LN V internetových diskusích zaznívají i myšlenky na demonstraci před budovou rozhlasu. Nebojíte se, že dopadnete jako vaše někdejší kolegyně z České televize Jana Bobošíková?
Já si myslím, že kdokoli přijme takovouto funkci, tak se nemůže bát, protože kdyby se bál, tak by přestal tu práci dělat dobře, takže nebojím.
LN Jak byste si počínala na místě Jany Bobošíkové tenkrát v situaci televizní krize?
Tak to opravdu nevím. Já si opravdu netroufám nikomu radit, já jsem ráda, že dokážu radit sama sobě.
LN S dnešním časovým odstupem snad už nebude znít jako taktická lichotka, když řeknu, že jste byla v první polovině devadesátých let uznávána jako špičková televizní novinářka.
Děkuju.
LN Co vás přimělo v tu chvíli přeskočit do soukromého sektoru a jít dělat mluvčí Investiční a poštovní banky?
Prvním faktorem byla výzva, prostě chuť zkusit dělat něco nového. Druhým faktorem byl můj vnitřní pocit profesionálního zastavení se. Já jsem začala mít pocit, že se najednou rok či dva vlastně přestávám vyvíjet a jsem stále stejná. A třetí faktor byly samozřejmě peníze. Kumulace těchto tří faktorů způsobila, že jsem tu nabídku přijala, a jsem ráda, že jsem ji tenkrát přijala.
LN Co poskytuje člověku větší pocit seberealizace: být tím, kdo je na obrazovce nebo před mikrofonem, nebo tím, jehož jméno lidé neznají, ale kdo ta známá jména řídí?
Každou svoji životní etapu spojuji s jinými ambicemi a s jiným typem práce. Doba, kdy jsem byla aktivním moderátorem, je pro mě vnitřně uzavřená. Mám pocit, že jsem odvedla to nejlepší, co jsem uměla. A teď zkouším odvádět zase jinou kvalitu, která spočívá v řízení. To je úplně jiný druh práce a uvažování a mě baví se vyvíjet i lidsky i profesionálně.
LN Takže se vám nestává, že byste se dívala třeba na nějaký rozhovor a říkala si, ten člověk to teda vede, já bych se ptala tak a tak...
To se mi samozřejmě stává, ale že by mě napadalo, jestli bych měla chuť tam sedět místo něj, tak to už ne. Já už mám dnes mnohem větší chuť učit lidi pod sebou, jak se ptát, než to dělat sama.
LN Není skutečná poslechovost Radiožurnálu ještě nižší, než naznačují poslední čísla?
To nemohu vědět. Ale musíme rozlišit dvě různé věci. Pokud jde o tzv. výsledky poslechovosti rádií, měří se metodikou, která jistě není dokonalá, ale je to ta nejlepší, kterou máme, takže ji vůbec nechci zpochybňovat. Ale Český rozhlas 1-Radiožurnál si v loňském roce nechal udělat podrobnější průzkum, ze kterého vyšlo, že nemalá skupina posluchačů, asi jedna třetina, je připravena tuto stanici v nejbližší době opustit, pokud neprojde razantními změnami. Já jsem se pokusila udělat takové změny, abychom tyto posluchače udrželi a zároveň neodradili ty spokojené, stabilní posluchače. A uznejte sám, že toto skloubit je strašně těžká práce. Takže jsem všechny touhy oslovit jakéhokoli posluchače zapudila a řekla jsem si: pokusím se postavit moderní zpravodajsko-publicistické rádio veřejné služby, které budu sama pokládat za kvalitní. A tuto svou představu pak jen budu konzultovat s co nejširším spektrem relevantních lidí, což jsou mí přímí podřízení a přímí nadřízení. A přesně to jsem udělala.
LN Takže jste si nestanovila žádnou cílovou skupinu posluchačů?
Opravdu ne. Stanovit si „cílovku“ a té se snažit vyhovět, to je přesně ten správný směr pro komerční rádia. Myslím, že u rádia veřejné služby ve zpravodajsko-publicistickém formátu nemůžete mluvit o „cílovkách“. To rádio by mělo být perspektivně pro všechny lidi v této zemi, které zajímá zpravodajství a publicistika, a to není omezené věkem. Takže se musíte jenom snažit dělat kvalitní zpravodajství a publicistiku a všechno to, co k tomu patří - kvalitní muziku, kvalitní mix, kvalitní zvukový obal a tak dále.
LN Dobře, když ne „cílovka“, jakou má to rádio plnit funkci? Má to být vysílání, kterému posluchač bude věnovat celou svou pozornost, nebo to má být vysílání, při kterém lze taky třeba vařit?
Ale to je zcela na tom posluchači, jak s tím rádiem naloží. Já jenom vím, co by mělo být podle mého názoru naším úkolem.
LN Jak dlouho vydrží dnes průměrný člověk poslouchat rádio jako primární činnost?
To je uvedeno v poslední knize průzkumu Radioprojektu, kterou vám doporučuju k prostudování. Já jsem ji v době, kdy jsem byla na Frekvenci 1, uměla nazpaměť a jsem ráda, že od chvíle, kdy jsem nastoupila do rádia veřejné služby, už tohle sledovat nemusím, protože to by nás odvádělo od touhy dělat 24 hodin denně kvalitu.
LN Nicméně tendence ke kouskování informací na co nejkratší segmenty je 
patrná všude.
Je to možné. Ale k tvorbě nového Radiožurnálu jsem přistupovala s cílem zachovat drtivou většinu délek zpravodajských relací, některé dokonce prodloužit, a přidat zpravodajství v průběhu každé hodiny, tedy možnost vstoupit s čerstvou zprávou do vysílání bez ohledu na to, jak tematicky zaměřený blok se právě vysílá. Takže všechny zpravodajské relace od pondělí do pátku v čase 05 až 18 mají stejnou délku, jako měly loni, s výjimkou jediné, v 16 hodin, kterou jsem zkrátila ze sedmi na pět minut, a k tomu jsem polední Ozvěny dne prodloužila o deset minut a všechny zprávy, které běží od pondělí do pátku ve 13.30, 14.30, 15.30, 16.30 a 17.30 prodloužila z jedné minuty na dvě minuty. Takže zpravodajství jsem posílila. Dále jsem přidala pět hodinových bloků publicistiky týdně, jeden nový věnovaný integrovanému záchrannému systému, druhý věnovaný školství a zdravotnictví, třetí věnovaný architektuře, designu a stavebnictví, čtvrtý duchovní sféře, pátý - dva zápisníky zahraničních zpravodajů, o hodinu déle zahraničí. Takže teď fakta: pět hodin publicistických pořadů navíc plus nějakých 14 minut, když to sečtu, zpravodajství, plus nekonečné množství aktuálních vstupů v hodině rovná se petice proti komercionalizaci rádia veřejné služby. Pak se mně nedivte, že to nemohu brát vážně. Ti, kteří mají rozum, si nejdříve to rádio poslechnou, a pak jdou podepisovat petice. Tečka.
LN Lidi by samozřejmě měli mít rozum, ale přece dobře víte, jakou roli hrajou v dnešní komunikaci značky. Když přivedete lidi ze sféry komerčních rádií, například Halinu Pawlowskou, to je určitý brand. Když se normální redaktor splete a vysloví jméno polského premiéra „Task“ místo Tusk, tak se toho moc neděje. Když to udělá Lucie Výborná, kterou jste si přivedla z komerčního rádia, tak to někteří lidé vnímají jinak.
Zase zpět k faktům. Lucii Výbornou jsem přivedla z Českého rozhlasu 2-Praha. Čili ta chyba s Donaldem Tuskem - která se neměla stát, byla to hrubá chyba a věřím, že už se nikdy nebude opakovat -se stala moderátorce, která již dva roky dělá v médiu veřejné služby. Na její obranu chci říct, že když jede moderátorka do práce a cestou si přečte ve všech novinách, jaké petice se proti jejímu rádiu sepisují, že jí to na klidu nepřidá. Říkáte, „když si přivedete lidi“ -drtivá většina lidí, kteří tu pracovali, tu pracují dál. Já jsem oslovila vybrané jednotlivce, aby posílili tým, který tu byl. Podíváme-li se na konkrétní jména moderátorů, tak zjistíme, že z celého týmu jsou dva, které jsem oslovila z komerční sféry. Jsem přesvědčená, že se naučí poskytovat ještě vyšší kvalitu, než poskytují dnes. Pokud jde o Halinu Pawlowskou, která pro nás píše o knihách, povím vám fakta. V loňském roce Radiožurnál vysílal jednou týdně pětiminutový pořad s názvem Knihovnička Jany Klusákové. Když jsem se Jany Klusákové zeptala, na bázi čeho tu knihovničku vytvářela, tak mi řekla: No prostě vydavatelé mně posílali nové knížky a já jsem o nich psala. Poděkovala jsem jí a položila jsem si otázku, zda je tu rádio veřejné služby od toho, aby prostřednictvím jedné redaktorky psalo o knížkách, které dostane od nakladatelů. A odpověděla jsem si, že ne. Myslím, že o knihách by se za prvé mělo mluvit víc než pět minut týdně, za druhé by o knihách mělo psát víc lidí než jedna redaktorka a za třetí by nikdy nemělo rádio veřejné služby tvořit na bázi objednávky od jakéhokoli nakladatele. A začala jsem přemýšlet, kteří lidé a jakým způsobem by pro nás mohli navíc vedle paní Klusákové o knihách psát. A přemýšlela jsem o lidech, o kterých vím, že hodně čtou, a napadli mě, s mou asi relativně úzkou znalostí, dva lidi - Michal Horáček a Halina 
Pawlowská. Michal Horáček mi vzkázal, že to bude dělat rád, ale že bohužel odjíždí do zahraničí. Halina Pawlowská mně nadšeně řekla, že léta chtěla psát o knihách, že její televizní pořad s názvem Banánové rybičky měl být původně o knihách, proto se také jmenuje Banánové rybičky, ale že vedení České televize si to pak rozmyslelo, protože knížky nejsou dostatečně „sexy“, a udělalo z pořadu tu show, kterou známe. Poté se mi sama přihlásila spisovatelka Irena Fuchsová. Zjistila jsem, že je to podle mého názoru nejen velmi dobrá spisovatelka, ale že navíc má ambice ve svých knihách zvedat témata, která jsou mi blízká a o kterých si myslím, že by se jim veřejnoprávní médium také mělo věnovat, a to je genderová problematika. Tak vznikla v první etapě kombinace těchto dvou žen, které mají své knihovničky ne v jednom stálém pětiminutovém ghettu, ale v průběhu týdne v různé časy proto, že bych ráda posluchačům ukázala, že knihy jsou integrální součástí našich životů. Zkusme nezařazovat lidi do škatulek a místo toho přemýšlet o tom, v čem jsou dobří - dost dobří na to, aby to řekli v rádiu veřejné služby zpravodajsko-publicistického formátu. Řekla jsem Halině Pawlowské: Pište o knihách, které vás zaujaly, a nedělejte si starosti s tónem ani se značkou, jaká jde za vámi. Protože v podtextu všeho toho, co říkáte ke knihám, je to, že kdo nečte knihy, je blbec. A to je sdělení, které je hodné veřejnoprávního rádia.
LN Když máte svůj projekt popsat, často používáte slovo moderní. Můžete to vysvětlit konkrétně?
Vzor moderního rádia veřejné služby jsou třeba všechny stanice britské BBC...
LN Ty čtenáři neznají. Popište názorně, v čem to spočívá.
Za prvé, žádné z veřejnoprávních moderních rádií nesmí žít ve svém uzavřeném ghettu, ale musí vnímat, čím žijí lidé té země. To znamená, že se nebudeme pitvat ve věcech, které nejsou pro lidi zásadní a nežijí jimi, jenom proto, že si řekneme, že je to veřejnoprávní. Ta škatulka u moderního rádia neplatí. Za druhé, médium veřejné služby nerovná se povinně nuda. Když začnete předkládat lidem cokoli přátelštější formou, neznamená to přece, že přestáváte být veřejnoprávní. Chtěla bych ukázat, že lze podávat informace nenudnou formou, což neznamená komerční. A konečně za třetí, moderní rádio, komerční i veřejnoprávní, nepracuje jen s mluveným slovem. Modernost pro mě znamená snažit se z rádia udělat integrální celek kvalitního mluveného slova, kvalitní hudby a, řekněme, obnoveného zvukového obalu.
LN Má jít takové rádio do čehokoli, jen proto, že to lidi zajímá?
Ne. Na to tady mám celý tým editorů, kteří musí umět rozlišit, jestli toto je zajímavé a zároveň možné vysílat na rádiu veřejné služby. Příklad: strhla se tady velká diskuse o tom, jestli je dobře, že jsme v odpoledním proudu informovali o tom, že se Karel Gott oženil. Troufám si tvrdit, že stanice BBC 2 by o tom, že se oženil nejznámější zpěvák země, informovala. Vadí, když takovou informaci řeknete v rámci moderovaného odpoledne slova a hudby? Já myslím, že ne. A jestli vy myslíte, že ano, tak to je věc názorů, ale nelze odlišit, který je správný a který je špatný.
LN Má dnešní člověk nárok na to, aby byl neustále baven, aby se ani na okamžik proboha nenudil?
To se mě ptáte na něco, co není mým úkolem vymyslet, to ať si každý dělá, jak chce.
LN Ale trochu to souvisí s vaším imperativem, že rádio musí být modernější...
Nemusí být. Já říkám, jaké rádio tvořím. Já bych chtěla, aby Radiožurnál jako nejsilnější stanice Českého rozhlasu byl moderní, a toto je moje představa o modernosti. Někdo si může myslet opak a ve chvíli, kdy se generální ředitel Českého rozhlasu rozhodne, že chce v čele Radiožurnálu někoho s jinou představou, tak si ho bezpochyby najme a je to úplně v pořádku.
LN Je ale docela tenká hranice mezi moderností a mezi tím, čemu signatáři petice říkají například žoviálnost či rozjuchanost.
Bezpochyby. Tam je velmi tenká hranice, a proto je práce pro rádio veřejné služby tak obtížná. My tu hranici neustále hledáme.
LN Nechala jste zredukovat playlist, tedy seznam písní, které se na Radiožurnálu hrají. V čem je to přínosné? Já jako laik to vnímám jako ochuzení. Prý jste také dělali nějaké poslechové testy?
Stavba hudby každé stanice je střežené interní know-how a o tom bych opravdu nerada mluvila.
