Lidovky.cz

Rozeznáte fotku od malby? Štětec je dynamický, říká malíř

Média

  19:35
Malíř, který jde zdánlivě proti uměleckému proudu – věnuje se realistické malbě, používá renesanční techniku, a má úspěch. Nedávno získal první cenu Královské společnosti portrétních malířů ve Velké Británii, v nové kategorii Autoportrét. Jan Mikulka maloval sebe sama tři měsíce, každý den.

Levá část obrázku je olejomalba Autoportrét od Jana Mikulky, pravá část fotka Michala Sváčka foto: Jan Mikulka, MAFRA/Michal SváčekLidovky.cz

LN Proč autoportrét?
Jen tak... prostě jsem si minulý rok namaloval sám sebe, abych nemusel shánět model. Měl jsem ho blízko. A v Británii zrovna vyhlásili úplně novou soutěž – autoportrét – a prezentovali to tak, že chtějí umělcům dopřát volnou ruku, prostor pro volné umění, aby nebyli svázáni omezováním zákazníka, jako když jde o práci na zakázku.

K TÉMATU:

LN To je rozdíl? Zákazník vám nedává volnou ruku?
Ne úplně. Klidně řekne namaluj mě takhle... V v soutěži, při autoportrétu, si každý umělec mohl dělat, co chtěl. Soutěž měla hned v prvním ročníku hodně dobrý ocenění a výbornou porotu, ve které byl členem Phil Hale, zajímavá osobnost, slavný anglický malíř. Dělá originální obrazy, inspirované komiksem.

Úspěch Jana Mikulky

Autoportrét, 100x70cm, olej na plátně, 2012.

Pražský výtvarník vyhrál první ročník britské soutěže o nejlepší autoportrét, který uděluje britská Královská společnost portrétistů. Jan Mikulka se prosadil v konkurenci 635 výtvarných umělců, kteří do soutěže přihlásili 946 děl a inkasoval odměnu ve výši 20 000 liber (zhruba 610 000 korun).

"Tento autoportrét zaujme svou technickou vyzrálostí a expresivností," komentovala vítězný obraz porotkyně Charlotte Mullinsová z magazínu Art Quarterly. "Cítíte, že stojíte před umělcem, který se soustředí na svou podobiznu; oči má přivřené, ale soustředěné, rty sevřené soustředěním," dodala.

LN Jak se dělá takový autoportrét, pořádně zvětšený – začínáte kresbou?
Začínám. Nakreslil jsem si na plátno obrysy obličeje, pak udělal podmalbu akrylátem, naházel jsem si tam podstíny a pak už jsem vzal olejové malby a normálně se namaloval. Akrylem jsem to dělal tak týden a olejem tři měsíce. Denně. Nebyl to první portrét v nadživotní velikosti. Už jsem dělal Jakuba – ten je expresivnější, hraje se světlem shora, je tam barevnost, barevná harmonie, není to čistá realističnost.

LN Bylo snesitelné malovat sám sebe?
Už jsem se bral jako objekt, fakt, šlo mi o techniku, jak „to“ vypadá, jak zachytit tvar a barvu kůže a ono to nakonec vyzařuje... něco. Tím neustálým přemalováváním a dokonalou technikou jsem dosáhl hloubky.

LN Myslíte, že by vás fotografie dokázala realisticky zachytit stejně jako malba?
To by nešlo. Na fotce je všechno stejné – stejně naexponované, vykreslené. Malba je dynamičtější, má důrazy, celé je to o něčem jiném. Ale ne každý to vidí. Laik řekne: Tohle je jako fotka a nazdar – zvlášť, když vidí jen fotku obrazu – to je pak tuplem fotka. Ale odborníci to ocení.

Celý rozhovor s Janem Mikulkou najdete v magazínu Pátek, páteční příloze Lidových novin.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.