Jedním z argumentů senátorů za ODS pro vrácení návrhu nového zákona bylo i to, že se jim nelíbí rozšíření kontrolních a regulačních kompetencí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Můžete to komentovat?
Je třeba zdůraznit, že zmiňovaný návrh zákona je transpozicí Směrnice Evropského Parlamentu o audiovizuálních mediálních službách. Jako takový představuje regulační rámec, který má být minimálním harmonizujícím předpisem pro oblast vnitřního trhu EU a samotná transpozice musí tento rámec udržet. V celé Evropě, tedy nejen v Česku, je regulace lineárního a nelineárního vysílání také svěřena obdobným regulátorům, jako je v Česku RRTV. Z tohoto pohledu skutečně nejsme výjimkou.
Pro činnost rady jsou zároveň přímo účinné i další evropské předpisy na ochranu spotřebitele, úzce provázané s touto směrnicí. Jeví se proto jako účelné, aby rada tyto kompetence skutečně měla.
Nad tuto otázku lze ještě dodat, že transpozice "audiovizuální směrnice" probíhá již po termínu. Takže další oddalování přijetí návrhu zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání se tak jeví jako minimálně nešťastné vzhledem k možným postihům ze strany EU kvůli pozdnímu transponování do českého právního řádu.
Od chvíle, co se návrh tohoto zákona objevil, se hodně diskutuje o tom, jakým způsobem RRTV bude monitorovat a regulovat internet. Koncem loňského roku žádali poslanci na tento monitoring pro radu o tři miliony ze státního rozpočtu. Tento návrh neprošel. Jakým způsobem by podle vás monitoring internetu probíhal? Máte konkrétní scénáře, jak jej provádět?
Především nejde o regulování internetu jako celku, nýbrž pouze jeho malého výseku, audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, definovaných několika podmínkami. Musí být podobné televiznímu vysílání, být určeny široké veřejnosti, mít jasnou redakční odpovědnost a podobně. Regulace tohoto výseku má jen narovnat pravidla hospodářské soutěže v oblasti televizního nebo obdobného vysílání.
Pokud se týká žádosti o navýšení rozpočtu rady o tři miliony, nešlo primárně o zdroje na monitorování internetu. O tuto částku byl ve skutečnosti radě snížen rozpočet předchozího roku v rámci plošných škrtů v rozpočtech státních úřadů. Monitoring internetu je otázkou jinou. Vedle povinnosti poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání uchovávat třicet dní záznam poskytované služby je možné využít i zkušenosti s monitoringem televizních vysílání, tedy provádět monitorování na bázi vzorkování, respektive screeningu.
V zákoně se hovoří i o možnosti spolupráce s případnou samoregulační institucí – vidíte ji jako reálnou, probíhají v tomto směru nějaká jednání?
Taková spolupráce se jeví jako vysoce pravděpodobná, samozřejmě v případě, že bude návrh zákona přijat v obdobné podobě, jak vypadá nyní. Jedním z možných samoregulátorů, se kterým rada již předběžně jedná, je například Sdružení pro internetovou reklamu (SPIR). Zrovna minulý týden proběhlo s tímto sdružením jednání, ze kterého mám, doufám nejen já, dobrý pocit.
Máte nějakou vlastní představu o tom, jak by případná spolupráce probíhala? Co by rada chtěla zachovat ve své kompetenci, co by byla ochotna svěřit samoregulátorovi?
Samoregulace není v České republice zatím příliš obvyklá a nastavit ji tak, aby se tento model skutečně etabloval, bude zřejmě nějakou dobu trvat. V Evropě jde o obvyklejší jev. Je ovšem třeba zdůraznit, že samoregulace představuje zejména dobrovolné etické jednání společensky odpovědných společností, které ve vztahu ke státnímu regulačnímu orgánu plní funkci doplňkovou, nikoli však zástupnou. Samoregulátor nemá a nemůže mít zákonné oprávnění k sankcionování správních deliktů. Jiná otázka je samozřejmě případná budoucí koregulace. O tu však nyní nejde. Na dobrém fungování respektovaného samoregulátora musí mít každý "chytrý" stát zájem.
Jak se RRTV staví k otázce internetu nyní, v době platnosti stávající legislativy? Můžete uvést, do jaké míry v současnosti regulujete internetové vysílání a co by se proti současné praxi změnilo po přijetí nového zákona?
Vedle již výše zmíněné výhrady, že nejde o regulaci internetu jako celku, ale pouze audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, je třeba zdůraznit, že rada jako státní úřad v tuto chvíli nemá žádné zákonné kompetence k regulování takových služeb. A pokud má nějaké povinnosti vzhledem k evropské právní úpravě, nemá až do přijetí návrhu zákona k této regulaci žádné nástroje.
Další diskutovanou otázkou je takzvaný product placement. Platí stále deklarovaný postoj rady, že tento způsob reklamy je u nás zakázán, dokud jej zákon výslovně neschválí, protože ani evropská směrnice jej automaticky nepovoluje, ale pouze určuje podmínky, za nichž může být připuštěn?
Otázka product placementu se dotýká televizního vysílání, jde o jedno z ustanovení, jehož transponování probíhá podle takzvané metody opční harmonizace. To do důsledků znamená, že členský stát EU nejprve určí, zda product placement zakáže, či v omezené míře povolí, a teprve po jeho povolení jsou nastavena pravidla pro jeho užívání. Povolení nebo zakázání tohoto institutu je tak na vnitrostátním zákonodárci. V současné chvíli tak český právní řád takzvané umístění výrobku vůbec nezná.
Řešíte nějaké konkrétní případy, kdy by se product placement objevil (kauzu Ordinace v růžové zahradě, která vznikla ještě před loňským 19. prosincem, nepočítám)?
V souvislosti s tímto institutem obdobné kauzy neřešíme, provozovatelé televizního vysílání přistupují k této otázce poměrně citlivě. Proto pokud mluvíme o jednotlivých kauzách v řešení, jde spíš o možnost skryté (redakční) reklamy ve vysílání, nikoli o pokusy předčasně začít využívat institut product placementu ve vysílání.