Nebude to jednou tak, že budeme mít už od narození každý svou vlastní banku kmenových buněk, třeba z plodové vody matky, pro eventuální budoucí vážné nemoci, úrazy?
Já myslím, že dneska je to už tak daleko, že kmenové buňky uděláte z čehokoli, nemusí to být takhle komplikované. Prostě kdybyste chtěla, můžete si klidně nechat udělat banku svých kmenových buněk právě teď.
Z čeho?
Z odběru jakékoli vaší tkáně. Co by vás nejmíň bolelo - z kůže třeba. Něco jako když spadnete z kola a trochu si sedřete koleno. Odebral by se kousek kůže, ty buňky by se přeprogramovaly, vlastně by se vrátily do svého „dětství“ - za tyhle takzvaně indukované pluripotentní kmenové buňky byla vloni Nobelova cena. Považují se za budoucnost medicíny. Ty buňky se prostě změní na kmenové buňky - stejné, nebo malinko odlišné od buněk, které lze získat z embryí.
A dá se s těmihle buňkami pracovat úplně stejně jako s těmi embryonálními, které se mohou změnit v cokoli?
To záleží na tom, jak to umíte. Když máte kvalitní kmenovou buňku, tak z ní můžete získat celého jedince, včetně jeho pohlavních buněk. Změnila byste tyhle vaše tělní buňky, vzala nějaká dvě embrya, v každém z nich by se zvýšil počet chromozomů na dvojnásobek - a ty vaše buňky by se daly mezi ně jako salám mezi dva krajíce chleba. Z těch dvou embryí se vyvine placenta. Ale z toho, co jste dala dovnitř, tedy z těch vašich kmenových buněk, z toho byste se vyvinula vy – přesně to, co jste vy.
Vy mě děsíte...
Proč? Já vás nebudu pěstovat. Ale pozor, byla byste mladá - to by se vám nelíbilo?
Heleďte, vy pokušiteli – a není to děsná představa, že by se znovu na svět dostali ti samí pitomci, co jsou tu teď?
No... mě o to zatím žádný politik nepožádal, aby byl takhle zvěčněný. Pravda je, že z těchhle změněných kožních buněk vzniknou třeba myši úplně stejně jako z těch embryonálních kmenových buněk.
Čistě teoreticky, kdyby nějaký šílenec naklonoval Hitlera – bude to ten samý Hitler, co tu už jednou byl?
Hitlerův klon by zcela jistě neměl stejné vlastnosti. Musela byste ho totiž ještě zasadit do stejné doby, musel by mít pro svůj vývin stejné podmínky. A to už stoprocentně nikdy nebude.
Píší vám často nemocní lidí, abyste jim pomohl?
Ano. Píšou mi taky třeba, když jim chcípne milovaný pes. Nebo dokonce když jim umřelo dítě...
To už je skoro jako o mrtvé a živé vodě, ne?
To ani ne. Nesmíte si ale myslet, že to zvíře leželo v tomhle horku týden někde venku. Bylo mrtvé, ale ne dlouhou dobu. Myslím, že to bylo tehdy kolem jednoho dne – a to ty buňky ještě žijí.
Takže když někomu umře pes a dá ho hned do mrazáku, vy byste mu uměl vyrobit identického Alíka?
(chvíli mlčí) Jo. Nesmí ale udělat chybu. Jak to chcípne, musí mu uříznout kus tkáně, třeba ouško, a dát to do mrazáku – pak jo. Nesmí čekat. Nesmí to zvíře pohřbít a za týden si vzpomenout: Hele, tady je nějakej Pepík v Uhříněvsi... a ten by nám ho moh naklonovat - a vykopat něco, co už hnije. Z toho už nic nebude. Podařilo se ale naklonovat i myš, která byla šestnáct let v mrazáku.
Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním čísle magazínu Pátek.
Dále v čísle:
|
