V pražském Paláci Žofín byli počátkem října předány prestižní ceny Právnická firma roku. Při této příležitosti uspořádaly LN diskusní setkání čtyř zástupců významných advokátních kanceláří, aby připomněly, jak se po revoluci advokátní firmy rodily, jaká úskalí dnes řeší a zda vítají vstup technologií do právního byznysu. Pozvání LN přijala Monika Novotná (MN), partnerka advokátní kanceláře Rödl & Partner, Jaromír Císař (JC), společník a zakladatel advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný, Michal Žižlavský (MŽ), advokát, insolvenční správce a zakladatel advokátní kanceláře Žižlavský a partneři, a Vít Horáček (VH), rozhodce a partner advokátní kanceláře Legalité.
LN: Jak vypadal trh právních služeb na začátku 90. let? Přijali jste tehdy nějaké rozhodnutí, které vám pomohlo vybudovat úspěšnou kancelář?
MN: Na 90. letech bylo nejúžasnější, že se změnily všechny právní předpisy. Byli jsme všichni na stejné startovní čáře. Znalosti absolventa byly na stejné úrovni jako znalosti někoho, kdo je v praxi už řadu let. Taková doba se už nikdy nevrátí a absolventi už nikdy nebudou mít takovou šanci.
Klíčovým rozhodnutím jednoznačně bylo, že jsem začala spolupracovat s kanceláří Rödl & Partner, kterou v Praze začal budovat můj manžel Petr Novotný, a samozřejmě rozhodnutí věnovat se daňovému právu.
JC: S advokacií jsem začínal ve 34 letech, našemu zakládajícímu společníkovi, profesoru Češkovi, bylo tehdy přes šedesát. Všichni jsme přicházeli z akademické sféry, protože nás zajímal dramaticky se měnící svět. Potřeba právních služeb byla tehdy obrovská. Paradoxem bylo, že jsme měli klienta ještě dříve, než kancelář vznikla. Začínali jsme tři právníci a jedna sekretářka. Koncipientku jsme měli až za dva roky. Nikam jsme totiž nespěchali ani jsme se nehrnuli do privatizačních záležitostí či restitucí. Nejeli jsme na žádné módní vlně. A to nás neslo vzhůru postupně a udržitelně.
MŽ: Na přelomu 90. let jsem začal soudit na civilním soudu a vydržel to dva roky. Ta doba otevírala velké možnosti být nezávislý a svobodný – a já si uvědomil, že mě láká advokacie. Tehdy se začala objevovat velmi silná parketa pro procesní právníky. Korporace začaly totiž teprve přicházet na to, že se může stát, že jim někdo nezaplatí fakturu. Firmy tím byly šokované, protože to bylo něco, s čím vůbec nepočítaly.
VH: S advokacií jsem začínal v Advokátní poradně číslo 1, kde byl kontakt s cizinou. Pokud měl člověk kvalitní znalost práva a uměl jazyky, tehdy nemohl nepracovat. Byla to jen otázka toho, jestli se pracovalo osm, nebo dvacet čtyři hodin denně. Devadesátá léta nás mimo jiné naučila podnikatelskému duchu. Mnoho z nás ale tehdejší tempo neustálo – a dnes už nechtějí advokacii dělat, protože dvacet let pracovali od rána do noci.
Někteří kolegové si stěžují, že dnes není tolik práce. Já si to nemyslím. Pokud právník pracuje tak jako předtím – kvalitně a s pokorou –, je práce dost. Nevidím tedy velký rozdíl mezi dneškem a 90. lety, a to zvláště proto, že máme novou civilní právní úpravu, která nás všechny zasáhla. Znám ale několik starších i mladších kolegů, kteří kvůli tomu praxi skončili.
LN: Jak se od té doby v rámci advokátního stavu změnily vztahy mezi kolegy?
VH: Když profese v 90. letech prodělávala přerod, byly mezi advokáty mimořádně přátelské a slušné vztahy. Dnes to neplatí. Kolegialita a noblesa advokacie se prostě vytrácí. Příčinou je chuť vydělat si rychle hodně peněz. Ale doba, kdy se v advokacii daly rychle vydělat peníze, je dávno pryč. Jsme zase zpátky u dřiny a poctivosti. Neplatí už ani slovo dané mezi advokáty. Opakovaně se mi stalo, že mi advokát protistrany vyměnil stránky ve smlouvě a podobně.
MŽ: Dřív se advokáti, kteří se potkávali na soudech, znali jménem. To je dnes nemožné. Advokátů je přes deset tisíc a polovina je jich v Praze. Možná proto se některé mladé nedočkavé pušky snaží rychle střílet, a často od pasu.
MN: Souhlasím, ale neplatí to paušálně, znám řadu mladých kolegů, kteří jsou zdvořilí. Možná to záleží i na výchově. Někdy mi to připomíná paralelu se sportem, kde ctižádostiví tatínkové nutí děti, aby byly ostré, nebály se faulů a hlavně vyhrávaly. Když jsem s advokacií začínala, měla jsem kancelář vedle Dr. Otakara Motejla, který mi třetí den nabídl tykání, protože „jsme přeci kolegové“. Na druhou stranu jsme ke starším advokátům přistupovali s určitou dávkou úcty a pokory.
LN: Advokáti si stále častěji stěžují na nedostatek koncipientů. Hospodářská konjunktura zároveň vytváří tlak na vysoké mzdy. Jak s tím bojujete?
MN: Jednoznačným trendem je to, že absolventi právnických fakult mají menší chuť jít do advokacie. Chtějí totiž dříve dosáhnout lepšího společenského postavení, mít rychle vyšší příjem a – to především – pravidelnou pracovní dobu. Dřív bylo výjimečné, že by absolventi měli zájem o působení ve státní správě, dnes je takových čím dál více. Vnímám i to, že absolventi mají standardně vynikající angličtinu a zkušenosti ze zahraničních pobytů, ale pokud jde o další jazyky, je situace horší. My jsme orientovaní na německou klientelu, takže vyžadujeme jako druhý jazyk němčinu – a velmi málo absolventů ji má na špičkové úrovni.
JC: Myslím, že jde o generační záležitost. V devadesátých letech, ale i v prvním desetiletí tohoto století tu byla spousta mladých lidí plných ctižádosti, kteří chtěli hodně pracovat a byli ochotni tomu mnoho obětovat. Dnes vnímám určité zpohodlnění a touhu dosáhnout úspěchu instantně.
Velký důraz je dnes kladen na to, aby měli právníci dostatek volného času. Na takzvaný work-life balance (vyvážení pracovního a osobního života – pozn. red.) apelují u pohovorů více než na výši platu. I z toho důvodu je asi větší zájem o místa například ve státní správě, kde mohou i čerství absolventi dosáhnout vysoké manažerské pozice, kde je sice plat tabulkově omezen, ale končí se ve čtyři.
Nabídka kvalitních zaměstnanců se výrazně ztenčila. U lidí, kteří přecházejí z jiných advokátních kanceláří, často vidíme, že nejsou dostatečně špičkoví právníci, protože toho, kdo dnes dělá něco pořádně, si vedení kanceláře udrží. Proto si raději vybíráme nadějné a šikovné studenty a kancelář roste spolu s nimi. Z dobrých studentů se pak stávají skvělí koncipienti a pak špičkoví advokáti.
MŽ: U právníků po škole se projevuje fenomén „chci to hned“. Může se tak snadno stát, že se z čerstvého absolventa stane třeba vrchní ministerský rada. Pro naši specializaci – insolvenční právo – je ale lepší získat do týmu advokáta než koncipienta. V tom jdeme vlastně opačnou cestou.
Vzhledem k našemu zaměření na insolvenční právo máme jednu velkou výhodu, a to že můžeme zaměstnancům garantovat dlouhodobou perspektivu. Protože když přijde krize a všichni propouštějí, u nás to naopak znamená boom právní služby. Také proto jsme nejrychleji rostli po roce 2008, a až přijde další krize, očekávám totéž.
VH: Je sice pravda, že je málo advokátních koncipientů, ale díky tomu máme zase kvalitnější právníky na úřadech, v justici a na státních zastupitelstvích. V kanceláři problém s přijímáním koncipientů nemáme. Společníci kanceláře učí na právnických fakultách, a tak se k nám hlásí hodně našich studentů. Velmi bych si ale přál, aby advokacie jednou „táhla“ tak jako dřív, aby byla zase vnímána jako prestižní právnická profese, což dnes bohužel není.
LN: Očekává se další finanční krize, údajně má být hlubší než ta v roce 2008. Jak ji tehdy vaše kanceláře zvládly a lze se vůbec na příchod další připravit?
MN: Určitě to už nebude takové překvapení jako před deseti lety. V daňové oblasti krize nebude znamenat méně případů, ale větší tlak na honoráře. Před minulou krizí bylo těžištěm naší činnosti akviziční poradenství u německých klientů. Po jejím nástupu jsme museli činnosti rozšířit a víc se specializovat. Třeba připravovat celou akvizici i z druhé strany, protože se řada německých investorů rozhodla z Česka odejít. Na druhé straně se nám právě v době krize osvědčilo, že jsme byli komplexně zaměření, nesoustředili jsme se jen na poradenství ve velkých projektech a nevyhýbali jsme se běžnému právnímu poradenství.
JC: Tehdy byly nejvíc postiženy zahraniční kanceláře a ty, které se věnovaly fúzím a akvizicím. Naše kancelář vzhledem k zásadě pozvolného růstu rostla i za krize. Shodně s tím, jak máme rozložené specializační portfolio, máme rozložené i riziko. Nemusíme proto přijímat žádná speciální opatření. Advokacie bývá krizemi postižena minimálně. Nejde jen o insolvenční agendu, právníci budou prostě potřeba vždy.
MŽ: Vzhledem k tomu, že se věnujeme insolvencím, znamená pro nás krize více práce. Přemýšleli jsme o tom, jak si pořídit kapacitní rezervu. Rozhodli jsme se zvýšit počet vysoce kvalifikovaných lidí. Vycházíme z toho, že v době krize seženeme snadno „doplňkové“ profese, ale ne ty vysoce kvalifikované. Uvažujeme také o větším využití techniky, protože oblast naší specializace zahrnuje velké množství práce, kterou lze svěřit strojům.
Dnes, když není krize, rozšiřujeme záběr do oblasti preventivního poradenství. Máme nový produkt „Insolvenční compliance“, který pomáhá firmám připravit se na finanční krizi. Není otázkou, zda krize přijde, ale kdy přijde. A až přijde, bude pozdě na přípravu.
VH: Z hlediska advokacie nebyl rok 2008 krizí, ale koncem jednoho krásného období, kdy advokát jen přemýšlel o tom, jakou práci udělá a kolik si naúčtuje. Po krizi se rozvinula zase ta poctivá advokacie. Nemyslím si, že obecná ekonomická krize bude znamenat krizi ve výkonu advokacie. Možná to ale znamená, že si právníci budou muset naopak uvědomit, že bude třeba větší záběr a vnímat věci v širších souvislostech.
LN: Jak se na budoucnosti kanceláře podepíše vstup moderních technologií, zejména automatizovaných systémů?
MN: Jsem poměrně nedůvěřivá vůči různým automatizovaným překladatelským či smluvním robotům. Určitě je možné, že budou nějaké kvalitní textové programy, které budou smlouvu skládat tak, že do ní automaticky vloží různé bloky, pravidla pro doručování, interpretační nebo rozhodčí doložku a podobně. Základ ale vždy musí vycházet z potřeb klienta. Stroj nebude nikdy vědět, co přesně má klient v úmyslu. Naším úkolem je jeho záměr napřed zjistit a pak přesně vtělit do slov smlouvy. I dnes si lidé mohou najít smlouvy na internetu, a přesto se chodí radit s advokátem. Je to otázka kvality i odpovědnosti. A žádný stroj nikdy nenahradí to, co je základem vztahu mezi advokátem a klientem – důvěru, potřebu ochrany a rady.
JC: Vůči technologiím jsem spíš skeptický, zejména pokud jde o advokacii pro velké klienty. Případy, které řešíme, jsou velmi sofistikované. Nejvíce chyb dnes vzniká, když se zkopíruje část jedné smlouvy do smlouvy jiné. Programy jako Smart contracts pomohou laikům dostat se snáz a levně k docela kvalitnímu produktu. Sice se obejdou bez advokáta, ale riziko chyby bude velké. Klienti sice ušetří, ale mohou si zadělat na velké problémy. Na druhou stranu je to stále lepší, než když dřív brali lidé do rukou znění zákonů a podle nich se snažili napsat smlouvu na koleni.
VH: Jsou různá odvětví práva, kde robotizace je možná, a další, kde možná není. Zakládání společností dnes může dělat robot a dokumenty k soudním sporům o domény může vyplnit i cvičená opice. V té části práce, kde jde o systematické opakování situací, to asi možné bude. Pak jsou ale případy, kdy právník potřebuje znát souvislosti a mít historicko-právní zkušenost. V těchto případech nás žádný robot nemůže nikdy nahradit.
LN: Když už jsme narazili na fakt, že advokát někdy potřebuje historickou zkušenost: mladší generace advokátů jde naopak více naproti právě moderním technologiím. Vnímáte, že v advokátním stavu už taková generační obměna probíhá? A jak se dotýká vašich kanceláří?
MŽ: Co se týče generační obměny, my už v kanceláři máme partnery seniorní i juniorní. To je právě i náš recept na souboj s právními roboty, který nás čeká. Bude to možná větší souboj než ten s krizí. Z umělé inteligence ale strach nemám. Počítače totiž nikdy nenahradí lidskou zkušenost, nematematické uvažování, intuici, sociální inteligenci ani vztahy mezi klienty a advokáty. To vše se většinou kumuluje v osobách seniorních právníků.
Myslím, že když se nějaká advokátní kancelář zbavuje zkušeného seniorního partnera – a jsou na trhu takové případy –, dělá obrovskou chybu. Seniorní právníci mají větší nadhled a kontakty, juniorní zase vyšší výkon a vztah k technice. Ve vedení je prostě žádoucí koncentrovat výhody mládí i životní zkušenosti starších kolegů.
MN: Máme poměrně širokou generační strukturu kanceláře, také na vyšších pozicích, takže se nebojím toho, že by narazila na nějakou přímou generační obměnu. V poslední době ale často zaznamenávám generační výměnu u našich klientů. Novým majitelům firem, kterým je třeba kolem třiceti let, je příjemnější mít právní zástupce ve své věkové kategorii. Třeba ani nechtějí, aby jim radili právníci jejich předchůdců, protože chtějí firmu posunout jinam. Právě proto je důležité, aby jim kancelář mohla nabídnout zastupování mladšími z kolegů.
JC: Mladým kolegům se snažíme dávat co nejvíce důvěry. Dnes jde při výchově koncipientů ve velké kanceláři spíš o metodu než dílčí znalosti. Ty každý získává při řešení konkrétních kauz. Ale metodické vedení, jak pochopit klienta a efektivně se pro něho domoci práva, to je to, čím se advokáti a advokátní kanceláře od sebe liší. Klienti to většinou nemohou poznat na první povrchní pohled, ale při dlouhodobé spolupráci to ocení.
VH: Odborné řízení kanceláře je nutné přelévat na mladší kolegy, protože ti zkušenější to nemusejí vždycky stíhat. To je přirozený vývoj.
