V rámci novelizace autorského zákona nyní navrhujete i to, aby podnikatelé platili stejně jako soukromé domácnosti už jen za jeden rozhlasový či televizní přijímač, ne za všechny, které mají. Kdo byl původcem tohoto konstruktu?
Neumím vám říct konkrétní jméno. Vzniklo to z diskuse, nezdálo se nám optimální řešení, které přijala sněmovna, to jest že přiznala nárok na autorské poplatky i za vysílání na hotelu, nicméně zastropovala je v prvním kroku na úroveň koncesionářských poplatků a posléze dokonce na polovinu. nedá se přímo říct, že by to bylo v přímém rozporu s nějakou směrnicí, ale je to nestandardní řešení. Uvažovali jsme proto, zda tento strop neodstranit.
Na druhou stranu se ozvaly hlasy, které se zastávaly podnikatelů, že se tím otevře neomezená možnost dalších výdajů pro ně, které v tom řetězci skončí u spotřebitelů, a vznikla myšlenka, že bychom jim mohli ulevit na straně koncesionářských poplatků, protože to už je legislativa, která nepodléhá evropským směrnicím, tam Česká republika může postupovat samostatně. A když jsme se o tom bavili, zjistili jsme, že definice koncesionáře je v příslušných zákonech velice bezbřehá a do značné míry nelogická, jakoby vedena myšlenkou zkasírujme nejvíce co se dá.
Podnikatelé, kteří provozují autodopravu nebo hotely či restaurace jsou skutečně zatíženi poplatkem za každý přijímač, zatímco soukromé osoby platí jeden za domácnost. Mohli bychom tedy kompenzovat tuto zátěž a najít definici podobné té u domácností. Začalo to na úrovni jednoho IČO, tedy firmy jako celku, ale jsou firmy, které mají velké množství provozoven, proto jako u domácností elektroměrem, definovali jsme koncesionáře u firem počtem provozoven.
Chcete, aby podnikatelé hradili poplatek už jen za jeden svůj televizor či rádio, ne za všechny jako dosud. ČT a ČRo tvrdí, že jen příští rok by tím přišly o půl miliardy. Počítali jste to také?
Vyšla nám mnohem menší čísla. Jestliže u rozhlasu to bylo 250 milionů korun a u ČT 290 milionů, je to samozřejmě zásah do jejich rozpočtů, ale na druhou stranu důkaz, že zde nesmyslně zatěžujeme podnikatelský sektor velkými částkami.
Senátní mediální komise si byla vědoma, že změna ze dne na den by bylo neseriózní, navrhli jsme proto odklad účinnosti na začátek příštího roku s tím, že by se do konce roku ještě na konečných detailech pracovalo.
Myslíte třeba návrh lidoveckého senátora Adolfa Jílka zvýšit rozhlasový poplatek ze 45 na 52 korun?
Ukázalo se, že počet rádií u autodopravců je mnohem vyšší než počet televizí u firem. Dopad na rozpočet České televize, který je zhruba šestimiliardový, by tak byl relativně mnohem menší než u Českého rozhlasu, který má dvě miliardy. Zvýšením rozhlasového poplatku se to mělo kompenzovat.
To ale nakonec neprošlo.
V každém případě to bylo užitečné cvičení, protože jsme si sáhli na některá zajímavá fakta. Samozřejmě kdyby se snižovaly příjmy z poplatků, je zároveň nutné revidovat rozsah veřejné služby. Zřejmě by musela být nějak redukována. Rozumím, že rozhlas rekonstruuje své sídlo a peníze potřebuje, ale vše by se dalo do konce roku doladit. Nicméně jsem skeptik, myslím, že sněmovna naše řešení nepřijme.
Jak byste to chtěl „doladit“?
Tato vzrušená legislativní epizoda ukázala několik věcí. Jednak že rozsah prostředků, které čerpáme od podnikatelů, je značný. Zadruhé, že financování médií veřejné služby není dostatečně stabilní. Jsou početné skupiny zákonodárců, kteří se domnívají, že peněz tam jde mnoho a kontrola nad plněním úkolů veřejné služby je chabá. Kladu si pak otázku, zda zejména vpřípadě ČT je veřejná služba definována dostatečně přesně, jestli veřejná kontrola prostřednictvím rad postihuje to hlavní, to jest kvalitu askutečný smysl veřejné služby.
Jak si odpovídáte?
Že ne. Rada do programu zasahovat nemůže, hodnotí finance a de facto je to neefektivní. ČT nevyužívá svého času a prostoru stoprocentně k poskytování veřejné služby a produkuje formáty, které by obstály na komerčních stanicích aje zbytečné, aby si je lidé platili.
Veliký otazník mám nad kanálem ČT4 Sport, to z hlediska veřejné služby není nezbytnost. Vede mě to k hluboké revizi toho, jak by měla veřejná služba vypadat, a v zásadě se rodí představa – nejenom v mé hlavě, ale dokonce i v odborných kruzích, jako je Filmový a televizní svaz (FITES), Asociace režisérů a scénáristů (ARAS) a podobně – že by se veřejná služba lépe popsala, reálně zadala a ve výběrovém řízení by se vybrali formáty a dodavatelé obsahu, kteří by nejlépe naplňovali cíl. ČT nebo multiplex veřejné služby by byl vlastně pracovištěm, které by z těchto programů dramaturgicky sestavovalo celodenní tok a staralo by se o jeho vysílání. Zpravodajství a publicistika se takto dělat nedají, zůstaly by jako dosud.
Řekl bych, že přeskočila jiskra a ukázalo se, že nespokojenost se současným stavem doutnala na mnoha místech. Tato epizodka asi skončí, ale co způsobila, za to jsem rád.
Dovolil bych si oponovat v případě ČT4 Sport – ten slouží veřejnosti určitou fundovaností a úrovní moderátorů, která je obecně vyšší, než na komerčních stanicích, a také důrazem na menšinové sporty, ne jen na ty rentabilní pro komerční sektor.
Tomu rozumím, i já jsem o tom uvažoval tak, že kdyby měla mít ČT sportovní kanál, měla by se zabývat tím, co nikdo na komerční bázi nenabízí. Ale obraťte tu úvahu, když tu budou dva tři sportovní kanály, je jasné, že si náplň budou muset i hledat a čtyřiadvacet hodin nenaplníte jen hokejem, fotbalem a automobilismem. I sporty, na nichž má veřejnost větší zájem než nulový, se tam postupně dostanou taky.
Stálo za to touto „epizodkou“ odstartovat debatu stylem, že náhle vezmete televizi a rozhlasu podstatnou část jejich peněz?
Nebyl rozhodně záměr udělat to šokujícím způsobem. I kdyby to bylo schváleno, do konce roku to lze korigovat. Zastával bych se korekce na straně Českého rozhlasu. Tam nevidím plýtvání časem, rozhlas dostal ze zákona povinnost obstarat regionální stanice, celoplošné, myslím, mají vyprofilovaný veřejnoprávní charakter. U ČT bych se nad tím zamyslel.
Konzultovali jste vůbec tyto plány s vedením dotčených médií? Obě tvrdí, že ne, televize by kvůli tomu musela měnit pětiletý plán, navíc poukazuje, že s určitou logikou se poplatky nedávno natřikrát zvedaly výměnou za reklamu a teď by se zase snížily.
Zvyšování poplatků vycházelo z toho, že se bude na ČT ultumovat reklama a její objem byl kolem miliardy. Tady se bavíme o necelých třech stech milionů. Není to stejná částka, takto to proti sobě položit je věcně správně, ale kvantitativně ne. Ne, s managementy jsme to nekonzultovali, ale pokud by to vstoupilo v platnost, bylo by nutné se bavit o tom, jak by se adaptovali.
Myslíte, že by to Česká televize zvládla jen efektivnějším využitím peněz?
Je to otázka náplně. Zákon stanovuje ČT čtyři kanály, nestanovuje ale, jaké by měly být.
Je tak výrazná revize, o níž mluvíte, v základní linii mediální politiky ODS či koaliční vlády?
Ne, zásadně to nelze brát jako koaliční či stranickou politiku. Obecně řečeno, ODS není příznivcem velkých daní, a poplatek je jakousi mediální daní. S tím by problém u ODS nebyl, ale s tímto řešením konkrétně pan Pleva nesouhlasí, protože je proti odstranění horní hranice autorských poplatků, což Senát navrhuje. Neříkám, že je to jediný důvod, ale je dost silný, aby tuto myšlenku nepodporoval. Snižování příjmů by v principu myslím nevadilo, ale chce to zevrubnější diskusi.
Ono jako by bylo automaticky definováno, že domy, které má Česká televize a rozhlas, produkují samy od sebe, ze své podstaty veřejnoprávní produkty. To tak přece není, obsah je nebo není veřejnoprávní a může vznikat kdekoli. Monopol na službu se neosvědčuje. Všimněte si, že na komerčních stanicích vznikaly takové formáty jako investigativní reportáže nebo kritické aktuální magazíny dříve než v ČT.
Jde o to, aby se definovala hranice. Komerční stanice ať si dělají, co chtějí, ty budou sledovat diváckou atraktivitu, ale ČT se některé pořady, třeba s paní Bubílkovou či paní Jílkovou, vysloveně nepovedly a jako by se vezly na vlně estrádních politicko-zábavných programů. Pomohla by dobrá definice předem, kontrola a schválení formátu širokou radou, sestavenou z profesních kruhů a institucí. Ne tak obecně, jak je to v zákoně nyní.
Pokud jste myslel pořady Na vlastní oči či Občanské judo, taková investigativa či spotřebitelský servis by – možná jen s drobnými odlišnostmi formálními - slušel i veřejnoprávnímu médiu. Ale komerční sféra je vysílá, protože se jí rentují. Ne jako desítky dalších veřejnoprávních pořadů na České televizi, které by se třeba Nově nevyplatily. Navíc širší poradní orgán by popřel dosavadní autonomii vedení České televize. Tak to má být?
Položme si otázku, zda má být úzký management, který bude za celý národ rozhodovat, co je a co není veřejnoprávní, přičemž národ je odsouzen to financovat, aniž by mohl rozhodovat co.
Nově by tvůrčí činnost byla outsourcována, byla by dostupná jakékoli soukromé produkční skupině či komerční televizi, klidně. Skladba pořadů by byla věcí dramaturgů s tím, že obsah by byl předem stanoven. Zrodilo by to větší soutěž, dalo by to rovnější šance tvůrcům a ve výsledku by na tom vydělal divák. Dostával by lepší obsah. A myslím, že i levněji.
Navrhujete i změnit způsob, jakým se rady České televize a Českého rozhlasu konstruují.
Je to inspirováno německým modelem, samozřejmě jen velmi drobně, jejich systém je preciznější. V Německu mají v zákoně taxativně stanovený okruh institucí, které nominují do rady své zástupce. My máme opačný extrém, svého kandidáta do rady může navrhnout svaz zahrádkářů, někoho nominoval pěvecký sbor. To mně přijde absurdní.
Absurdní? Vždyť ještě před pár lety toto opatření politici prezentovali jako demokratizaci veřejnoprávních rad.
Tím, že se do hry vzaly externí instituce a volba nebyla čistě věcí sněmovny, se to otevřelo, ale účel to nesplnilo, to si řekněme rovnou.
Bylo to pokrytečtější.
Tak. Poctivější by bylo, kdyby to dělaly politické strany a nesly za to přímou odpovědnost. Ale dobrá. Jestliže bychom měli v zákoně definovány okruhy zájmu veřejné služby, proč nepožádat, aby nominaci do rad obstarávaly konkrétní instituce, jež se těmito okruhy zabývají – církevní, kulturní, společenské.
Všem takovým dnes zákon dovoluje, aby samy od sebe nominovaly kandidáty do rad, vítěze pak volí jen dolní komora parlementu, poslanecká sněmovna. Změna má být v tom, že - cituji z návrhu - "poslanecká sněmovna vyzve právnické osoby představující významné kulturní, regionální, zaměstnavatelské, vědecké, sociální, profesní a ekologické zájmy a Senát právnické osoby představující významné kulturní, odborové, národnostní, vzdělávací a náboženské zájmy." Proč jste přímo nevyjmenovali konkrétní organizace, jako v Německu?
Nechtěli jsme to úplně svázat. V pozadí návrhu se také neustále musíte zamýšlet nad tím, co je přijatelné, jak moc je to revoluční. Nicméně myslím, že to může zůstat, jak to je. Pro každou komoru jsou nadefinovány trochu jiné instituce, takové, jaké jsou ji bližší. Máme představu, že obě komory si ty instituce zvolí, zvolí si jich třikrát větší počet, než kolik kandidátů má být zvoleno, a pak z nominací se bude volit. Přičemž tam dáváme podmínku, aby organizace existovaly určitý čas, tuším tři roky. Tím chceme eliminovat zakládání občanských sdružení za účelem nominace kandidáta.
Přesto všechno bude moci ta které komora v konkrétní dobu podle svých momentálních preferencí uplatnit takový výběr institucí, aby zvolila radu podle politického klíče.
Tomu se nelze vyhnout. Dokud bude ve výběru radních hrát roli parlament, nelze to eliminovat. Zmiňovali jsme se o německém modelu, ten úplně vynechává politickou sféru a politika se uplatnila v definici institucí, které mají právo nominovat. A ty už nominují bez vlivu politických stran. To je lepší, ale zdá se mi, že na to nejsme zralí.
Ona širší rada složená z nominantů společenských organizací, která by zadávala veřejnou službu, je podle vás vzdálenějším cílem, v bližší době chcete alespoň změnit volbu rad a zvýšit počet radních Českého rozhlasu z devíti na patnáct a ČTK ze sedmi na devět.
Usoudili jsme, že není žádný objektivní důvod, proč by Český rozhlas měl mít menší radu než Česká televize. Rozhlas má víc programů než Česká televize, srovnatelný počet zaměstnanců, je to také důležité veřejnoprávní médium. Českou tiskovou kancelář jsme pojednávali hodně minimalisticky, myslím, že by se měla zprivatizovat. Nevidím žádný důvod, proč by stát provozoval tiskovou agenturu, to mně zavání starými pořádky. Nemyslím, že funguje špatně. Funguje dobře, ale nedává žádný smysl, proč by to měl mít stát.
Proč jste raději nenavrhli místo rozšíření rozhlasové rady snížit počet členů té televizní na devět?
Neberu to tak, že je to hotová věc. Pokud to Senát schválí v aktuální podobě, sněmovna s tím bude zacházet s jakoukoli jinou předlohou. Třeba nám to seškrtá, vymění čísla, nebo to postaví na jiném konceptu, je to otevřený materiál, téma do diskuse.
Poslední věc je princip odvolávání radních, která je možná ještě palčivější než jejich volba.
Zjednodušili jsme to a tím jsme posílili nezávislost rady. Když obě komory neschálí zprávu, odovlává se celá rada. Když tak učiní jen jedna, neděje se nic. Tím, že by se obě komory musely shodnout na odmítnutí zpráv, myslím, že to posílí postavení rad. Komory parlamentu budou vždy odlišné, jiného složení. To je vlastně i motiv, proč do toho horní komoru chceme zapojit.
