Lidovky.cz

Studovala v Severní Koreji, s místními však mluvit nesměla

Média

  6:00
Nekonformní blondýna s potetovanou paží strávila dlouhé týdny v jednom z nejtužších diktátorských režimů na světě. S tajnou policií za zády a pod palbu propagandy viděla šestadvacetiletá Nina Špitálníková Kimovu Severní Koreu tak, jako ji poznalo jen málo lidí na světě.

Nina Špitálníková foto: foto: MAFRA - Petr Topič

Do jedné z nejtvrdších diktatur světa vyrazila na měsíční jazykový kurz v srpnu 2011 a o rok později návštěvu zopakovala. Když do Pchjongjangu přijela v srpnu 2011 poprvé, severokorejští studenti ve škole nebyli. Toho roku se univerzity pro místní studenty na deset měsíců uzavřely, protože země se připravovala na oslavy stého výročí narození „věčného prezidenta“ Kim Ir-sena, který komunistickou diktaturu vybudoval. Režim tedy poslal studenty do různých koutů země, někteří museli na pole, jiní do továren či na stavby.

Když přiletěla o rok později, opět v srpnu, už sice bylo po oslavách, tentokrát se však nacvičovalo na velkolepou přehlídku synchronizovaného tance a gymnastiky nazývanou Arirang pořádanou k oslavě tamních vůdců – něco jako spartakiáda v socialistickém Československu. Ani na této předhlídce nesměli vysokoškoláci chybět, a proto museli školu opět oželet. Do toho bylo ještě období sklizně, takže kdo nenacvičoval na Arirang, byl na poli.

U památníku

Mluvit se studenty nesměla

„Poslední týden, co jsem na škole byla, už se ale místní studenti na školu vrátili,“ dodává Nina. Mluvit s nimi, stejně jako s ostatními Severokorejci, však nesměla. Pokud se i přes zákaz s kýmkoli dáte do řeči, skončí u výslechu na policii. Mluvit se tedy nikomu nechce. A několikahodinový výslech, to je minumum, co se mu může stát. Skončit může i v pracovním táboře…

Je tedy jasné, že osobní názory na současné dění a politiku v KLDR se Nina neměla šanci nedozvědět. Ač by tam někdo s něčím nesouhlasil, nedal by to najevo. Z jedné příhody, kterou Nina vypráví, tedy nelze rozpoznat, zda si učitel skutečně myslel to, co Nině říkal, či se jen snažil odpovědět „správně“.

Děti staví mrakodrapy

„Když jsem viděla patnáctileté děti, jak staví mrakodrapy, bez techniky, bez ničeho, tak jsem se ptala své učitelky, jestli jí to přijde morální, že nemohou chodit do školy. Ona na to odpověděla, že jim velký vůdce Kim Čong-il alespoň dal autobusy, které je na stavbu odvezou.“

Když se Nina procházela po hlavním městě, nesměla nikdy zabočit do bočních uliček. „První rok jsme nesměli jezdit metrem, všude jsme chodili pěšky. Vždycky nás ale někdo sledoval. Až mi jich bylo líto, ušli jsme denně desítky kilometrů,“ vypráví. Navíc tam první rok ani nefungovaly mobily, takže je jeden člověk musel pronásledovat celou dobu.“

Mít věčně někoho za zády mělo podle ní i své výhody: „Alespoň člověk věděl, že když se ztratí, ten člověk poradí, kudy máte jít.“ Ani s prohledávání pokojů a odposlechy si hlavu nelámala.

Ženy nesmí chodit v tílkách

Několikrát se jí také stalo, že když někam ve městě přišla a některý z místních spal, ostatní ho začali budit. Platí pravidlo, že cizinec nikdy nesmí vidět Severorokejce, jak nepracuje. A mezi stovkami zákazů je i tento: ženy nesmí chodit v tílkách. „Funguje tam mravnostní policie, jsou to děti okolo třinácti let. Poznáte je tak, že mají žluté pásky okolo rukou. Když třeba ženě koukalo koleno z pod šatů více, než bylo vhodné, šly ji na to upozornit,“ popisuje jeden z mnoha postřehů.

Během hodin korejštiny mohla Nina číst spoustu materiálu – a co jiného než propagandistické texty. Třeba o tom, jak Kim Ir-sen vynalezl neděli jako den, kdy se nepracuje. Ideologii, jak je u autoritářských režimů dobrým zvykem, vštěpují dětem už od mateřské školky. Učitelky vyprávějí příběhy o Kim Ir-senovi a barvitě popisují, jak vypadá zločinec-imperialista. Do prvních tříd pak děti odcházejí s dobrým základem, který se dále prohlubuje.

„Třeba v učebnici matematiky, kterou jsem měla možnost držet v ruce, byly slovní úlohy typu: Při osvobozenecké válce zemřelo v první bitvě 250 imperialistů, ve druhé pak 80. Kolik jich zemřelo dohromady?“ uvádí Nina jednu z úloh, kterou musí malí Severokorejci řešit.

Celý příběh Niny Špitálníkové ze studií v Severní Koreji si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 28. března.

V magazínu také najdete:

Rozhovor s matkou režiséra Jana Hřebejka o tom, jak přepisovala scénáře od Jarchovského, jak chodila na každou premiéru a jak má možná lásku k filmu po ní.

Téma o matkách, které skončí ve vězení i se svými dětmi. Proč se odsouzené z „mateřského oddělení“ tak málo vracejí za mříže.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.