Vždycky jsem si říkal, že až bude chvilka času, proberu to, protřídím, stejně jako poštu ve své přihrádce.
Jenže zatímco diváckých nářků a volání o pomoc přibývalo, jak se doba vyhrocovala a běžný občan nacházel stále méně zastání tam, kde jsou za to úředníci placeni, náš pořad postupně odumíral zvenčí i zevnitř, takže emaily i dopisy se vršily nepřečtené, místo aby ubývaly.
Až když jsem si čistil stůl při svém odchodu z Novy, našel jsem vzkaz od nějaké anonymní vědmy. Psala, ať si z toho nic nedělám. Prý jsou mi podle numerologie předurčeny tzv. devítkové roky jako „končící“ a ty další, nulové, jako roky nových začátků. Takže proti osudu prý stejně nic nenadělám.
Od chvíle, kdy jsem se před léty toulal s báglem na zádech Ásií a strávil nějaký čas i v buddhistickém klášteře, osud nepodceňuji. Zvlášť se mi líbí pojetí indické aktivní fatality. „Západ si myslí, že se osudu odevzdáváme pasivně,“ vysvětlovali mi tam. „Ale padá-li na tebe z druhého patra květináč, musíš zkusit uhnout a zjistit, je-li ti to souzeno. Není-li ti to souzeno, většinou se ani nedozvíš, že květináč už letí.“
I nyní jsem si uvědomil, jak překvapivě přesně se mi život opravdu roztřídil do dekád, kde rok s devítkou na konci určitou etapu uzavírá a rok s nulou zase novou začíná. A vůbec se to nedá ovlivnit ani odhadnout předem, přestože člověk inklinuje automaticky k tomu myslet si, že čím je starší, zkušenější a moudřejší, tím pevněji svírá otěže své vlastní budoucnosti v rukách.
Omyl! Můžete sebevíc plánovat, minimalizovat rizika všeho druhu a utěšovat se, že vás už nic nepřekvapí – stejně najednou ležíte na zádech, bezmocní jak brouk, kterého obrátili na krovky. Nepřiletělo to jako rána ze tmy od někoho, komu jste pořádně šlápli na nohu, jak člověk řadu let podvědomě čekal.
Ale není to o nic méně stresující, když vám lékař strká katetr tepnou ze zápěstí až do srdce a pak vám na obrazovce nad operačním stolem ukáže záběry, které rozhodnou o tom, budete-li si ještě moci dovolit v té další dekádě něco, nic - anebo skoro všechno.
Mockrát se mě ptali, čím se cítím nejvíc. Zda televizním reportérem (když mám za sebou zhruba 380 reportáží), spisovatelem (když jsem vydal pětadvacet knih), fejetonistou (když jsem napsal víc než 300 sloupků), scénáristou (když mi různé televize natočily několik původních hraných filmů včetně celého seriálu Expozitura) či muzikantem (když vystupuju pravidelně s kapelou a hraju své vlastní písně). Vždycky jsem odpovídal stejně, až už se z toho stala i pro mne fráze: „Jsem pozorovatelem života. Jen výsledky toho pozorování sděluji různou formou.“
Na tom operačním stole letos v lednu jsem si uvědomil, že to fráze není. Že i když mě momentálně zajímá, zda mé tlukoucí srdce mi před očima tepe dobře či špatně, v duchu opět (pokolikáté už!?) zároveň žasnu nad tím, jak překvapivý a úplně nový pohled na svět mi osud odhalil. Být zároveň pacientem – a reportérem svého srdce, tuhle roli jsem ještě věru nepoznal.
Z připravované knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která vyjde letos na podzim v nakladatelství Andrej Šťastný.
Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.
Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.
