V její ipodové generaci nikdo. Každý si vystačí se sluchátkem v uchu nebo s extází v těle někde na technu.
Proč se do naší generace tak zažrala hudba? Bylo to tím, že jsme strčili jako první kytaru do zásuvky a vytvořili ten zvláštní kvílivý zvuk, který rozrezonoval v našich mozkových hemisférách nějaké předtím spící zóny?
Anebo proto, že ty skvělé malé party o čtyřech, pěti členech odrážely i model života: jak odevzdat to nejlepší celku, ale zároveň zůstat viditelný a slyšitelný, neobětovat svou osobnost?
Každopádně výběr samců šel přes muziku a přes vlasy. Vlasatý tulák s kytarou přes rameno, stopující náklaďáky, to byl kýč – ale i klíč ke genetickému výběru. Bohužel často mylný: když se sémě uchytilo a vzklíčilo, najednou se ukázalo, že ten mladý, svobodný hrdina je svobodný až příliš. Že si raději stopne jiný náklaďák…
Byla to doba, kdy povídky chodily po zemi, jen je přepsat i se všemi živými postavami a metaforami. Mně se to bohužel podařilo až o dvacet let později v románu Tranzit Bangkok. Až tehdy jsem zpětnou slzou nostalgie uviděl, jak mnoho měla společného má cesta ke ztrátě panictví v nefalšované lesní školce s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN – a cesta státu k prvnímu orgasmu svobody. A jak stejného společného jmenovatele měla srpnová okupace pěti bratrskými armádami – a nevěra mé první dívky. Taky mi zahnula s vojákem…
Spousta lidí tvrdí, že vystřízlivěla z iluzí ráno 21. srpna.
Já tedy ne. Pobíhal jsem celý den s kamarády po Praze, lámanou azbukou marně vysvětloval mongoloidním vojákům, že se u nás nic špatného neděje a odpoledne, když tanky jely dolů po Vinohradské třídě, jsem se tlačil s davem v rohovém obchodu s nábytkem a doufal, že žádný z těch negramotů nevystřelí.
Bohužel vystřelil. Když se ta smršť přehnala, ležela na chodníku mrtvá dívka, překrytá státní vlajkou – a ve sloupu, o který jsem se celou dobu opíral, byl jiný sloupek dírek po střelách, jak to kdosi pokropil kulometem.
Mockrát jsem si na to vzpomněl, když mi bylo blbě a propadal jsem beznaději, že to, co dělám, už nemá tu sílu změnit život lidí k lepšímu. A vždycky jsem sám sebe přemluvil: To, že tě to tenkrát minulo o chlup, možná nebyla náhoda. Někdo tě nechal žít, abys mohl být užitečný. Tak nenaříkej – a buď!
Ale vystřízlivění to nebylo. To přišlo až o rok později. Už to nebyli Rusové, ale Češi v uniformách, kdo rozprášil výroční demonstrace, mlátil obušky a zatýkal. A kdo začal s čistkami.
Z připravované knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která vyjde letos na podzim v nakladatelství Andrej Šťastný.
Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.
Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.
