„Většina kultury a literatury je vlastně především příležitostí, jak být spolu s jinými lidmi a jak s nimi vyjít,“ uvedl Jiří Peňás na setkání v Knihovně Václav Havla, na němž vystoupili literární vědci a historici Jiří Holý, Daniel Řehák, Lucie Peisertová a Jaroslav Med.
Výrazné osobnosti Lidových novin
Seminář byl součástí oslav 120 let od založení Lidových novin, v nichž za dobu jejich existence působilo nebo do nich přispívalo množství výrazných osobností české kultury. V éře před první světovou válkou do brněnských LN psal například Leoš Janáček, ten hned od roku 1893, nebo Rudolf Těsnohlídek od roku 1908.
ČTĚTE TAKÉ |
Klasická slavná éra „lidovek“ pak začala po vzniku republiky: v roce 1919 do LN nastoupil Arnošt Heinrich, v dubnu 1921 Karel Čapek a Eduard Bass (od roku 1933 byl šéfredaktorem a zůstal jím až do roku 1942), v roce 1922 redakci posílil Karel Poláček. Vedle jmenovaných přišla řeč i na další, kontroverznější jména – Václav Řezáč, Jan Drda, ale také Emanuel Moravec, který do LN přispíval ještě nikoli jako kolaborant, ale přesvědčený masarykovec.
Gellner na stránkách Lidových novin
První příspěvek v debatě byl věnován „buřiči“, básníkovi a kreslíři Františku Gellnerovi – jeho úlohu v redakci předválečných brněnských Lidových novin v letech 1911-1914 připomněla literární historička Lucie Peisertová.
„Měřeno na počty veršů, drobných i rozlehlejších prozaických útvarů i počty karikatur, je právě brněnské období vůbec nejplodnější Gellnerovou etapou – a až na nečetné výjimky všechny tyto práce vznikly pro stránky Lidových novin,“ připomněla ve svém příspěvku Lucie Peisterová.
Literární vědec a překladatel Daniel Řehák promluvil na téma Mezi Brnem a Prahou: Intimní obraz dvojdomé redakce Lidových novin mezi válkami; srovnal legendární obraz Lidových novin a každodenní realitu v jejich redakčním prostředí. Zhodnotil poměr literatury a novinářství v redakci, výlučnost listu a jeho zápas s konkurencí (České slovo) a dotkl se také tématu politická loyalita versus nezávislost listu. Jiří Holý vystoupil s příspěvkem Literární škola Lidových novin a Jaroslav Med představil Lidové noviny v ohni kulturního boje první republiky.
To jméno vyzařovalo vše, co chybělo v době nesvobodyV roce 1987, když se v prostředí politické opozice uvažovalo o jakési formě nezávislého periodika, sáhlo se po jistých úvahách po titulu Lidové noviny. To jméno vyzařovalo všechno to, co tehdejší doba postrádala: nejen svobodu a základní demokratická práva, ale cosi jako eleganci, rozhled, šarm, a řekl bych humanitu, zosobňovanou především Čapkovým stylem, tedy jakousi základní demokratičnost nejen politickou, ale jako světový názor a postoj k druhému člověku a vůbec pohled na život. Byla nostalgie a byla v tom touha po Československu jako po zemi, kterou bylo možné považovat za slušnou a moderní, tolerantní, patřící do Evropy – a byla v tom naděje, že jednou ty časy opět přijdou. (Z úvodního slova Jiřího Peňáse) |
