz: Platí stále, že jde o auto schopné i v dnešní době přejet cokoliv?
Musíte být opatrní, ale platí to. Tu se ohne páčka, tu se něco zadře, ale projede všechno. Když zapnete redukci a náhon na všechny čtyři kola, tak ho nic nezastaví. Akorát ho pak musíte dva dny umývat.
Lidovky.cz: Kdybyste měl popsat jízdní vlastnosti. Dá se jízda s něčím srovnat?
Jízda s ním je nádherná. Představte si, že letíte nad silnicí. Nemáte před sebou přední sklo, nemáte vedle sebe dveře, nemáte nad sebou střechu. Jediné, co vidíte před sebou je volant. Nádherný pocit a zároveň peklo. Jak na splašeném býkovi. Kývá se ze strany na stranu. Zatočíte volantem a kola vůbec nereagují. Řezat zatáčky se moc nedoporučuje, lehce byste se mohli převrátit. Cítíte každou nerovnost. Když jedete rychlostí 60 km/h, máte pocit, že vám volant zůstane v ruce. Není to auto na veliké rychlosti. Taky ho nemám na závodění, ale abych si v dnešní uspěchané době užil klidnou jízdu a byl v kontaktu s krajinou. Džíp vám to umožní. Lépe řečeno, on to vyžaduje. Je to auto, které má duši. Pokaždé, když k němu přijdu, nevím, jestli budu startovat dvacet minut nebo dvacet vteřin.
Lidovky.cz: Jak nejrychleji jste s ním vy osobně jel?
Vzadu na plachtě má napsáno 40 mph (mil za hodinu, v přepočtu asi 70 km/h – pozn. red.). O takové rychlosti se mi ale může jenom zdát. Když jsem zkoušel maximální rychlost, jel jsem asi 65 km/h. To už jsem se ale pomalu loučil se životem. Většinou jezdím tak zhruba 45-50 km/h.
Lidovky.cz: Co spotřeba a palivo?
Přesně vám to nepovím. Počítám, že spotřebuje tak 13-14 litrů na sto kilometrů. Benzínu. Protože už ale máme bezolovnatý benzín, tak je potřeba dolévat aditivum.
Lidovky.cz: Existují i více palivové motory? Dá se eventuálně předělat?
Předělat se dá vše, ale byla by to škoda. Jsem rád, že tam mám původní motor Go Devil, 70 let starý, a nechtěl bych ho předělávat jen kvůli tomu, aby se snížila spotřeba.
Lidovky.cz: Jak je to s registrací vozidla?
Musel jsem dokázat podle výrobního čísla, že je původní a není na nikoho registrovaný. Je s tím poměrně dost papírování, musíte obejít pár úřadů, ale všude se chovali velmi vstřícně a profesionálně. Bál jsem se toho, ale za měsíc to bylo hotové.
Lidovky.cz: Kdybyste měl Willyse charakterizovat jedním slovem, jaké slovo by to bylo?
Dobrodružství.
