Je po deváté ráno a já jsem pár metrů od polygonu v Mostě. Za budovou, do níž vcházím, je vidět obrovský startovní oblouk a tribuna. Od těch z formule 1 se liší snad jen jinou reklamou a člověk se dostává do závodní atmosféry. Hlavou mi prolétají myšlenky na "plyn až na podlaze", kokpit a spálené gumy. Na to ale mohu rychle zapomenout, protože jsem přijel na kurz bezpečné jízdy, zvaný i lákavěji škola smyku, kterou pořádá společnost HCT.
Začíná v učebně, kde už sedí kolem dvaceti řidičů. Všichni se tváří jako ostřílení automobilisté, kteří vědí o autech všechno od prvního šroubku až po poslední vlákno v čalounění. Že se dostali na kurz bezpečné jízdy, je větší zásluha jejich zaměstnavatele než jejich pocitu, že by se mohli ještě něco naučit. Na druhý pohled zjišťuji, že v našem kolektivu není ani jedna žena. Prý se ale také v kurzu objevují.
Naše skupina získala velice nekompromisního instruktora Ladislava Kohoutka, který má dlouholeté zkušenosti jako řidič kamionu a v poslední době studuje důvody dopravních nehod. Během přednášek si rád zavtipkuje na účet "svého vestavěného airbagu", tedy své postavy. Jinak ale neochvějně sestřeluje svými otázkami zbytečně nabubřelá ega mých spolužáků.
Ačkoli "spolužáci" je špatné označení, protože jsme se v úvodu dohodli s instruktorem, že slovo "škola" je ošklivé. Místo toho navrhuje, ať tento den chápeme jako zábavný a snažíme se co nejvíc si ho užít. Následně se pouštíme do prvních dvou hodin teorie proložené jednou přestávkou, několika videi a bezpočtem drsných něžností z řidičského žargonu, jako je třeba "audinka" či "kolečko". Vy neznáte kolečko? Takové to kulaté, za čím řidič sedí a občas s tím také točí...
Ležáci a hodináři
Začínáme rovnou tím nejzásadnějším. "Víte, jak poznáte rozdíl mezi smykem přední a zadní nápravy?" ptá se instruktor. Pánové se nenechávají zahanbit a střílejí k tabuli své názory. "Ne, ne, ne, pánové. Nemáte pravdu. Ale víte co? Tu odpověď si necháme až na konec, nejdřív si probereme takové ty základy. Na těch to celé stojí."
Tak například, víte, jak se má správně držet volant? Mě učili v autoškole způsob "za deset minut dvě hodiny", tedy držení, jako by volant byly ručičkové hodiny a vaše ruce na něm ukazovaly právě tento čas. To je ale zastaralé. Dnes se uznává držení tři čtvrtě na tři, tedy ruce přesně horizontálně. Je to proto, že tímto způsobem dokážete bez přehmatu nejvíc vytočit volantem do strany. A opravdu mohu potvrdit, že později jsem tímto způsobem na trati daleko lépe kličkoval mezi sloupky. Takový detail, a měl tak markantní vliv na jízdu.
Ostatní pánové vcelku věděli, že se používá držení "tři čtvrtě na tři", hůř na tom byli na trati, kde se vraceli ke své zažité pozici. Tu Ladislav Kohoutek nazýval "hodinář", protože jedna ruka je téměř na vrcholu volantu.
"Má to dvě výhody. Vždycky vidíte na svých hodinkách, kolik je hodin, a když se vybouráte, doktor ví přesně, kdy jste zemřeli. Pokud jste totiž měli náramkové hodinky, přečte si to z vašeho čela," říká Kohoutek k danému držení.
Následuje nastavení sedadla. "Víte, proč je důležité sedět správně?" ptá se instruktor třídy. Odpovědi míří hodně blízko pravdě. "Jasně! Abyste dokázali cítit auto." Dalším důvodem je, že ve špatné pozici s opěradlem příliš dozadu se organismus rychleji unavuje. Instruktor označuje takové řidiče jako "ležáky" – automobilky, které vyrábějí vozy s čelním sklem přecházejícím až do průhledné střechy, jim podle něj vycházejí vstříc, aby se jim lépe usínalo. "A proč si zapínáme pásy? Doufám, že mi nikdo neřekne, že proto, aby to přestalo pípat!" pokračuje instruktor.
"Jinak by se nestihl nafouknout airbag," odpovídá jeden z pánů. Ale není to tak. "Airbag se stihne nafouknout, to se nebojte, ale vy už se nenafouknete," vrací mu přihrávku na smeč instruktor a zbytek třídy se otřásá smíchy.
Teoretická část ukázala, že největším problémem řidičů jsou znalosti fyzikálních zákonů. Věděli, co je ABS i ASR, věděli, jak pracuje technika, ale neuměli si představit účinnost různých sil, jejich součet a výsledné efekty. Že se během čelní bouračky v šedesátikilometrové rychlosti stane z pětikilového jezevčíka podřimujícího na zadním okénku pětadevadesátikilová neřízená střela, schopná urazit řidiči hlavu, je fascinovalo.
Že člověku v plné bdělosti trvá osm desetin vteřiny, než zareaguje na náhlou překážku na vozovce, narušilo jejich sebevědomí. A brzdná dráha 13,9 metru při rychlosti padesát kilometrů v hodině jim také moc nepřidala. Vše podtrhne instruktor slovy: "Do mě to auto napálilo, když z padesátky brzdilo, a není to žádná sranda. Dlouho jsem to rozdejchával."
Komparsisté a ti, co túrují
Dvě hodiny utekly jako voda a tak nezbývá, než zkusit realizovat nabyté vědomosti v praxi. "Tak se jdeme, chlapi, klouzat!" zavelí instruktor. "A nechci vidět žádné komparsisty." Komparsistou se podle něj stává řidič tehdy, pokud jeho vůz začne dělat v dopravním provozu podivné věci a on na ně zareaguje jen tak, že strne a situaci neřeší.
Každý z účastníků kurzu dostává do kabiny vysílačku s naladěným kanálem. Instruktor jede v prvním voze a my v koloně za ním. Do vysílačky nám vysvětluje, co na jednotlivých cvičištích budeme dělat. Každé jsme si projeli minimálně třikrát. Nejdřív velmi pomalu, potom rychlostí kolem padesáti kilometrů v hodině a nakonec maximální rychlostí, na kterou se cítíme. Protože k rozjezdu slouží jen minimální dráha, túrujeme všichni jako o život.
Nakonec z vozů vymodlíme nanejvýš sedmdesát kilometrů v hodině. Někteří řidiči jsou po teoretické přednášce velmi opatrní, jezdí s knedlíkem v krku a s opatrnou nohou na plynu. K těm se řadím i já. Druhá skupina, nejčastěji lidé, kteří nejsou na kurzu poprvé, si jízdu užívají a se zálibou promačkávají plyn na vyšlápnutou spojku. Během přestávek pak tito řidiči okukovali auta kolegů, ptali se, jaká je jejich "maximálka", nebo s instruktorem debatovali o jízdních vlastnostech různých aut.
Na dráze se začíná jízdou z kopce s rychlou zatáčkou doprava a následně doleva. Následuje dráha pro mě nejpodnětnější. Rovinka s kluzkým terénem. "Zkuste jet tak šedesátkou a představte si, že vám někdo skočil pod kola. Trhněte volantem do strany, jako byste se mu chtěli vyhnout. Uvidíte, co se stane," velí vysílačka.
Místo člověka před autem vyskočil proud vody. Trhl jsem volantem a čekal, co se bude dít. Nedělo se vůbec nic. Auto absolutně nereagovalo a vodní proud jsem bezmocně přejel. Až o několik nekonečných metrů dál se vůz stočil.
Do té chvíle jsem počítal s tím, že vůz přesně reaguje na povely řidiče. Že by se to někdy nestalo, jsem si vlastně nepřipouštěl. Po cvičení už si nejsem jistý, jestli vůz bude dělat to, co mu přikážu, za všech podmínek. "Tak to máte tu fyziku v praxi, pánové." ozval se znovu hlas ve vysílačce. Když jsem se pak o této zkušenosti bavil po skončení kurzu s Ladislavem Kohoutkem, rozuměl mi. Prý je dobré, když si alespoň tenhle postřeh řidič z kurzu odnese.
"Ještě horší je to s motorkáři. Často to jsou kluci, kteří umí jen zrychlovat. Když je tady požádáme, aby krizově zabrzdili, jsou okamžitě na zemi. Stroj vůbec neovládají," říká Ladislav Kohoutek. Před odjezdem nám ještě rozdal diplomy dosvědčující, že jsme se kurzu zúčastnili. "Až cestou zpátky pojedete kolem kuželů, tak ne abyste mezi nimi kličkovali!" usmál se na rozloučenou.
