Těšila jste se na práci ombudsmanky?
No... to ne. Nedovolila jsem si něco takového, jako se těšit, protože jsem neměla moc velkou víru, že bych mohla být zvolena. Ale pak bylo pět dnů – od okamžiku, kdy mě zvolili, do chvíle, než jsem složila slib – a to už jsem se docela těšila.
Myslíte, že to jako žena budete mít těžší, nebo naopak s vámi budou politici jednat lépe?
Myslím si, že to nebudu mít těžší. Člověk se nesmí nechat odradit. Budu naléhavá a vytrvalá. A když něco doporučím, a nic se nestane, budu se ptát, proč.
Máte na to povahu, otravovat je jako čtvrtodenní zimnice, dokud vás nevezmou vážně?
Já doufám. Taky uvidíme, nakolik mi budou stačit síly. Ono každé to jednání má několik fází: musíte se objednat, do té Prahy jet... Doktor Motejl neměl s Prahou problém, ale doktor Varvařovský... možná byl trošku plachý. Nebudu to rozpitvávat.
Dají se v takové situaci použít i takzvané ženské zbraně? Emoce, lepší intuice...
Ne. To nepoužívám v životě nikdy. Ženské zbraně neuznávám. Já používám jiné zbraně – snažím se racionálně argumentovat a přesvědčovat. A být co nejlépe připravená na jednání.
Je nějaká vlastnost, bez níž se ombudsman neobejde?
Důslednost. Rozvaha. Musí si umět všechno dobře rozvážit – nemůže každý den vymyslet novou věc a pak ji nedotáhnout. Rozvrhnout si síly. Rozlišit věci důležitější a méně důležité. Ale hlavně být důsledný.
Celý rozhovor s Annou Šabatovou o jejích předchůdcích, jejím zástupci i o proměně disidentky ve státní úřednici si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 4. dubna.
Co si v Pátku LN ještě přečtete:
Když se sousedé v domě rozhádají do krve. Neuvěřitelný příběh z jednoho pražského činžáku. |