Jiří Hošek, který byl více než čtyři roky zpravodajem Českého rozhlasu v Německu, obojí bezpochyby má. Jeho nedávno vyšlá kniha s názvem Německo v přímém přenosu (Brána, 2011), ve které zúročil svůj profesní pobyt, je proto poctivým novinářským dílem.
ČTĚTE TAKÉ RECENZI ROMÁNU SNADNÝ PRACHY |
A to se všemi klady, ale i zápory, které k tomu patří. Hošek si vytknul nesnadný úkol. Napsat knihu o zemi, o které si mnozí Češi myslí, že ji znají. Byť i jak i sám autor připomíná, opak je někdy pravdou.
V Německu lze stále nalézt řadu "neprobádaných ploch". I současní Němci se stále pokouší zjistit, proč se jejich předci upsali takovému ďáblu, jakým byl nacismus.
Vždyť Německo je tradičně velmi kulturní zemí. A aniž by bylo možné obě věci srovnávat, tak se dnes zase mnozí diví, proč právě Němci jsou tolik ekologičtí a proč tolik milují bio. K všeobecně mylným a zjednodušeným představám pak patří ta, že v bohatém Německu nejsou skutečně chudí lidé.
Hošek se právě s podobnými otázkami pokusil ve své knize popasovat. Zvolil k tomu tu nejjednodušší metodu. Jako novinář se totiž musel zaobírat často různými tématy, do knihy si proto prostě vybral některá z nich. Většinou se jedná o ty nejzákladnější věci, na které každý reportér v souvislosti s Německem narazí: současná politická scéna, osobnost kancléřky Angely Merkelové, vztah nových a starých spolkových zemí, soužití Němců s muslimskými přistěhovalci a v neposlední řadě právě i vztah Němců k minulosti či jejich nynější ekologické nadšení.
Jinak řečeno, Jiří Hošek pomocí jednotlivých kapitol provede čtenáře klíčovými body, které jsou podle jeho výběru důležité k orientaci v současném Německu. Kniha (logicky) nemá poznámkový aparát a Hoškovou aspirací je i neznalému čtenáři vše trpělivě a podrobně osvětlit, a to po svém. Asi největší klad jeho knihy je tedy v tom, že nic nepředstírá. Autor třeba nezapře, že má rád sport, a proto speciální kapitolu věnuje třeba fenoménu fotbalu. Nečiní tak ale krátkozrace, nýbrž vysvětluje třeba to, jakou roli mistrovství ve fotbale v roce 2006 hrálo z hlediska budování moderního německého vlastenectví.
Pochopitelně se dostane i k nastínění ještě složitějších a abstraktnějších problémům jako je třeba to, jak dlouhodobou perspektivu má nynější středová orientace kancléřčiny křesťanské CDU.
V takové chvíli by si nejeden náročnější čtenář přál, aby podobným důležitým úvahám byl věnován ještě větší prostor. To však lze brát pouze jako menší výtku, a to zejména vzhledem k tomu, že zaměření knihy je prostě jiné. Hluboká vyčerpávající analýza to není, což ostatně ani nebylo autorovou ambicí. Reportér by hlavně měl těžit z vlastní novinářské práce. A u Jiřího Hoška tomu tak bezpochyby je. Sympaticky ale ze sebe nedělá "superžurnalistu". Při reportování o neonacistickém nebezpečí třeba podotýká, že za čtyři a půl byl napaden pouze jednou a to ještě vcelku neškodně, když mu příznivce krajní pravice bouchl do služebního auta. Zároveň ale přidává poutavý příběh kolegyně z ARD Andrey Röpkeové, kterou neonacisté spolu s jejím kameramanem mimořádně drsně napadli v nákupním centru. Nikdo jim přitom nepřispěchal na pomoc.
A právě postřehy tohoto typu je třeba vyzdvihnout z knihy nejvíce. Jak sám Jiří Hošek trefně píše, jeho kniha není encyklopedie, ani bedekr, či laciná "dojmologie". Ne, skutečně, ne. Je to laskavý a upřímný výklad z pera člověka, který evidentně svou práci dělá velmi rád.