Donald Trump jako by se zhlédl v odkazu Ronalda Reagana vstoupit do historie jako prezident, který připravil znovusjednocení železnou oponou rozděleného státu. Předpoklady k tomu splňuje situace na korejském poloostrově.
Severní Korea je hospodářsky vyhladovělá jako dříve NDR. Z právního hlediska je jihokorejský právní řád na Dálném východě nejbližší právě tomu německému. Jižní Korea se k němu přihlásila po roce 1945 a Američané tam netrvali, na rozdíl od Japonska, na svém modelu panství práva, ale spokojili se s německou koncepcí právního státu.
Do poválečné reformy korejského práva se hodlali zapojit i takoví velikáni jako Gustav Radbruch nebo Hans Kelsen. Nestalo se tak. Radbruch zemřel a Kelsen svoji angažovanost podmiňoval sjednocením Koreje, k němuž nedošlo.
Položme si otázku, jestli je představitelné, aby se Korea sjednotila. A může platit německá paralela? Jihokorejská společnost je dnes pluralitní demokracií a připouští, na rozdíl od společnosti severokorejské, různost názorů. Silný je konzervativní proud, že sjednocení obou států není představitelné: sedmdesát let totalitní masáže vzdálilo občany Severní Koreje natolik, že je soužití v jednom státě nemožné. Ostatně, poukazují Jihokorejci, i po pouhých čtyřiceti letech rozděleného Německa jeho sjednocení dodnes neodstranilo rozdíly mezi Ossis a Wessis, a to nejen odlišným životním stylem znovu sjednocené země.
Řešení pro rodinu Kimů
Znovusjednocení Koreje by prý přineslo masový pohyb obyvatelstva na Jih se sebevědomými požadavky na sociální zabezpečení, rovnost s jižními Korejci a hlavně na jejich pracovní místa. Většina Jihokorejců by tak raději viděla možnost své země investovat v Severní Koreji a profitovat třeba ze zóny volného obchodu bez volného pohybu pracovníků.
To by se určitě líbilo i Číně, která Severní Koreu inspiruje svými zvláštními ekonomickými oblastmi nebo městy se statusem „jedna země – dva systémy“, jako Hongkong či Macao. Příslušné řešení by bylo i východiskem pro rodinu Kimů, kterých by nebylo rozhodně možné se zbavit tak jednoduše jako kdysi Ericha Honeckera.
Z právního hlediska je čirou utopií německý příklad, podle něhož by po znovusjednocení Koreje přestal na Severu platit tamní právní řád, aby byl ze dne na den nahrazen právem jihokorejským s katalogem základních práv a fungujícím ústavním soudem. Patrně by mohla vzniknout obrácená hongkongská varianta: bude dále platit právo socialistické, které by se mohlo podle práva kapitalistického postupně modifikovat.
Propastný rozdíl
Rozdíl v mezinárodněpolitické atmosféře sjednocení Německa a úvah o sjednocení Koreje je propastný minimálně v tom, že tehdejší protektor NDR, totiž Sovětský svaz, byl také díky Reaganově politice na kolenou. To se o protektorovi Severní Koreje, tedy o Číně, rozhodně říct nedá. Paradoxně také díky dnešní politice Donalda Trumpa.
Čína by nepřipustila znovusjednocení Koreje za cenu ztráty své kontroly nad poloostrovem a totéž platí i pro Spojené státy. Co o tom však soudí sami Jihokorejci? Většina je s americkým vlivem na svoji zem spokojena. Kdyby měli Korejci svého Palackého, srovnávali by vlastní historický osud mezi dvěma velikány – Čínou a Japonskem – s historickým osudem Čechů mezi Německem a Ruskem.
Po staletích velmocenského útlaku buď ze strany Číny, nebo ze strany Japonska, se cítí být na těchto sousedních obrech konečně nezávislými. Americká kultura, včetně té právní, se v zemi zabydlela a v posledních třiceti letech přispěla k její demokratizaci. Sám fakt rozdělené země všeobecně příliš nevadí.
Často se připomíná, že Korea byla až do roku 668 po více než sedm století rozdělena dokonce do tří státních celků, takže na případné znovusjednocení je určitě dost času.
