Často se stane, že ony osoby s prapodivnými identitami jako Žabák, Kery, Taylor, Ruprecht nebo Jackie občanským jménem ani neznáte, a přitom už víte, kterého z nich potkalo to, že jeho koni jiná kobyla překopla v ohradníku čelist, čímž si koník vysloužil přezdívku Ransdorf, čí životní partner život v brdských kopcích nevydržel a co všechno může nastat, když dva koňáci vyjedou na vandr jen s jedním jelením lojem, z nichž jeden ho používá na rty a druhý – na něco úplně jiného. Že se při tom všem s vámi ti dotyční často rozdělí o místo na spaní i o večeři a snídani pro vás I pro koně (za což necháte nějakou pozornost zase vy jim), to je takový malý bonus k putování.
Je to také svět neobyčejných nápadů, pramenících jednak z prosté lidské fantazie, jednak a dost často z nedostatku financí, protože u koní je jen málokdy dost peněz. A tak někdy narazíte na to, že zahradní gril, na němž si všichni dohromady děláte večer steaky, není koupený v Obi, ale vyrobený z podélně rozříznutého pivovarského štěněte (tedy – nerezového), které se přikutálelo bůhví odkud. Prakticky všechno, s čím se setkáte, má punc originality.
Svět trampingu, ježdění na vodu, chataření a chalupaření se už někdy od 70. let minulého století stal prostředím někdy označovaným jako "svět vnitřní emigrace" – lidé mu propadli, protože tak měli pocit, že alespoň někde je nikdo nehlídá, že existuje prostor, kde zůstávají svými pány a kde jsou mezi svými. Že je to svět, kam můžeme jen "my" a kam se za námi nedostanou "oni". Přátelství vzniklá při trampu nebo na vodě bývala často dlouhodobá, byť se společná setkávání omezovala jen na těch pár dní společného putování.
Taky dneska platí, že trávíte-li čas právě v tomhle prostředí, máte pocit, že alespoň na chvíli zavíráte dveře za každodenní rutinou, že je to svět sám pro sebe. Že si v něm všechna pravidla určujete jen vy, vaši přátelé, a ne někdo jiný.
Proto bych se asi cítil trochu divně, zvát tyhle kamarády na pečení steaků s tím, že to financuje nějaká firma, takže se tentokrát nebude péct v rozříznutém štěněti (tom nerezovém), ale na grilu, který firma dodá, jen nad ním budeme mít ceduli s její značkou. Málo platné, říkal jsem si, reklama a její finty jsou v tomhle prostředí spíš "oni", a ne "my". Stačíme si sami, značky k tomu nepotřebujeme.
Na druhou stranu: ještě jsem úvahu na tohle téma ani neukončil, když mi zavolala jedna blízká duše, jestli nemůže použít moje jméno, telefonní číslo a adresu, protože můj (a ne její) mobilní operátor právě vypsal nějaké volné lístky na koncert Richarda Müllera a ona je na rozdíl ode mě jeho fanda. Co myslíte, že jsem asi tak odpověděl? "Jasně, vůbec neváhej."