"Ten první byl neuvěřitelně vitální a kreativní intelektuál, motor televize s obrovským čichem na pořady i na lidi pro ty pořady – a ten druhý ostražitý, podezíravý, že každý s někým hraje proti někomu. Myslím Železného po roce 1999."
Dnes už to mohu přiznat: k málokomu jsem přistupoval s takovým odstupem a nedůvěrou, jako v roce 1993 k svému novému šéfovi Vladimíru Železnému. Znechucoval mě tím, jak všechny podvedl, když usiloval o licenci a místo slibovaného baletu teď vysílá Dallas. Slyšel jsem až z příliš mnoha dobře informovaných míst, kolik miliónů rozdělil přes prostředníky na úplatcích, aby licenci dostal, než aby mi to v podvědomí neutkvělo. A nebýt mého vstupního motivu do NOVY – že v té televizi pracovat nechci, že chci jen popsat, jak vzniká – asi bych tam ani nenastoupil.
Jenže najednou jsem naplno lítal v pořadu, který lidé hltali a který se ukazoval společensky užitečnější než cokoli předtím, co jsem dělal. Odejít nemělo smysl. Vzal jsem tedy NOVU jen jako nosič mé novinářské práce. Dokud mi poskytuje svobodu pracovat podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, nemám důvod ji opouštět. Byl jsem v ní, ale snažil jsem se s ní neztotožňovat.
Potřebuje víc NOVA mě – nebo já NOVU? To byla otázka, kterou jsem si za těch patnáct let kladl vždycky, když jsem zapochyboval, zda jsem z té televizní popularity nezblbnul, nebo zda nezačínám NOVĚ tolerovat něco, co by mě předtím donutilo k odchodu.
Stejný odstup jsem si udržoval k jejímu řediteli a mohl jsem tudíž poměrně střízlivě podléhat jeho intelektu a kouzlu. Dodnes si pamatuju některé jeho výroky slovo od slova a vytesal bych je pro ponaučení do omítky vedle vstupní recepce.
Třeba když si nás těsně před startem nové televize shromáždil na zámečku v Roztokách: "Za pár dní se někteří z vás stanou velmi rychle slavní. Nebude to tím, co na obrazovce říkáte, ale jak často se tam objevíte."
Nebo když o rok později prohlásil na nějakém výročním (nebo vánočním) shromáždění: "Už nejsme jen televize. Už jsme loď, která nalodí ženské otroky na telenovelu a dopraví je k výrobcům pracích prášků a kosmetiky – a mužské na fotbal a doveze je k výrobcům aut."
Půjčil jsem si tenhle jeho výrok jako motto k románu Loď s otroky, který jsem začal psát v roce 1997 a vydal v roce 2002. To už mi připadal víc cynický než vtipný, protože jsem cítil stále víc příznaků toho, že i my, zaměstnanci, veslujeme na té lodi jménem televize jako otroci a kdekdo se nás snaží zneužít.
Z připravované knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která vyjde letos na podzim v nakladatelství Andrej Šťastný.
Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.
Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.
