‚Nejsme advokátní školka.‘ Sedláková věří, že i právníci mohou přispět ke zlepšení světa

LN: Během dvou let se vám podařilo udělat si jméno mezi právníky. Čím myslíte, že to je?

Myslím, že je to tím, a nemám to sousloví ráda, že děláme věci jinak. Já jsem od začátku věděla, že advokacii potřebuji trochu změnit a nemůžete ji úplně změnit ve vztahu ke klientovi. Klient chce například nějakou smlouvu, a její náležitosti jsou pevně dané. Ale můžete mít jiný přístup k zaměstnancům, advokacie není zaměstnanecky nejvíc příjemná profese. Koncipienti mají těžký život, studenti taky, mají málo peněz, pracují hodně hodin, vyžaduje se od nich preciznost a odborné znalosti. Ve chvíli, kdy se rozhodnete, že cokoli změníte v tomhle směru, že dáte víc prostoru zaměstnancům, nebudete si honit vlastní ego a budete nechávat lidi kolem sebe růst, za prvé vám to vrátí zaměstnanci, za druhé se strašně rychle rozkřikne, že jste jiní. To, čím se dokážete odlišit je přístup k zaměstnancům. Díky tomu se o nás začalo mluvit i mezi advokáty a jak už se o vás mluví mezi advokáty, tak už to jde docela rychle.

Začínající advokát na sobě musí pracovat, je to i obchodní činnost, říká Maisner

My jsme nemohli nikoho oslnit tím, že jsme byli dvacet let na trhu. Jsem vděčná našim prvním klientům, kteří do toho s námi šli jenom pro to nadšení, které jsme měli a samozřejmě znalosti, ale ty má hodně lidí. Pro ně to nadšení, to že jsme pro ně pracovali od rána do večera bylo víc, než jestli máme mahagonový stůl.

LN: Přemýšleli jste o tom, co sdílíte na sociálních sítích, jako o právním marketingu a zda vám to funguje?
Určitě. Už od začátku kanceláře ten marketing nebyl zaměřený na klienty, ale právě na zaměstnance. Myslím, že advokátní kancelář je jenom tak dobrá, jak dobří jsou lidé, kteří v ní pracují. Můžete mít špičkové klienty, ale pokud vaši zaměstnanci nebo spolupracující advokáti nedokáží odvést dobrou práci, tak odejdou a v životě si to jméno nevybudujete. Všechno, co jsme prezentovali na facebooku bylo zaměřeno na to, aby k nám šli kvalitní lidi, aby chápali, že i když jsme mladí, začínající a nemůžeme jim nabídnout adresu na Národní a nemáme deset nadnárodních klientů, přesto se tady chce lidem pracovat a investovat do nás své mládí, energii a čas.

LN: Jsou naopak věci, které se vám ohledně marketingu nevyplatily?
Musím zaklepat, že zatím ne. Hodně lidí nás hodnotí slovy, že jsme start-up, že jak rychle jsme začali, tak rychle zase skončíme, že způsob, jakým děláme advokacii nemá budoucnost a že jsme přepálili start. Já si říkám, že pokud se jim vyplatí nás negativně hodnotit, tak že nad námi přemýšlí, a i to je svým způsobem úspěch, že vůbec komukoli stojíme za tu energii.

LN: Když mluvíte o start-upu, sídlíte v technologickém parku. Ovlivnilo to směřování vaší kanceláře?
Není to tak, že by to místo ovlivnilo nás, šli jsme sem cíleně, věděli jsme, co chceme. Mě odjakživa bavily moderní technologie a když si řeknete, že chcete změnit svět a chcete to udělat jako advokát, tak máte docela limitované možnosti. My asi nevymyslíme raketu, která doletí na Mars nebo autonomní auto nebo telefon, což je hrozná „nevýhoda” oproti lidem, kteří jsou v IT oborech. Já jsem proto přemýšlela, jakým způsobem bychom mohli přispět, abychom svět udělali lepší. Zjistila jsem, že můžeme podporovat start-upy, lidi, kteří tyhle nápady mají, proto jsme hledali místo, kde těmhle lidem budeme blíž. Tehdy jsme oslovili Jihomoravské inovační centrum a Technologický park, kde sídlíme a který nám umožnil tady fungovat. Jsem jim hrozně vděčná, nejen proto, že nám tu umožnili začít, ale i proto, že nám umožnili růst, my už bychom se jinak museli desetkrát stěhovat, neboť co dva měsíce sháníme větší kancelář.

LN: Liší se potřeby start-upů oproti zavedeným firmám?
Máme oba dva typy klientů. Rozdíl je v tom, že start-upy potřebují pomoc v začátcích, ale zároveň si nemohou dovolit nadstandardní služby. Myslím si, že to, v čem jsme jiní, je to, že dokážeme vidět budoucnost v těchto firmách a jít trochu na úkor vlastního zisku. Dokážeme pro ně udělat maximum s tím rozpočtem, který mají. Umíme jim stanovit priority, říct jim, vy si musíte dovolit tohle, to je klíčové, tohle necháme na jindy. Ve chvíli, kdy k nám jdou lidi, kteří už advokáta měli, jsou zvyklí na určitý standard. Jsou zvyklí, že smlouva má třicet stránek a jak to nemá třicet stránek, tak to přece není směroplatné, kdežto u těch start-upů to takto neplatí a oni sami to po nás chtějí.

LN: Vaše kancelář nedávno oznámila, že smlouvy se musí zkrátit a očistit od zbytečného balastu. Setkala jste se kvůli tomuhle nebo jiným inovativním postupům s kritikou z řad advokátů?
Věkový průměr u nás v kanceláři je 27 let. Oni se na nás dívají jako na takovou lepší advokátní školku a já bych to hrozně chtěla změnit. Přesně proto, že my ty věci chceme dělat jinak, chceme zkracovat, chceme ten život dělat klientům lehčí. Ve výsledku, když mi klient řekne, že to pochopil, že už si tu smlouvu umí vyplnit celou sám, já budu šťastná. Myslím, že i díky tomu, se na nás lidi občas dívají skrz prsty.

LN: Setkala jste se s tím, že by klientovi vadil právě takto mladý věk?
Setkala, seděl tady pán a říkal, paní Sedláková, vy jste rychlejší, levnější, možná i lepší, ale já si zvolím tu druhou advokátní kancelář, protože oni jsou zavedení. A je to úplně legitimní. Chápu firmy, které odmítnou naše služby. Málokdy je to vlastník firmy, s kým jednáme, obvykle tak činíme s managementem. Oni zodpovídají majiteli za to, že neudělají chybu. Ve chvíli, kdy vybíráte právníky a vyberete si začínající firmu a ono se to povede, nikdo je za to nepochválí, když se to ale nepovede, uslyší, jak mohli vybrat začínající kancelář.

LN: Je nějak ekvivalentní to, že vás znají právníci s tím, zda vás znají i klienti?
Já jsem zjistila, že ano. Jsou kolegové, kteří za námi pošlou klienta s věcí, kterou oni nedělají, to znamená strašně moc. Advokáti nás sledují na sociálních sítích, sdílí naše příspěvky, díky tomu se naše jméno dostává do povědomí širší veřejnosti.

LN: Vy jste kancelář zažila hned po zkouškách. Nemáte pocit, že vám chyběly nějaké zkušenosti v roli advokáta?
Na jednu stranu chyběly, hodně času jsem strávila slepýma uličkama, bylo to cokoli od pojištění, jak se přihlašují lidé na zdravotní pojištění přes to, jak zřídit leasing na auto. Na druhou stranu nejsem si jistá, zda vás v advokátní kanceláři někdy pustí k těmto věcem. Děláte právní práci, ale to jak kancelář eviduje finanční toky, práci, jak počítá výnosy, málokdy to s vámi někdo jako s řadovým advokátem řeší. Nám tou dobou pomohl cloudový nástroj SingleCase, který je tak intuitivní, že mi pomohl se vším, co jsem potřebovala vědět. Jako advokát dáte dopis do obálky a on odejde, nepotřebujete vědět, zda má kancelář nějakou rámcovou dohodu, když vedete kancelář, je to nutné.

LN: Během dvou let se vám podařilo vytvořit tým o dvaceti pěti lidech. Kdy je podle vás správná chvíle přijmout nového zaměstnance?
To je ta věčná otázka, zda mít nejdřív klienty a pak hledat zaměstnance nebo naopak. Já jsem vždycky šla tou cestou, že jsem měla nejdřív zaměstnance a nachystané kapacity, aby až přijde klient, tu ty lidi byli. Žádný klient nepřijde s tím, že za dva měsíce něco potřebuje, každý přijde s tím, že to potřebuje dnes a když ne dnes, tak aspoň zítra. Jako začínající kancelář si nemůžete dovolit říct klientovi, že na něj nemáte kapacity. Pro mě vhodný okamžik, kdy nabírat nové zaměstnance byl vždycky ve chvíli, kdy jsme si to aspoň trochu mohli dovolit. Pořád ještě nevím, kde je ta hranice, kde se zastaví nábor nových zaměstnanců.

LN: S jakou finanční rezervou by měla začínající kancelář počítat?
My jsme žádnou rezervu neměli. První měsíce to bylo takové, že dva dny předtím, než se posílalo DPH, jsem seděla u počítače a modlila se, aby někdo poslal zaplacenou fakturu. Trvalo to rok a kousek. Od začátku jsme ale jeli dost otevřenou formou. Všichni kolegové vidí faktury, údaje a díky nim jsem to nezavřela, když jsem tu chodila plakat, že je to úplně na pendrek. Vždycky mi řekli, že to bude dobrý a vždycky bylo. Když chcete podnikat, musíte zatnout zuby. Buď máte štěstí, odejdete z bývalé firmy s obřím klientem nebo je váš první klient ochoten platit vám paušál, pokud není, je třeba doufat, že to vyjde.

LN: Měla jste dohodu se zaměstnanci, že by se mohlo stát, že jeden měsíc dostanou méně peněz kvůli nedostatku financí?
Ne, na mzdy jsem nikdy nesahala. Byla jsem zodpovědná, že jsem nenabírala lidi, když bych neměla na výplaty. Já jsem věděla, že máme vystavěné faktury a ty peníze budou. Ale dnes už mě nebolí, když je klient pošle o měsíc, dva později. Musím říct, že po roce se to spravilo, ale první rok je opravdu nejtěžší. I když ještě pořád nemáme dost klientů na paušál, ještě pořád je to dost ad hoc práce. Ne každá firma, kterou máme, potřebuje právníka každý měsíc a navíc dochází i k měsíčním výkyvům.

LN: Kolik stojí založení kanceláře?
Když pomineme poplatek ČAKu a pojištění, jako advokát potřebujete platit nájem, vlastní počítač, základní programy, svoji vlastní mzdu, sociální a zdravotní. Záleží, s čím jste jako advokát ochotna žít, ale řekla bych, že nejméně dvacet třicet tisíc na měsíc je potřeba mít.

LN: Jaká je v Brně vůbec konkurence?
Velká. Obecně si myslím, že v Česku je hodně advokátů. Myslím, že my jsme trochu specifičtí, že IT technologie neumí úplně každá kancelář, myslím že naše konkurence je trochu menší díky specializaci, kterou máme. Konkurencí jsem se ale nikdy nezabývala, věřím tomu, že když to děláte dobře, klient si vás najde. Pro inspiraci jsem se dívala na největší kanceláře, protože jednou chceme být takhle dobří. To je moje laťka.

LN: Myslíte, že se dá advokacie dělat moderně s dvě stě právníky?
Já si myslím, že určitě. Časem každá kancelář, která je dobrá, sice bohužel sklouzne k tomu, že work & balance v ní není ideální, ale myslím, že dělat advokacii jinak, není jenom o tom nepracovat dlouho a nesedět na Národní. Mně se hrozně líbí automatizace, teď chceme pracovat se společností Legito, aby za nás předvyplňovalo smlouvy. Dále nasazenou umělou inteligenci na vyhledávání chyb ve smlouvách. Chtěla bych posunout advokacii od toho, že právník otrocky sedí a přepisuje a vepisuje slova do vět, ale že bude svůj čas trávit s klienty, že jim budete vysvětlovat, že s nimi ty projekty budete žít, budete jejich nejlepší kamarád.

LN: Dočetla jsem se, že jste se rozhodli opustit hodinovou sazbu. Proč?
My ji pořád máme, některé věci se jinak udělat nedají. Když vám klient řekne, že vás chce na jednání a nic jiného po vás nepožaduje, tak to ani jinak nejde. Nicméně k firmám, které začínají nebo i těm zavedeným, které rozjíždí nový projekt, takový přístup máme. Myslím, že to nejhorší, co pro ně můžete udělat je, že pro ně budete pracovat, pracovat a pracovat a pak jim pošlete fakturu na 130 tisíc. Chápu, že firmy stresuje, že nedokážou na začátku odhadnout, kolik je to bude stát, na druhou stranu, já bych toho jako právník měla být schopná. Jestli nad prací strávím hodinu nebo padesát, je klientovi jedno, potřebuje pouze vědět, kolik zaplatí za právníka. Neopustili jsme ji tedy úplně, i kdybych stokrát chtěla, nejde to, ale kde to jde aspoň trochu, garantujeme klientovi, kolik ho to bude stát. Podporuje to důvěru mezi námi a klientem. My ovšem musíme být takoví odborníci, abychom nepřestřelili. Měli jsme geniálně výjimečný projekt, který nám vydělal 40 korun na hodinu. Za to nezaplatím ani studenta.