Eduard Ingriš
Je autorem slavné Niagary. Jeho hudba byla navržena na Oscara. Pracoval jako poradce Ernesta Hemingwaye, plul po oceánech. A bylo toho ještě mnohem, mnohem víc, co ve svém životě dokázal.
Ještě k výčtu úspěchů a povolání Eduarda Ingriše: Působil také jako šéfdirigent Národního symfonického orchestru v peruánské Limě. Natočil tři celovečerní filmy. Jeho fotografie otiskovaly prestižní časopisy jako Time a Life a po seznámení se se slavným norským badatelem Thorem Heyerdahlem přeplul na balzovém voru Pacifik. Přesto je tento výjimečný muž v Česku stále takřka neznámý.
Ve Svatojánských proudech
Eduard Ingriš se narodil v roce 1905 ve Zlonicích. Na přání rodičů se zapsal ke studiu na přírodovědecké fakultě, tu však bez jejich vědomí opustil, aby se věnoval studiu hudby u profesorů Foerstera, Nováka a Křičky na Pražské konzervatoři.
Jak získat speciál LN 101: Češi, kteří dobyli světObjednejte si jej do své schránky. Pošlete SMS ve tvaru LN CSB JMENO PRIJMENI ULICE CISLO MESTO PSC (vzor: LN CSB jan novak jindrisska 16 praha 1) na číslo 902 11 a my vám jej doručíme. Všechny speciály 101 Lidových novin zakoupíte také v Servis centru - MAFRASHOP, Karla Engliše 11, 150 00 Praha 5, otevírací doba po-pá 9-18 hod., tel.: 225 063 111 Cena odeslané SMS podle běžného tarifu vašeho operátora. Konečná cena za speciál je hrazena příchozí zpoplatněnou SMS ve výši 60 Kč vč. DPH. Službu technicky provozuje ATS, infolinka 776 999 199 (po-pá 9.00-16.00), www.platmobilem.cz. |
Záhy se prosadil jako talentovaný hudebník, skladatel a dirigent. Složil na šedesát operet (nejslavnější z nich – Rozmarné zrcadlo – měla 1600 repríz) a tisíc melodií. Byl kapelníkem a dirigentem téměř ve všech pražských operetních domech. Málokdo dnes ví, že je autorem proslulé trampské hymny Teskně hučí Niagara. Poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermannové v roce 1932 v operetní revue Trampské milování. Poté, co složil svůj další velký šlágr – Když odejde děvče –, se Eduard Ingriš stal takřka přes noc majetným mužem a jedním z nejúspěšnějších autorů tehdejší populární hudby.
Kromě hudby se však odjakživa věnoval také natáčení filmů. Začínal na své trampské chajdě u vltavských Svatojánských proudů, točil tu rodinu, přátele i zdejší život.
Heyerdahl i Hemingway
Zlom v Ingrišově životě způsobila kniha německého dobrodruha Herberta Rittlingera Sjížděl jsem dravé řeky, kterou dostal v roce 1944 k Vánocům. „V Praze se denně popravovalo a jen v mé chatě ve Svatojánských proudech byl ostrůvek klidu. Ta knížka způsobila, že jsem se téže noci rozhodl: Skončí-li tato válka, otevřou-li se hranice a já to přežiji, vypravím se do končin, kde se lidé nezabíjejí a kde tisíce mil nepotkám živou duši,“ zapsal si tehdy do svého deníku.
V předvečer Štědrého dne roku 1947 svůj závazek naplnil a vydal se na dlouhou pouť, z níž se už nikdy neměl vrátit. Jeho cílem byla Jižní Amerika. Během plavby přes oceán uchvátili Československo komunisté a jeho pas pozbyl platnosti. Samotný Ingriš se po mnoha útrapách dostal do Peru.
Tady se – vedle svého angažmá u Národního afonického orchestru - záhy prosadil jako schopný fotograf a kameraman. Portrétoval mimo jiné tehdejšího peruánského prezidenta Manuela Pradu. V první polovině 50. let se spřátelil s výzkumníkem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit Norovu hypotézu, podle níž připluli Inkové do Polynésie na balzových vorech z Jižní Ameriky. A zatímco první plavba na balzovém voru pojmenovaném Kantuta v roce 1954 skončila ve vodním víru, z něhož českého mořeplavce a hudebního skladatele na poslední chvíli zachránila americká vojenská loď, druhá Ingrišova výprava o čtyři roky později byla úspěšná. Z dobrodružných expedic vznikl také barevný dokumentární film Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta.
Díky první plavbě se o Ingrišovi dozvěděl i Ernest Hemingway a požádal ho o spolupráci při natáčení filmu Stařec a moře. Oba muži se spřátelili.
Češi, kteří dobyli světNa 132 stranách speciálu Lidových novin najdete unikátní příběhy lidí, jejichž dramatický život se odvíjel daleko od hranic rodné země – přesto uspěli, dobyli slávu a ocenění. V publikaci najdete rozhovor s primabalerínou Anglického národního baletu Dariou Klimentovou i chirurgem Bohdanem Pomahačem, který proslul transplantacemi obličejů. Příběh Joy Adamsonnové, kterou proslavila lvice Elsa i neuvěřitelný osud Eduarda Ingriše, který v Čechách složil slavnou Niagaru, vedl Peruánský Národní symfonický orchestr a pak se plavil na voru přes Pacifik. Nechybí Miloš Forman, Gustav Machatý, František Peřina, Eva Jiřičná, Jan Tříska, Václav Nedomanský, Waldemar Matuška, fotograf Josef Koudelka nebo Ivan Passer a řada dalších, možná ne tolik slavných, ale o to dramatičtějších osudů. |
V roce 1962 se Eduard Ingriš přestěhoval s manželkou Ninou, původem z Brna, do amerického South Lake Tahoe. Vzápětí společně procestovali celé Spojené státy i Kanadu. Po cestě pouštěli lidem Ingrišovy filmy.
„Edoušek filmy stříhal a já k nim četla slovní doprovod. Za den jsme ujeli stovky mil naším náklaďákem, Edoušek za volantem a já vedle něj, s mapou v ruce. Když jsme dorazili na místo, museli jsme napřed postavit aparaturu. Opět jen my dva. Představení jsem zahájila úvodním slovem, po něm zahrál Edoušek kousek z Rachmaninova koncertu a přidal vlastní píseň o plavbě do Polynésie. Já jsem také často zpívala, na sobě jsem měla incký kroj, takže jsme byli opravdu úžasná dvojice,“ vzpomíná paní Nina. A hned dodává, že jakkoliv to pro někoho zní romanticky, pro ně to tehdy byl velmi tvrdý způsob obživy.
Tisíc kilo pozůstalosti
V roce 1979 se manželé nadobro usadili v South Lake Tahoe v Kalifornii, kde si Nina otevřela obchod se zdravou výživou. Jejich dům vyhledávali přátelé z řad českých krajanů a emigrantů, často zde zněl klavír a zpívaly se trampské písně. Dobrodružný život Eduarda Ingriše zaujal Josefa Škvoreckého v kanadském Torontu. Požádal českého dobrodruha – ale také pozoruhodného umělce – o sepsání pamětí. V té době byl však již Eduard Ingriš vážně nemocen, své paměti nestihl dokončit. Zemřel 12. ledna 1991 v nevadském Renu.
„Edoušek stále věřil, že se do Čech vrátí. I když strávil celý život na druhé straně zeměkoule, byly pro něj Čechy vždycky jediným domovem,“ vypravuje Nina Ingrišová.
