LN: Vaše nové album na mě působí hodně filmovým dojmem, jednak je plné silných obrazů, zároveň si jednotlivé písně dokážu dobře představit v nějakém snímku.
Už první reakce byly takové, jako kdyby album patřilo k nějakému, dosud nenatočenému slovenskému filmu, nebo filmu, který už dlouho nikdo nenatočil. A to se mi hodně líbilo, protože já to také tak cítím, pro mě je tohle album obrazové – ten film mi k němu ale chybí, možná ho ještě někdo natočí. Filmová hudba mě láká, dokonce jsem byla oslovena, abych napsala písničku k jednomu českému filmu.
LN: Ve vašich textech často objevuje sen. V čem je pro vás důležitý?
Sen? Hodně. Takové to denní snění. Stejně tak mě hodně láká noc, to ticho, kdy jsem si konečně mohla sednout a říct si: Tak a teď přichází můj čas! Tak jsem to i cítila – po dobu těch tří let, co Matilda rostla, byly pro mě večer a noc chvílemi, kdy jsem mohla tvořit. Právě proto se mi možná ta noční témata opakují.
LN: Dalším z výrazů, které se opakují je kouzlo, čarování, očarování. Co vás na nich přitahuje?
Magičnost je spojená i s dětstvím. S moruší, jedním konkrétním stromem, podle kterého se deska jmenuje. Vím, kde roste – přesněji, jako dítě jsem to věděla, viděla jsem ji tam. Teď ale vůbec nevím, jestli tam ještě je, a ani to nechci vědět.
LN: Aby se neporušilo nějaké kouzlo?
Ano, pro mě to byl ten strom. Moruše roste směrem k zemi, nepne se vzhůru, však se jí slovensky také říká „dřevěné jahody“. Vyrábí se z ní víno, likér, pálenka morušovice, džem, ze semínek se dělají jakési léčivé tinktury, lze z ní využít téměř vše. Něco čarovného v ní tedy určitě je.
LN: Když si během dne někam ulítnete, je to jistě fajn. Jaký ale bývá návrat zpět do reality?
Realita je pro mě stále těžká, i když nic nevytvářím. V podstatě v ní nežiju, a to mi říká i Eddie, který se mi směje, že jsem léta vyrůstala pod křídly velkého vydavatelství a dobrého manažera, který se o mně staral, že jsem si žila v bezpečné kolébce showbyznysu. Vlastně vůbec nevím, co je realita, někdy se všemu divím. Eddie mě třeba nutí, abych jezdila městskou hromadnou dopravou, protože dřív jsem všude jezdila taxíkem. Dva roky už proto jezdím MHD, ale dopadlo to tak, že jsem první týden dostala dvě pokuty, protože jsem si zapomněla cvaknout lístek. Ne, že bych ho neměla, ale neměla jsem to zažité.
LN: Cítíte nějakou proměnu?
Myslím, že už se ze mě stal normálnější člověk, nikdy ale nebudu v realitě úplně. Je to ovšem vtipné, občas dostávám v rámci životní výchovy od svého muže docela zabrat.
Celý rozhovor s Janou Kirschner o jejím novém albu, životě v Londýně a novém řádu, který přišel s narozením její dcery si přečtěte v magazínu Pátek, který vychází 6. prosince.
Co ještě najdete v pátečním magazínu:
|
